Rodná hrouda? Ta suť s drtí betonu a písku pod sešlapanými dlažebními kostkami a vybouleným asfaltem? Tak už tiše. Posaď se, Mariánko. Ano! Pohádka začíná. Kdysi, když ještě vládl král Václav, přiletěl Svatý otec na Ruzyňské letiště. Vystoupil z letadla. Bílé roucho vlálo ve větru. Stál na schodech a kynul davu, v němž se tísnily černé závoje jeptišek, vytahané svetry katolické mládeže, plstěné klobouky junáků, pomačkané kroje moravských babiček mezi džínovými bundami zvědavců a šedými saky tajných policistů. Pomalu sestoupil ze schodů. Klekl na červený koberec. A políbil runway. Dav jásal. Co říkáš, Jendo, myslíš, že se stal zázrak? Že na místě, kde se rty svatého muže dotkly betonu, vytryskl léčivý pramen? Že každou jeho šlépěj zarostly trojlístky jetele? Že mraky nad letištěm se rozestoupily a sloup světla ozářil šedý beton naší ateistické země? Musím tě zklamat, Jeníčku, zázrak se nestal. Jen po Svatém otci už málokoho napadlo se sklánět k prachu cest a máčet rty ve vyjetém oleji.
Můj dědeček na půdě dlouho schraňoval svůj rodný otoman. Před pár lety jsme jej vyhodili. Smrděl myšinou. Ještě slepá holátka jsme vyklepávali ze zrezivělých pér. Dědeček byl pyšný na to, že má svůj rodný dům. Svou identitu nezazdil pórobetonovými tvárnicemi. Vždy věděl, kde je doma. Taky mám ten dům ráda. Matka mi jednou ukazovala jeden vinohradský činžák. Někde ve čtvrtém nebo pátém patře jsem se narodila. A porodnici už dávno zrušili. Hmmm.
Nevím, jestli bych chtěla rodit doma na otomanu. Nevím, proč bych se měla zajímat o hnutí za přirozený porod. Ne, nejsem lhostejná. Proč musím mít názor na něco, o čem zrovna nepřemýšlím? Nebo snad ty, Jeníčku, sympatizuješ se Spolkem přátel žehu? Dobře, promiň, vím, že se ta pohádka poněkud zvrtla. A co ty, Mařenko, hraješ si s kočárkem po mamince? Cože? Že není růžový? No to je velký hendikep.
Svou rodnou hroudu jsme zalili betonem. Budoucí nositele Nobelových cen namísto pietního muzea v rodné chaloupce uctíme vyleštěnou cedulkou na stěně porodnice. Třeba bývalé. Nebo nás postdigitální doba vrátí domů? Zase si sáhneme na svou identitu? Retro? Bio? Gluten free?
Mel
foto Ondřej Pelikán
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník