Únava literární kritiky

V Památníku národního písemnictví se 21. dubna uskutečnila další diskuse o stavu české literární kritiky. Přítomni: Petr A. Bílek, Richard Olehla, Jiří Peňás. Moderátor: David Vaughan. Nové informace: žádné.

Jestli mě někdo překvapil, byl to Kajetán Písařovic. Tento muž dostal od přítomných kritiků tři texty, které měl přečíst nahlas. Dostal tedy jeden esej (Orwellův, zaslal Jiří Peňás) a dvě prózy (zaslali zbylí dva). Přes naprosto odlišný charakter všech tří textů je četl naprosto stejným způsobem, navíc dosti teatrálním, přeháněným a pro text vůbec škodlivým. Kdyby ale jenom to – Písařovic se dokonce snažil zapojovat do diskuse lacinými vtipy, přičemž ihned po jejich vyslovení mrkal do publika, jestli je jeho snaha oceněna. Příliš nebyla.

Teď už ale k důležitějším věcem: Jiří Peňás mluví nahlas. Nahlas, hodně a především o sobě. Neváhá tedy uvést několik příkladů z minulosti, které vyzdvihují jeho kvality či shazují studenty – nepřijal úplatek od nakladatele, který po něm chtěl, aby recenzoval „jeho“ knihu; když byl na besedě se studenty, s úděsem zjistil, že nečtou noviny. Studentstvo je pro něj ostatně věčný problém, jak se zdá – na podobně zaměřené diskusi v roce 2014 v ÚČL AV ČR prohlásil, že studenti by neměli psát recenze. Dále je také unavený. Knih je příliš a jsou špatné. Naštěstí jsou tu Richard Olehla s Petrem A. Bílkem. I oni přiznávají únavu, avšak způsobem nepoměrně kultivovanějším.

Únava však není jediným často skloňovaným slovem – z dalších jmenujme například „absence kritické autority“. Nový Šalda se prý zkrátka nenajde. Putna už to nedělá. Bílek také ne. Úroveň české literární kritiky je mizerná – a jiná vlastně ani nemůže být. Kde jsme to jen slyšeli, že?

Pro pořádek si to ale ještě zopakujeme: literatura se dostala na okraj zájmů široké veřejnosti, prostor jí kromě několika stránek tu a tam v masově prodáváném nespecializovaném periodiku dávají jenom literární časopisy, stejně tak literární kritice – ta na okraji byla snad ještě dřív. Náramně je to vidět třeba na držitelce čtenářské ceny Magnesia Litera pro tento rok, Markétě Šichtařové, spoluautorce knihy Lumpove a beranci (s Vladimírem Pikorou, NF Distribuce 2014). Přebal knihy je věrný nevkusu předchozích dílů, název taky, obsahově však zjevně čtenářsky lákavý. Ne tak lákavá už je ale sama Šichtařová, když při přebírání ceny vysloví názor, že „literární kritici škodí české literatuře“. Co vy na to, průvodci dílem a kontextem? Situace vypadá bezvýchodně. Přichází ještě několik dotazů z publika – jednou dokonce na názor na kritiku poezie. Slova se ujímá Peňás, poezii odkazuje do patřičných míst – což je ale logické. Upadá-li zájem o kritiku prózy, je zbytečné se ptát na poezii.

Po diskusi sedím s kolegyní, která se jí také zúčastnila, u piva. Poněkud smutně konstatuje: „Von si to uřval.“ Kdyby možná Jiří Peňás tolik neřval, byl by prostor i pro Bílka a Olehlu. Kdyby možná Jiří Peňás tolik neřval, bylo by pouhému torzu, prořídlému houfci posledních mohykánů, několika klasikům ze spolku podivínů, kteří to ještě nevzdali, i když k tomu mají dost důvodů, líp.

Jiří Feryna