Hraběcí roky

JIŘÍ KALOUS – HRABĚCÍ ROKY

Tento rok je tomu sedmdesát pět let, kdy se narodil, a padesát let, kdy zemřel jeden z nejčtenějších českých básníků druhé poloviny 20. století Václav Hrabě, jehož verše – zejména v recitaci Mirka Kováříka a jako texty písní Vladimíra Mišíka – oslovily a ovlivnily několik generací. O Václavu Hraběti (1940–1965), milovníkovi jazzu a autorovi svébytné podoby české beatnické poezie, vypovídá jeden z jeho nejbližších přátel a spolužáků z vysoké školy Jiří Kalous v knize Hraběcí roky, která je připravena k vydání v nakladatelství Torst. Jde o velmi detailní svědectví o krátké době (Jiří Kalous se s Hrabětem seznámil v roce 1957) společně prožitých let. Svazek doprovází unikátní fotografie a písemné dokumenty.

Zpět, zájezd, vojsko, uvádím. Takže při tom náhodném konferování jsem poněkud zmatlal anglický titul jedné delší – doufám, že jedné – skladby. Vašek se zatvářil mrtvičně, tedy udělal blbej ksicht, pan Ward zůstal v klidu a celkem přátelsky si mě dobíral. Mohl mě úplně pominout, a tak jsem byl potěšen. Natolik, že jsem ho zdvořile požádal, ať mi to tedy řekne – please – Czech. Velký Herbert celkem pochvalně kývl a šel na pódium. S úsměvem. Na rozdíl od někoho. Toho někoho jsem zase poprosil, jestli by panu Wardovi nevysvětlil, zase engliš, že upřednostňuji dejme tomu západomontanskou dikci. Dlouho předtím ani potom se mi nepodařilo ho tak parádně vytočit. A gratis – úměrně platbě za mé konferování...

Na Warda Vašek poněkud sentimentálně, ale vděčně sám vzpomněl dokonce jednou při setkání po vojně, kdy jsme tak mleli všechny možné vzpomínky. Ještě v něm byl jeho vliv, i když muzika šla mimo. I při téhle příležitosti jsem mu dezerci od muziky vyčetl. A to už jsem si byl moc dobře vědom, že mně se to bájí, když jen koukám a zdola.

Vaškovi zůstávám vděčný za všechno, co mi z téhle branže především předal, co jsem od něj mohl pochytit. Všechno je dobré, je-li k něčemu. I to naše nenáviděné chození do houslí, i to nám něco dalo, přinejmenším povědomí a filigránské základy.

Naše rozpory ohledně muziky byly úsměvné víc než cokoli jiného, znalostní rozdíl byl tomu úměrný. Vašek jednou při zakončil, ať si ty svoje melodie nechám zahrát na poslední cestě. Ale to mi nemusel připomínat, to je dané. Nerad bych spěchal, ovšem třeba Moonlight Serenade, ta tam bude. Musí být. Až mě k hrobu ponesou...

Poezie a muzika, muzika a poezie, pro Vaška zásadní spojení, verš na pozadí muziky nebo alespoň rytmu. A je to znát. Takhle chápal a chtěl mít písňové texty, tam měl nároky, ovšem málokdy naplněné. Jeho ideály byly vyšší i zvláštní, občas pro okolí méně pochopitelné. Kde tedy viděl splynutí pokud možno absolutní? Podržte se!

Modré a bílé průvody mužů a žen,

červené šatečky pionýrů.

Mladý je ten, kdo bojuje

za šťastný život s armádou míru atd.

Pokračování v Tvaru na straně 12.