Musíme je svrhnout

25. 5. 2015

Začněme aktualitou. Jsi jedním z letošních vítězů ostře sledované literární soutěže Magnesia Litera – cenu v kategorii Litera za prózu jsi dostal za román Mlýn na mumie. Co to pro tebe znamená?

Mám z Litery samozřejmě převelikou radost, už proto, že jsem nikdy žádné ocenění za literaturu nedostal, pokud nepočítám čestné uznání z okresního kola soutěže Děti, mír a umění (ještě jako žák základní školy) a polsko-slezskou básnickou cenu Ikarova křídla (o něco později). Ale teď vážně. Opravdu mě překvapilo, kolik lidí a příbuzných o té ceně ví a že mě v televizi poznali, i když jsem si z konspirativních důvodů nechal narůst plnovous. Avšak nezpychl jsem, protože víc už to nejde…

 

Šéfredaktor Hosta Miroslav Balaštík uštěpačně napsal, že „mezi nominacemi neměl román o Ivanu Blatném vážnějšího konkurenta. Zejména prozaická porota mu cestu k vavřínům umetla jako při blokovém čištění.“ Martin Reiner, autor řečeného románu, při přebírání ceny naopak prohlásil, že konkurence byla tentokrát tak mimořádná, že (cituji ze záznamu:) „za celou dobu existence téhle ceny se taková nesešla“. Jak jsi to vnímal ty?

Z nominovaných próz jsem bohužel stihl přečíst jen polovinu – Reinerova Básníka, Kahudův Vítr, tmu, přítomnost a pochopitelně tu svou – takže budu mluvit jen o nich. Všechny tři jsou to knihy znamenité a mimořádné, jaké se na té naší literární zahrádečce nerodí každý rok, a souboj mezi nimi byl lítý a nelítostný. Martinovi ocenění Kniha roku od srdce přeji, zasloužil si ji jako primus inter pares. A doufám, že i můj příští román bude mít podobně důstojné soupeře, protože zvítězit nad průměrem je nuda.

 

Přesuňme pozornost od Magnesie k tvé knize. Když jsem ji četl, měl jsem četné libé asociace na Gustava Meyrinka, Ladislava Klímu a Jaroslava Haška. Byly k věci?

Trefil ses výborně, všechny tři spisovatele mám moc rád. Ladislava Klímu jsem dokonce kdysi chtěl osvobodit z hrobu, on totiž leží na Malvazinkách v hrobce Kamily Lososové, pod obrovským vytesaným křížem. Právě on, který napsal „Bílou svini“! Takže jsem se tenkrát opatřil ocelovým sochorem a jal se ten náhrobek páčit, jenomže sotva se pod deskou rozevřela škvíra, sochor do ní zahučel a víko se zase zaklaplo. Kochám se představou, že tam Klíma od té doby leží v rakvi ve stylu hraběte Draculy, zetlelé srdce protknuté železnou tyčí…

K těm třem bych ještě přidal Jorgeho Luise Borgese, zejména povídku „Tajný zázrak“, která se také odehrává v Praze.

 

Zalahodil mně i design Mlýna, obálka i typografické řešení celé knížky si s textem hezky povídají. To byl nápad Druhého města, nebo tvůj, obrátit se právě na Anežku Ciglerovou?

Anežku Ciglerovou oslovilo studio Re-Design, které vytvořilo už grafickou podobu Peraka. Mně se ta obálka taky moc líbí a rád bych vzkázal všem čtenářům, ať ji zkusí obrátit naruby.

 

Za jakých okolností tě navštívil nápad napsat právě takovou, a ne jinou knihu? Řekl bych, že z mainstreamu současné české prózy dost nápadně vystupuje, zde mne žádné přirovnání nenapadá ani vzdáleně…

Někdo říká, že se Mlýn na mumie podobá knížkám sira Arthura Conana Doyla, protože u něj i u mne vystupují dva vyšetřovatelé, jeden chytrý a druhý hloupý. Jenže kdo dočetl můj příběh až do konce, ví, že je to úplně jinak. Jiní ho zase srovnávají s Pražským hřbitovem od Umberta Eca, což mi lichotí, leč pravdou je, že jsem tu knihu nečetl právě proto, aby mě neovlivnila.

Mlýn na mumie vznikl tak, že čerstvě po Pérákovi, v roce 2007, jsem se vetřel do bývalého cisterciáckého kláštera v Sedlci, kde se mimochodem dlouhá léta balily cigarety, a mají tam refektář náramně vymalovaný výjevy křesťanských mučedníků. Hlavně svatého Eustacha, jemuž vrátkem soukají z břicha střívko. Hned mě napadlo, že by ty bizarní smrti světců byly báječná inspirace pro sériového vraha. Vždycky jsem totiž litoval, že v Čechách nikdy žádný nebyl. Masoví ano, ale sériový ani jeden. A rok 1866, kdy se román odehrává, jsem vybral proto, že se mocně podobá současnosti: lid se veselí, hrnce plné masa, ale za bukem už číhá velká válka, která to všechno smete…

 

Což my vážně nemáme v dějinách žádného sériového vraha? Vím, že byl jakýsi Hojer, který vzdor svému příjmení nejen nežil modrým životem, ale své oběti dokonce i pojídal – ten se taky nepočítá? Mimochodem při četbě Mlýna se mi opakovaně vkrádalo na mysl, že tvým tajným a hýčkaným koníčkem musí být dějiny kriminalistiky…

Hojer byl sadista a primitiv. Sérioví vrazi jsou šílení, ale inteligentní až geniální, nezabíjejí z vilnosti, ze msty ani pro peníze, nýbrž vraždami naplňují nějaký plán, často neuvěřitelně sofistikovaný. V Česku se mordujeme sekyrou, pro takové jemnosti nám chybí velkorysost a pečlivost.

Ano, dějiny zločinu jsou zajímavé. Už jako malý chlapeček jsem si v antikvariátu koupil Stoleti detektivů od Jürgena Thorwalda a louskal ho každý večer před spaním.

Coby křesťana mě zlo fascinuje i jako teologický problém. Stvořil Bůh vedle dobrého i to špatné? Dnes je velká móda všechno strkat dovnitř, ďábel i peklo jsou prý jen v lidské duši, ale já tomu nevěřím…

 

Nu, a stvořil Bůh vedle dobrého i to špatné? Jak zní tvoje theodicea?

Vesmír je stroj, jako třeba kolotoč, jen trochu složitější. Vyrobil ho Bůh Stvořitel, typický deus otiosus, který tu už není. Stejně jako pekař není v housce. Možná vytváří jiné vesmíry, možná odpočívá, kdo ví? Vesmír ovládají Bůh Dobra a Bůh Zla, kteří spolu soupeří, ale není to vyhlazovací válka, spíš rafinovaná hra. Ideálně jsou dobro se zlem ve stavu dynamické rovnováhy. Podobně jako v lidském těle udržují homeostázu vzájemně protichůdné nervové systémy sympatikus a parasympatikus.

Problém není, že zlo je, ale že je čím dál tím těžší rozeznat ho od dobra. Dřív jsme na to měli instituci, církev, která – i když sama nebyla bez chyb – jasně a trvale definovala, co je dobré a co zlé. Ale od Velké francouzské revoluce, kdy vznikla moderní demokracie, už nejsou žádné neměnné pravdy, všechno je relativní. Správné je to, co chce většina, všechno ostatní je špatné. A může se to ze dne na den změnit. Proto se také ty nejodpornější režimy dvacátého století, komunismus a nacismus, dostaly k moci zcela demokraticky v řádných volbách. A dnes si naši občané stejně demokraticky zvolili policejní stát.


Ptal se Milan Ohnisko. Zbytek rozhovoru najdete v Tvaru č. 11/2015

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 29. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz