Jel jsem na sněhem pokrytý ostrov

– Ja. – Nei. – Jag vet inte. – Ano. Ne. Nevím. To byly odpovědi, jež dával Tomas Tranströmer novinářům, kteří se ho v roce 2011 vyptávali na dojmy z udělení Nobelovy ceny nebo na to, jakou svou knížku by doporučil mladším ročníkům. Slova se záhy ujímala jeho žena Monica a říkala jim, co si přáli slyšet. Tranströmer, který v roce 1990 prodělal mozkovou mrtvici, částečně ochrnul a výrazně se omezila i jeho schopnost artikulace, odpověděl nakonec jinak. Uprostřed slov, zvláštního mixu švédštiny a angličtiny, zvonění mobilů, uprostřed shonu té senzační chvíle se posadí ke klavíru a začne přehrávat jednu ze skladeb Zdeňka Fibicha pro levou ruku. Vyjadřuje se jediným jazykem, kterým může promluvit, aniž by musel něco říkat, vysvětlovat, vykládat. Působí to plaše i mírně roztřeseně, hra prozrazuje radost i ostych.

Tranströmer byl básníkem úsporného výrazu a jeho sbírky „byly zřejmě nejtenčími básnickými knihami na světě (nejvíc 21 básní, nejméně 11)“, jak poznamenal jeho slovenský překladatel Milan Richter. Přesto se o něm už v šedesátých letech ve skandinávské literatuře hovoří jako o klasikovi. Jeho texty se vyznačují skutečně jakousi klasičností, ale ne studenou amramorově strnulou – jazyk básní je zřejmý, srozumitelný, neexkluzivní, často běžný. Hlas, který v nich promlouvá, byl od debutové sbírky z roku 1954 vlastně týž, stabilní a rozpoznatelný. Z textů vysvítá jakýsi nerozbitý a nenucený řád, který připomíná ten haydnovský, a ústí z důvěrně známé sféry přítomného okamžiku (třeba i banální cesty autem či procházky krajinou) kamsi jinam. „Staví se most / pomalu / přímo do vesmíru“, stojí v závěru básně „Padá sníh“ z poslední Tranströmerovy sbírky Velká hádanka (2004). Takové jsou momenty tranströmerovských epifanií, vertikál a malých průzorů. Předkládají cosi velmi přirozeného. Žádná vychtěná exkluzivita básnického vidění, žádná duchovní aristokratičnost nebo banální útěcha, ale spíš roztroušené poznámky o tom, že ony „mosty do vesmíru“ vedou nejen do neznáma a mimo tady a teď, ale i opačným směrem – sem a do tohoto okamžiku. Přesně to pojmenoval Espen Stueland: „To, co zčásti charakterizuje Tomase Tranströmera jako básníka, je jeho důvěra v svět a sebedůvěra, s níž tuto důvěru vyjadřuje.“

Švédský autor, který nejčastěji vycházel z lokálních švédských motivů, zůstává jedním z nejpřekládanějších básníků současnosti (asi do 60 jazyků). Patrně proto, že setkání s jeho básněmi je často nebývale osobní pro čtenáře od Japonska po Argentinu. O podivuhodné míře jeho univerzality se zmiňuje řada studií, ale zanalyzovat se ji dosud nepodařilo. Básnické texty Tomase Tranströmera tak zůstávají nebombastickým důkazem toho, že ve změti hlasů, vyzvánějících mobilů a (klidně i radostných) senzací lze promlouvat a nerozpít se v komunikaci, říct tu a tam víc, než dovolují slova.

Ondřej Buddeus

Z března ’79

Unavený ze všech, kdo přicházejí se slovy;

slovy,

ale bez jazyka,

jel jsem na sněhem pokrytý ostrov.

Divočina nemá slova.

Nepopsané stránky se rozprostírají

do všech stran!

Narážím na stopy kopýtek zvěře

ve sněhu.

Jazyk, ale žádná slova.

Det vilda torget (Divoké náměstí, 1983),

                            přeložil Václav Jaromír