Západ je pořád na křižovatce epoch.

Narodila jste se a vyrůstala v komunistickém Československu, emigrovala s rodiči do USA, kde jste vystudovala srovnávací literaturu, a nakonec se usadila v Katalánsku. Jak moc jste se „stala Katalánkou“, a co naopak českého ve vás zůstalo?

V Čechách jsem vyrostla a místo, kde člověk stráví dětství, má pro jeho budoucnost určitě ten nejdůležitější vliv. Pro mne to tak alespoň funguje. Čeština je moje mateřština, v ní píšu první verze svých románů a povídek, své fikce. Nestala jsem se ani Katalánkou, ani Španělkou, ale ani Američankou, nikdy jsem o to neusilovala. Všem těmhle státům, zemím a regionům a jejich kulturám jsem se snažila porozumět a dál se snažím, ale ani s jedním z nich se neztotožňuji úplně a jejich vlastenecké cítění je mi cizí. Jakékoli vlastenecké cítění je mi cizí. Asi je to tím, že nejsem nikde zakořeněná, a jestli něco pociťuji, je to lehkost bytí, která ale vůbec není nesnesitelná. Spíš člověku dovoluje být nad věcí.

Co je špatného na vlastenectví?

Především to, že od vlastenectví je jen krůček k nacionalismu, dva kroky k šovinismu a tři k neofašismu, který vlastenectví proklamuje. Na nedávné mezinárodní konferenci pravicových populistických a fašistických skupin a stran v Sankt Petěrburku se často mluvilo o vlastenectví, které má čelit příchodu imigrantů do Evropy. Ale na druhou stranu není nic špatného na tom, je-li někdo hrdý na kulturu své země, ať už je to kultura umělecká, sportovní, politická či společenská. V tomhle smyslu mi vlastenecké cítění připadá přirozené a neškodné.

Ztotožňujete se s pohledem středomořských zemí na vývoj v Evropě, anebo to, že pocházíte ze severnější země, vám umožňuje vidět tuto situaci i z jiné perspektivy a komplexněji?

Moje zaměstnání mi umožňuje často pobývat v nejrůznějších zemích západního světa a hovořit s lidmi z těch zemí. Neztotožňuji se úplně s žádným pohledem, jen naslouchám všemožným názorům a vytvářím si svůj vlastní. Co se týče Evropy, byla jsem mezi těmi, kdo s nadšením vítal myšlenku solidární Evropské unie a čím dál tím spojenější Evropy. Když se během krize ukázalo, že Evropa je vše, jen ne solidární, mnozí z nás byli zklamáni. Každá středomořská země má na Evropu po roce 2008 svůj vlastní názor. Ve Francii, a nejen v ní, se hovořilo o „německém diktátu“, což byl výraz evropského politika Jeana-Clauda Junckera; Francouzi litovali, že „Německo je nesolidární“, jak se vyjádřil respektovaný francouzský novinář Jean Daniel. Španělsko, které tradičně obdivovalo německou píli, disciplínu a vzdělanost, najednou nerozumělo tomu, proč na ně předmět jejich obdivu míří ukazováčkem a moralizuje o těch, kdo podle nich „žijí fiestou a siestou“. Když byl někdejší italský premiér v srpnu 2012 v Německu, varoval tam před nenávistí (ano, ten střídmý technokrat Monti užil slovo „odio“, nenávist), kterou německá pozice, jež v té době očerňovala celé Středomoří, vyvolávala v Itálii a nejen v ní. O Řecku vše víme, i to, že od začátku krize přikreslovalo do časopisů Angele Merkelové Hitlerův knír. Toto přehnané, až hanebné jednání však vyjadřuje i zoufalství Řeků nad bídou a ponížením, do níž je dostala německá pozice k evropské krizi, především podle jejich názoru i politika Merkelové.

Co si myslíte vy osobně?

Osobně si myslím, že se Evropa k Řecku zachovala nespravedlivě: přijala tuto zemi do Unie bez reforem, kterými musely projít před vstupem všechny středoevropské a východoevropské postkomunistické země, i když dobře věděla, že v mnoha ohledech Řecko nefunguje jako seriózní stát. Když se v krizi ukázalo, že se Řecko blíží finančnímu úpadku, měla se do něho na samém začátku vložit určitá suma peněz, jako se peníze cpaly do úpadkových bank. Ale místo toho, aby se pod podmínkou pádných reforem Řecku pomohlo, jen se dál moralizovalo a kázalo o řecké lenosti. Mnozí Němci, zvlášť ti vzdělanější, nesouhlasí s pozicí své země vůči velké části Evropy. Historik Jochen Hellbeck lituje, že Německo za krize nevyužilo příležitosti definitivně smýt historické hříchy méně nesmiřitelným postojem. Filosof Wolf Lepenies zase žádá pro evropské Středomoří něco jako Marshallův plán, jakého se po válce dostalo jeho zemi. Mnozí světoví esejisté věří, že Německo buduje své evropské impérium. George Soros této obavě věnoval před dvěma lety dlouhý esej, který vyšel v časopise The New York Review of Books. Francouzský myslitel Emmanuel Todd věří, že německá politika je „politikou boje o moc a zastřené expanze“, že Evropa je ovládána Německem, které se vždy v minulosti kolébalo mezi rozumem a megalomanií a že po sjednocení má Německo pod kontrolou velkou část postkomunistické Evropy, kterou využívá pro své zájmy. V nedávném čísle prestižního německého časopisu Der Spiegel se hlavní článek, nazvaný Čtvrtá říše: co vidí někteří Evropané při pohledu na Německo, zamýšlí nad změnou chápání Německa nejen v Evropě, ale v celém světě. Autoři jsou v něm velmi kritičtí ke své kancléřce, jejíž vinou podle nich svět na Německo pohlíží přinejmenším s nesympatií a v horším případě nenávistně. Podle nich byla německá politická diplomacie za Angely Merkelové zaměněna „nabubřelým kázáním, vychloubáním a vzteklostí“ (překládám z anglického vydání časopisu) a doporučují, aby z Německa vycházelo víc štědrosti a velkomyslnosti.

Zmiňujete Marshallův plán… Snese současná situace srovnání se situací po druhé světové válce?

Situace stejná samozřejmě není, i když silná ekonomická krize, kterou jsme prošli a ještě procházíme, v níž jedni trpí a druzí bohatnou, je jakási válka. Hovořím o solidaritě a v 50. letech ji velká část západního světa Německu prokázala. Ale určité prvky dnešního světa jsou srovnatelné spíš se situací před druhou světovou válkou, jako například růst radikálních populistických stran v mnohých zemích, dále ekonomická krize a chaos, německá expanze, ale Hitler nám zatím přímo z Evropské unie nehrozí, i když například Maďarsko začíná být znepokojivě antisemitské a politická strana Jobbik není přechodná záležitost; Maďarsko je však příliš malé na to, aby bylo vlivné. Zato Putin je velká neznámá. Nebo naopak něco velmi dobře a neslavně známého.

Shrneme-li to, k čemu dnes v Evropě dochází?

Ve Spojených státech, z nichž vyšla, se krize vyřešila Keynesovou metodou na jedničku; nebo řekněme na jedna minus, protože nebyly odstraněny příčiny, kvůli nimž k té krizi došlo, takže k ní může znovu dojít a bezpochyby opět dojde. Dva tři roky po začátku krize už na tom Amerika byla zase tak dobře, že začala hospodářsky pomalu růst, a dnes roste dokonce velmi rychle. Evropa pod německým vlivem však Keynesovo řešení odmítla a přiklonila se k Hayekovu pohledu, který vycházel z germánské tradice; zatím tato metoda nepřinesla kýžené výsledky.

pokračování v Tvaru č. 9, str. 4