editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

jaro konečně dorazilo a působí slast snad skoro všem – malým i velkým, chudým i bohatým, moudrým i pošetilým. Těžko se bránit základní cykličnosti života. Tradičně jaro asociujeme s láskou a mládím, ale také s poezií a lyrikou. Ano, jistě to může být i kýč, ale sotva se tomu lze zcela ubránit. Na jarní dimenzi básnění je dobře vidět, jak nesamozřejmá dnes poezie je. Dnešní lyrik jen stěží může bezprostředně básnit o jarních záplavách vůní, o něžném násilí pupenů nebo živosti jarních vod po způsobu dávných čínských či japonských lyriků nebo středověkých trubadúrů. Takové bezprostřednosti odvykl svět, který je dnes prozaický až k dramatickému zešílení. A pak sami básníci přece nechtějí jen naplňovat jakási klišé… A přesto se nám po této bezprostřednosti tu i tam zasteskne, po sdíleném univerzu, k němuž měli básnici odevždy svůj jemný a křehký klíč. V minulém čísle zmínila Sylvie Richterová zakladatele antroposofie Rudolf Steinera, rakouského filosofa a mystika, jehož značnou část díla tvoří právě pozorování přírodních dějů (včetně koloběhu ročních dob) a jejich uchopování básnickým a obrazným způsobem. Básnické vidění je dle tohoto velikána ve vztahu k životu adekvátnější a přesnější než mrtvý jazyk novověké vědy, a tak nás na jednom místě svého díla zasvěcuje do mystéria přírody těmito slovy: „Hleď rostlina! Zemí spoutaný motýl. Hleď motýl! Rostlina odpoutaná kosmem." Vztah mezi květinou a motýlem je živý, dynamický a hravý. Básnická senzibilita neslouží jen sobě samé, ale odhaluje svět v jeho zázračné nesamozřejmosti. A jiný filosof – přítel André Bretona, kterého zasvěcoval do tajů alchymie – René Alleau napsal: „Klíčem k iniciaci je poetická funkce. Dnes je to právě poetická funkce člověka, která je ohrožena přílišným rozvojem jeho racionální funkce. […] Tato poetická funkce je tvůrcem představ, je zdrojem každé autentické subjektivity. […] Je to sám život prožívaný v jeho bohaté síti představ podle bytostné rozdílnosti poetického ducha vlastního každé lidské bytosti." O této funkci také hovoří významný rakouský básník Ferdinand Schmatz, kterého pro Tvar zpovídala slovenská básnířka Zuzana Husárová. Jeho slovy: „Existuje něco jasného, jako pohled na vodopád, který vidíme a slyšíme současně, a když stojíme pod ním nebo se dotkneme vody, najednou zakusíme obraz vyšší síly, smyslového prožitku, jasnosti, krásy myšlení, propad do hmoty, do těla věci a současně vzestup." Úchvatné, k jaké křišťálovosti vidění dospěl velký rakouský experimentátor!

Přeji Vám jarní čtení

Adam Borzič