FotoFet

Pach benzinu přebíjí odér tlejících odpadků zavátých daleko od překypujícího betonového koše. Stojím ve frontě bez začátku a konce. Čekám. Pozoruju měňavou duhu olejových skvrn na vysychající kaluži. Letokruhy žlutavého pylu žalují na pražící slunce. Posunuju brýle na nose. Kolik večer napočítám nových pih? Kdybych četla papírové noviny… Snad si nebudu s sebou nosit vějíř? Nebo kapesní ventilátor na baterku? Jako japonské turistky?!

Na konci parkoviště bagr dobývá obrubník. Beton se drolí. Lžíce odkrajuje mazlavý jíl. Nohy mi zarůstají do měknoucího asfaltu. Autobus nikde. Shrbená záda, tablety a mobily chrání hřbety rukou před ostrým sluncem. Sousoší „Muž slinící si prst a jeho přátelé“ mistra Pimeriho patří dávné minulosti. Jaká skulptura by promlouvala k dnešku? Kafka, co neví, kde mu hlava stojí? Žena chytající bronz s hrdě odhalenými ňadry číslo pět? Taras Ševčenko, který zabloudil na Smíchov? Bronzová matka slastně kojící na veřejnosti? Michael Jackson místo Stalina? Zkamenělá fronta bez začátku a konce? Patří ještě umění do veřejného prostoru? Co? Nebo je třeba jej zabrat? Haló! Zabrat! Za! Brat!

Kdysi chudí malíři dostávali zakázky. Vymalovali Národní divadlo. Vrazili mozaiku do štítu Obecního domu. Sochaři nemuseli uplácet stavitele, aby nějakou tou karyatidou nahradili sloup. Ještě před čtvrt stoletím naplánované volavky zobaly drobky před každou druhou samoobsluhou. Šedou zónu panelů unifikovaných rozměrů zabydlovali vetřelci ze sféry (povoleného) umění. Kde je veřejný prostor? Ten, který nekoupil developer? Ten, který pronajímá město? Ten, k němuž se nikdo nehlásí?

Město se zužuje. Akry náměstí a proluk na sebe vydělávají metry nebytových prostor k pronájmu. Když bloumáme lesy České republiky, ještě uneseme metry čtvereční mezi hříbkem a kmenem, nadhled strání i šíři luk. Městem se necháme svírat. Na HitHitu s radostí přispíváme na pracovny v parku. Opuštěné kliniky se mění v kulturní centra. DIY dílny rostou jako houby po dešti. A kde je prostor pro umění? Ve frontách bez začátku a konce se skloněnými hlavami trpíme agorafobií? Haló!

Mel