FotoFET

3. 4. 2015
fotofet.jpg

 

 

Rodná hrouda? Ta suť s drtí betonu a písku pod sešlapanými dlažebními kostkami a vybouleným asfaltem? Tak už tiše. Posaď se, Mariánko. Ano! Pohádka začíná. Kdysi, když ještě vládl král Václav, přiletěl Svatý otec na Ruzyňské letiště. Vystoupil z letadla. Bílé roucho vlálo ve větru. Stál na schodech a kynul davu, v němž se tísnily černé závoje jeptišek, vytahané svetry katolické mládeže, plstěné klobouky junáků, pomačkané kroje moravských babiček mezi džínovými bundami zvědavců a šedými saky tajných policistů. Pomalu sestoupil ze schodů. Klekl na červený koberec. A políbil runway. Dav jásal. Co říkáš, Jendo, myslíš, že se stal zázrak? Že na místě, kde se rty svatého muže dotkly betonu, vytryskl léčivý pramen? Že každou jeho šlépěj zarostly trojlístky jetele? Že mraky nad letištěm se rozestoupily a sloup světla ozářil šedý beton naší ateistické země? Musím tě zklamat, Jeníčku, zázrak se nestal. Jen po Svatém otci už málokoho napadlo se sklánět k prachu cest a máčet rty ve vyjetém oleji.

Můj dědeček na půdě dlouho schraňoval svůj rodný otoman. Před pár lety jsme jej vyhodili. Smrděl myšinou. Ještě slepá holátka jsme vyklepávali ze zrezivělých pér. Dědeček byl pyšný na to, že má svůj rodný dům. Svou identitu nezazdil pórobetonovými tvárnicemi. Vždy věděl, kde je doma. Taky mám ten dům ráda. Matka mi jednou ukazovala jeden vinohradský činžák. Někde ve čtvrtém nebo pátém patře jsem se narodila. A porodnici už dávno zrušili. Hmmm.

Nevím, jestli bych chtěla rodit doma na otomanu. Nevím, proč bych se měla zajímat o hnutí za přirozený porod. Ne, nejsem lhostejná. Proč musím mít názor na něco, o čem zrovna nepřemýšlím? Nebo snad ty, Jeníčku, sympatizuješ se Spolkem přátel žehu? Dobře, promiň, vím, že se ta pohádka poněkud zvrtla. A co ty, Mařenko, hraješ si s kočárkem po mamince? Cože? Že není růžový? No to je velký hendikep.

Svou rodnou hroudu jsme zalili betonem. Budoucí nositele Nobelových cen namísto pietního muzea v rodné chaloupce uctíme vyleštěnou cedulkou na stěně porodnice. Třeba bývalé. Nebo nás postdigitální doba vrátí domů? Zase si sáhneme na svou identitu? Retro? Bio? Gluten free?

Mel

foto Ondřej Pelikán

 

 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz