Propad do hmoty, do těla věci, a současně vzestup – to je můj sen!

„Alles fliesst, alles rauscht, alles klingt“ stojí na obálce tvé poslední knihy Quellen. Paul Jandl říká, že umíš „z lásky k jazyku vyprávět nanejvýš smyslně a přitom být zábavný a chytrý“. Z tvých předchozích básnických sbírek je cítit zaujatost jazykem a jeho rozličnými formami, možná bychom mohli říct dokonce posedlost jazykem. Jak máme rozumět tvému přístupu k psaní poezie?

Řekl bych, že moje cesta jazykem pramenila a pramení ze skepse k radosti/potěšení. Dříve jsem stál spíš vně jazykových operací, odděloval jsem zkušenost a vědomí od jazykových možností popisu a vyobrazení. Dnes jsem víc na cestě, v dynamickém procesu jazyka a jeho reprezentačních forem a vně vlastního vědomí – tedy v pohybu, tak bychom mohli rozumět větě „alles fliesst und alles rauscht“, přičemž se stále nabízí otázka, co je skutečnost a vědomí, kdo co vytváří, konstruuje. Tyto otázky nikdy neustaly a podle mě se týkají všech citlivých součástí básnického diskursu, ať už jde o historickou poetiku, nebo o politickou přítomnost. Kdo co jak vidí, není nezávislé na tom, kde se nachází, v jaké oblasti a jakými prostředky se snaží ztvárnit okruh témat; CO JAK KDO, to jsou určující pojmy pro naprosto vzrušující pátrání v umění a poezii, které se více či méně vědomě stavěly tomuto výzkumnému záměru a které předpokládaly pochybnost a radost, které jsem měl na mysli, především v kontaktu s jazykem a jeho pevnými sémantickými, syntaktickými a samozřejmě s umělými gramatickými kategoriemi. Něco v tom je, je to nejen podmanivé, utlačující a lákavé, co se týče pohledu na takzvanou skutečnost nebo do ní; pohled, to je další z lidských pojmů, který by měl být zpochybněn stejně jako řeč a její formy. Chtěl bych se dostat od pohledu do hledění, vše plyne, teď i tady!

Co se týče vztahu řeči a skutečnosti, tedy možnosti zobrazení skutečnosti, ta vychází z pochybností, z pochybností o zobrazitelnosti skutečnosti jako takové. Vedlo mě to směrem ke konceptu, ačkoli jsem ještě pořádně nevěděl, co je to koncept, metoda v psaní, v umění. Dnes už tady vnímám úzké propojení se svou prací, i když současně také oddělenost od nejrůznějších metodických a konceptuálních vlivů. Snažím se je vyhledávat a rozvolňovat, rozrušovat; ale ani pak nejde o žádný tlak, o povinnost. Dochází k tomu v plynutí, v opojení, a sám pojem opojení naznačuje možnost nějaké nejasnosti. Asi bych měl říct, že to jde ve vrstvách a pokud možno najednou. Existuje něco jasného, jako pohled na vodopád, který vidíme a slyšíme současně, a když stojíme pod ním nebo když se dotkneme vody, najednou zakusíme obraz vyšší síly, smyslového prožitku, jasnosti, krásy myšlení; propad do hmoty, do těla věci, a současně vzestup. To je sen, můj sen!

Kdybys měl pojmenovat svou poetiku (jakýmkoli způsobem), tak bys řekl…

Snažím se tvořit poezii, poeisis znamená také „dělat, tvořit“. Co, to ale dopředu přesně nevím. Existuje nějaké „vnitřní“ vědění, jádro, téma, obsah. Forma a řeč, kterou používám a která pak používá mě, jej lákají; to je to! Označení, určení druhu poezie, nevím, to je slepá skvrna, kterou mám ovšem rád v souvislosti s definicí sebe sama. To, co dělám, co se mnou spolupracuje při práci, neumím pojmenovat jedním výrazem. Snad by to šlo, ale já o to vlastně nestojím. Můžu říct básně smyslů a významu, pokus o spojení konceptu, intuice ametody, hlasité myšlení a přemýšlivé hlásání, ale nemusí to být ono. Tohle mají vymýšlet jiní.

Jsi označován za největšího rakouského představitele avantgardy – k jakým avantgardním a experimentálním směrům nebo školám máš blízko?

Avantgarda je dneska pojem, který se bohužel dostal do reklamy i do designu. Ale jako označení pro skupinu nebo subjekt, jenž se snaží objevit něco nového, vyzkoušet, co ještě vyzkoušeno nebylo, je přece stále aktuální, nebo by měl být. Sám sebe jako představitele avantgardy ale vidět nemůžeš, nemůžeš se tak ani označovat, to je směšné. Práce později ukáže, jestli mohou být prolomena nebo překročena centra jazyka, formy, politiky – o to jde na pokojné, ale neúplatné umělecké a básnické cestě. V tom jsem idealista, který ovšem ví, do jakých nebezpečí se avantgarda se svým silným vědomím formy může dostat, protože tím někdy ztratila z dohledu obsah, který je důležitý sociálně, ekonomicky a především lidsky. Ale pro dada i pro surrealisty a také pro Isouův anarchistický lettrismus například všechno z toho neplatí, nemůžeme zobecňovat. Je třeba pohlížet na věci zvlášť a jednotlivou práci vždy vidět v kontextu situace, v níž se vyvinula a na kterou reaguje, v níž působí. Tady stále nacházím styčné body, a to nejen v samotné avantgardě; Kafka je pro mě stejně tak důležitý jako Gertruda Steinová nebo Joyce. Existují také autoři, kteří v kánonu avantgardy stojí takříkajíc na okraji. Ty pro sebe rád objevuji a čerpám z jejich práce a pokusů o nové přístupy. Silněmě ovlivnili rakouští autoři Wiener Gruppe a takzvaný Wiener Aktionismus kolem Hermanna Nitsche. Z širšího okruhu to jistě byli Ernst Jandl a Friederike Mayröckerová. Od začátku pro mě bylo důležité to, co jsem si pro sebe formuloval už v 80. letech: „Nepsat jako Bayer, Rühm nebo Wiener atd.!“ Respekt, pokračování, nová představa literatury, možná bádání, prozkoumávání skutečnosti a vědomí, které tuto skutečnost poznává, a dokonce samo vytváří, ano, to bylo důležité. Přímo uprostřed tohoto tázání stál básník Reinhard Priessnitz, který dal nejen rakouské literatuře své skromné, ale tak důležité dílo. Jeho sbírka vierundvierzig gedichte (1981) je ukázková pro tento postoj básnického zkoumání, které si chce osvojit všechny tradice a – a to je rozhodující – transformuje je a současně experimentuje s novými formami, které se nakonec prosazují jako jasné a sebevědomé útvary, například jako básně.

pokračování v Tvaru č. 8, str. 4