Pitvar

Wun Tae Ju je korejský student pražského matfyzu. Oblíbil si každý první víkend po úplňku obejít horu Blaník, místo, kde pámbu po úspěšném porodu ustřihl naší planetě pupeční šňůru. Skoro nikdy přitom Wun nevynechá návštěvu restaurace UMatoušků v Kondraci, na severním úpatí, už skoro na půl cesty z vrcholu Blaníku k Vlašimi, jež je pohledu odtud skryta ještě za jedním nižším zalesněným hřbetem. Wun totiž věří na rytíře: že někudy tudy jich může každou chvíli zpod Blaníku vyrazit celý samurajský roj. Sám by ale chtěl být jednou rytířem vědy, nebojácným průkopníkem lidstva ve směru k novým metám.

Vyhlášená restaurace Podblanicka nabízí jídla české kuchyně v cenách od 50 do 70 Kč. Nemá jídelní lístek, ve vstupní chodbě je křídou na tabuli napsána denní nabídka (zpravidla 6 jídel, 1 polévka a 2 dezerty). V pravé části se nachází kuřácký výčep, vlevo nekuřácká restaurace. Ta funguje spíše jako jídelna – na jídlo se nečeká, dostanete ho takřka okamžitě. Ale také se předpokládá, že po najedení poměrně rychle zaplatíte a uvolníte místo dalším: kolem poledne je pravidlem fronta čekajících v chodbě u tabule – a vskutku stojí za to si chvilinku počkat. Ve všední dny sem na oběd jezdí řada lidí z okolních obcí a hlavně z Vlašimi. Nabízené pokrmy jsou obvyklými jídly české kuchyně, ale jsou připraveny opravdu domácky. Vyhlášený je zdejší řízek s bramborovým salátem, prý řízek přes půl talíře, a svíčková. Tu vám rádi dají i v bezmasé variantě, tj. s vějířem knedlíků jak na malířské paletě. Dezertem je obvykle domácí ovocný dort. Točí se tu obě hlavní piva z Plzně.

Návštěvníci jim píši do knihy hostů: Poctiva kuchyně za velmi slušne ceny! – Kastrůlky s sebou! – K tomu dobra pomerančova limča a svět je zase lepši! Smajlíků jsou stránky plnější než ubrusy drobků.

A teď jim Wun přišel nabídnout revoluční novinku. Bramborové lupínky vyrobené tak, že kýžený tuk je všecek uzavřen uvnitř, v porézní struktuře bramborového skrojku, a přitom nevystupuje nikudy na povrch. Považte tu úžasnou výslednou suchost povrchu. Můžete pak uchopit sklenku, a nezůstanou na ní ohavné mastné otisky vašich lačných pařátů. Natož aby vám umaštěná sklenka zpětně špinila ruku mezitím pečlivě omytou. A už vůbec se nemůže stát, aby vám vypadla sklenice z mastné ruky a rozbila se, nápoj se vylil, drahocenné peníze se rozkutálely v podobě drobounkých kapek. V Paříži a Vídni už se dneska jinak ani nestoluje. Interhotel Pupp ve Varech již napsal objednávku na první sérii. A vy budete druzí, považte: UMatoušků, Kondrac, Vlašim (okres Benešov u Prahy). V tom je všecko. Vlastně bude, až po doplnění GPS souřadnic…

Ty brambůrky se vyznačují unikátní strukturou pórů, díky níž se drží mastnota uvnitř a nevystupuje ven. Při jejím vývoji nacházela uplatnění mikroskopie pomocí iontů helia. A to je disciplína, kterou se Wun zabývá ve své disertaci. Snad za ni dostane aspoň bramborovou medaili, jako ve sportu. Každé ráno upíná jeden bramborový lupínek do rotačního přípravku, obezřetně kontroluje katodu a pak spíná přístroj, jenž vypouští směrem ke vzorku iontový svazek. Aparatura stála mnoho milionů korun, je svého druhu jediná ve střední Evropě. Po průchodu rotujícím bramborovým lupínkem se ionty helia rozptýlí do mnoha směrů a v nich dále letí různými rychlostmi podle toho, s čím se uvnitř brambůrky potkaly a jak to s nimi interagovalo. Scintilační detektory rozmístěné za bramborovým lupínkem na pečlivě propočítaných drahách zaznamenají pozici a dopadovou energii každého heliového iontu. Počítačový program, na jehož zdokonalování se podílely celé armády vývojářů, složí výslednou informaci do třírozměrného obrázku na monitoru, k němuž si Wun ještě přidává umělé barvy – od té doby, co dočetl Sorokina, volí pro tuk modrou. Lidstvo si s každým svým dějinným problémem dokáže poradit díky nezdolnému důmyslu při vynalézání technických prostředků.

A proč právě U Matoušků v Kondraci? Já jsem to byl, kdo tam Wuna nasměroval. Tahle restaurace byla lokálem, kde jsem si dal svůj první půllitr Prazdroje po návratu z šestitýdenního pobytu v Maďarsku. Vtáhnu první doušek – a hmm, něco se mi nezdá. Druhý doušek – safra, copak jsem zapomněl tu chuť? To snad ne! Další lok. Oni snad v Plzni změnili recepturu! Kdejaký opičák teď narychlo přichází s Tetrahopem, chemickými tužidly pěny, stabilizátory chuti, konzervanty. Ach, jestli i tahle má plzeňská značka, chuťově proti mnohým nešikovnostem restauračních pracovníků odolná, a navíc uplatněná úspěšně jako lék na tucty neduhů, jestli změnila svou podobu, bude ouvej. O jeden pádný důvod proti mé emigraci méně! Polil mě studený pot, vlasy se zježily.

Až pak jsem si začal všímat. Jak to pivo duhově kroužkuje na stěně půllitru. Jak se na mě šklebí. Čichám k tomu zas a znova. Vždyť je to saponát. Ano, je to tak: Moc se s tím mejou. Na rozdíl od většiny výčepů (jako příklad zde budiž uveden srub u pštrosí farmy ve Staré Lysé), kde mají jen trn s kartáčem namočeným v saponátové vodě a vedle trn s tryskou pro čistou vodu, a tudíž půllitr je během očišťování stále dnem vzhůru, UMatoušků berou půllitr do ruky a strkají ruce do něj, všechno to bublá saponátem; to odmašťování dělají veledůkladně, ale chybí jim při omývání čistou vodou buď potřebných pět vteřin, anebo používají příliš chladnou vodu, co nesmývá saponát s potřebnou razancí. Naštěstí mají ve zvyku další půllitr člověku natočit do stejného skla bez mytí. Snad až při třetím (nejsem homeopat, abych tu stále jistě přítomnou, jen víc a víc ředěnou kapičku saponátu donekonečna identifikoval) jsem se zklidnil. Ano, dělá to ten saponát, receptura je asi v pořádku. No sláva! Radost jako za starých dobrých časů.

Pavel Ctibor