Lena Kobyláková: Bohužel Kristus

Téměř celé století dělí od prvního ruského vydání poemy Dvanáct její nový český překlad z pera Lubora Kasala. Na místě je tak otázka, jestli si toto vůbec první literární dílo o říjnové revoluci, jíž Alexandr Blok vyjádřil občansky podporu, zasluhuje nejen nové překladatelské uchopení, ale i čtenářskou pozornost. Obdivovatele Blokovy lyrické poezie může navíc odrazovat, že Dvanáct se tváří snad nejméně „blokovsky“ z celé básníkovy tvorby. Zdání pochopitelně klame.

Jako tvůrce byl Blok symbolistou po celý život, i v době, kdy už do ruské literatury vstoupil programově antisymbolický akméismus a skutečně revoluční avantgarda. A tak i když poemu Dvanáct vyvolaly k životu závažné události konce roku 1917, není to dílo politické (nebo snad dokonce politicky agitační). „Ti, kteří vidí ve Dvanácti verše o politice, jsou buď slepí k umění, nebo sedí po uši v politické špíně, anebo jsou prostoupeni velikou zlobou – ať už to jsou nepřátelé či přátelé mé poemy,“ píše Blok v reakci na odmítnutí své básně z jednoho a na její přijetí (jakkoli rozpačité) z druhého břehu politicky rozdělených čtenářů a kritiky, tj. odpůrců Leninem vedených bolševiků a jejich zastánců. Jinak řečeno, ačkoli poema Dvanáct byla reakcí na politické a společenské problémy tehdejšího Ruska, není po Blokově způsobu koncipována nijak jednostranně a průhledně.

Při letmém pohledu na fabuli Dvanácti, která by v tehdejších petrohradských událostech klidně mohla mít svou předlohu, se zdánlivě ztrácí to, co Milan Hrala popisuje jako konstantu Blokova tvůrčího založení – „bezohledný maximalismus, neustálé směřování k něčemu novému, do budoucna, za hranice současnosti“. A doplňme: za hranice skutečnosti – tohoto reálného a v Blokově uchopení i strašného světa.

Básníkovu ruku tu na druhou stranu okamžitě usvědčuje výrazná hudebnost veršů, písňové parafráze, bohatství rytmických a stylových poloh jednotlivých zpěvů spolu s virtuózním zvládnutím formy. První, kdo se vyjádřil k polyfonii Blokovy poemy, byl zřejmě Osip Mandelštam. O Dvanácti prohlásil, že je to „monumentální dramatická častuška“. Jeho přirovnání ke krátkému žánru ruské lidové písně doplnil Korněj Čukovskij poznámkou, že je ovšem „zahrána na grandiózních varhanách“.

Na zásadní roli zvuku v poemě poukazují i autorova vlastní slova. O vzniku Dvanácti Blok ve svém zápisníku píše: „V lednu osmnáctého roku jsem se naposledy poddal živlu, stejně slepě jako v lednu roku sedmého nebo v březnu roku čtrnáctého. Toho, co jsem tehdy napsal, se nezříkám proto, že to bylo napsáno v souladu s oním živlem. Například v průběhu psaní Dvanácti i po jejich dokončení jsem několik dnů fyzicky, vlastním sluchem, kolem sebe vnímal silný souvislý šum, podle všeho – šum bořícího se starého světa.“ Tento šum, který básník podle svých slov fakticky slyšel, mu přitom zněl jako součást hudby, již vydává svět v přelomových okamžicích lidských dějin. Blok byl vnitřně přesvědčen, že básník je jí povolán naslouchat. Jak se mu to podle jeho úsudku dařilo, vypovídá jiný zápis v Blokově deníku poté, co Dvanáct během dvou horečnatých dnů napsal: „Dnes jsem génius.“ Když si zapsal tato slova, z jeho úst předtím neslýchaná, rozhodně se nemýlil v tom, že vytvořil dílo nesporných uměleckých kvalit.

O tom, že revoluci prožíval po svém a takovýto způsob prožitku má úzký vztah k nedoslovným významům Dvanácti, můžeme vyrozumět i z jeho stati „Inteligence a revoluce“, která vznikla v podstatě souběžně s poemou v lednu 1918. Čteme tu například: „Žalostně je tomu, kdo se domnívá, že najde v revoluci splnění pouze svých snů, jakkoli vysoké a ušlechtilé by byly. Revoluce, jako hrozný vichr, jako sněžná bouře, s sebou nese vždy nové a neočekávané. Krutě mnohé podvede. Lehce ve svém víru mrzačí ctěného, často na souš nedotčeným vynese neváženého. To je ale druhotné, nemění to nic na celém směru proudu, ani netiší ten hrozný a ohlušující hukot, který proud vydává. Tento hukot vypovídá přese všechno vždy – o velikém.“ Veliké nemůže být bez tragického, tragické bez velikého. A tak protějškem tragické smrti Kaťky jako by byl osud Blokovy vlasti; protějškem Petruchy, jeho temně vášnivé lásky a přetěžkého smutku, snad pocity samotného autora.

Blokovi byl blízký až jakýsi romantický a (sebe)obětující postoj, který mu dával smysl právě proto, že přesahuje všechno malé, zbabělé, sebestředně dbající vlastního blaha, jak píše v „Inteligenci a revoluci“ – měšťácké. Schopnost přijmout destruktivní (i ve vztahu k sobě samému, svému životu a majetku) pro něj znamenalo nezpronevěřit se výsadě nazývat se intelektuálem. Je to zvláštní projev jeho celoživotního odporu k průměru života, touhy po něčem, co ho přesahuje. Intelektuál je v Blokových očích člověkem žijícím nepředstíraně ze svého vnitřního duševního bohatství, a jsou-li jeho životní podmínky zhoršeny, nemůže ho to ve skutečnosti zasáhnout či degradovat. Jeho důstojnost spočívá jinde. A pokud je ve hře i vážná otázka povznesení vlastního národa, je takový postoj o to méně zpochybnitelný. Proto Blok, s jinak těžko pochopitelnou lhostejností, například přijal zprávu, že rodinné šlechtické sídlo Šachmatovo bylo rolníky vyrabováno a poté spáleno a barbarskému pustošení neunikla ani rozsáhlá rodinná knihovna. Je patrné, že za Blokovým stanoviskem se ukrývá také „komplex ruského šlechtice“, rozumějme zde intelektuála, který považuje za svou morální povinnost odčinit „hříchy otců“, jež byly po staletí páchány na nevolném obyvatelstvu. Emblematická se tak jeví i jeho smrt v 41 letech, v době vrcholící občanské války a rok před vytvořením Sovětského svazu, kdy oficiální místa zamítla Blokovu prosbu vycestovat na léčení do Finska. Básník tak zemřel na srdeční chorobu a celkové fyzické vyčerpání ve velmi tíživých materiálních podmínkách.

Tato krátká odbočka snad ulehčí dnešnímu čtenáři pochopit paradox, proč Blok, ač šlechtic, vnuk významného botanika Beketova a zeť ještě věhlasnějšího chemika Mendělejeva, byl schopen vnímat uchvácení moci bolševiky jako oprávněné.

Ve Dvanácti si ostatně téměř stále pohrává s paradoxem, prostupováním protikladů, zdvojováním významů. Fraškovité či obhroublé střídá smrtelně vážné, blasfemii zas křesťanská pieta.

Zajímavý příklad napětí mezi formální strukturou poemy a jejími skrytými významovými uzly je kupříkladu verš 7. zpěvu, v němž „Petrucha se opět rozveselil“. Je to jediný verš z celkového počtu 335, který přímo ostentativně ignoruje očekávaný rým a mezi ostatními podivně vyčnívá tak, jako když zazní kiks v dokonale sehraném orchestru. Jeho skutečný význam jako by stál v protikladu k tomu, co je zde doslova řečeno. A pokud čtenář upřímně nabyté radosti Petruchy uvěří, následující 8. zpěv ho vyvede lehce z omylu. Petruchovy pocity tu v parafrázi lidové písně kulminují do nezvladatelného duševního zoufalství. Další zločiny nemohou jeho hoře vykoupit a utišit, mohou ho však alespoň zahlušit, jako by si říkal: když už padám a pomoci mi není, ať dopadnu až na dno…

Zdůrazněme: ve Dvanácti hrají zásadní roli existenciálně- duchovní přesahy vetkané do originální zvukové podoby. Svědčí o tom i významově velmi exponované místo každého díla, sám název. Čtenář okamžitě zaznamená, že poema má právě dvanáct zpěvů. Dvanáct je i rudých gardistů (ti skutečně chodili převážně ve dvanáctičlenných formacích). Člověku znalému ruské literatury se může vybavit asociace s 12 loupežníky z Někrasovovy poemy Komu se na Rusi žije blaze?. Jednu principiální asociaci ale sdílejí všichni čtenáři, jejichž kultura vyrůstá z křesťanských kořenů – jde samozřejmě o asociaci s Kristovými nejbližšími učedníky, dvanácti svatými apoštoly. Náboženskými motivy je přitom prostoupeno, alespoň v náznacích, téměř všech dvanáct zpěvů.

Nejinak je tomu i s „kontroverzním“ a mnohokrát diskutovaným vyvrcholením poemy – obrazem Krista, jehož v chumelenici není schopna zasáhnout střelba dvanácti revolučních ozbrojenců a který před nimi kráčí nad perlově vířícím sněhem se zkrvavenou vlajkou a věncem bílých růží místo trnové koruny. Po vydání Dvanácti se takový explicit stal okamžitě neuralgickým bodem debat o jeho správné interpretaci a spolu s tím i generátorem sporů o smysl celé poemy. Byly například vyřčeny názory, že Kristus je evidentně dvanácti muži pronásledován a není důvod si myslet, že jejich snahu o záhubu a opětovné obrození světa krvavými činy zaštiťuje. Jiný výklad tvrdí, že Kristus v čele dvanácti sice kráčí, nejedná se ale vůbec o Spasitele – je to naopak jeho antipod, jenž přišel převzít vládu nad světem a ve jménu nepravé humanity jde vpředu svých strašných služebníků. Podle spisovatelky Mariny Kudimovové zas Blok tehdejší výjimečnou atmosféru v Rusku s udivující citlivostí uchopil vlastně jako „konec historie“. Dvanáct je proto podle ní „apokalyptická poema“ – Kristus vede dvanáct revolucionářů nejinam než na Poslední soud… Vznikl dokonce spor o to, zda dané vyústění vůbec nějaký hlubší smysl má a není jen manýristicky vyprázdněným literárním efektem, jak to předhodil Blokovi akméistický básník a manžel A. Achmatovové Nikolaj Gumiljov. Blok na jeho kritiku reagoval v podstatě v intencích svého charakteru. Tuto historku zaznamenal Čukovskij a popisuje ji takto: „Pamatuji si, jak kterýsi červnový den 1919 měl v Ústavu dějin umění Gumiljov přednášku o Blokově poezii. Přišel i sám Blok. Gumiljov mimo jiné řekl, že konec Dvanácti se mu zdá uměle přilepený, že nenadálé zjevení Krista je čistě literárním efektem. Blok poslouchal jako vždy s kamenným obličejem, a když přednáška skončila, řekl zamyšleně a opatrně, jako by se do čehosi zaposlouchával: »Mně se také konec Dvanácti nelíbí. Přál bych si, aby byl jiný. Když jsem Dvanáct dokončil, sám jsem se podivil: proč Kristus? Ale čím pozorněji jsem ostřil zrak, tím jasněji jsem Krista viděl. A tehdy jsem si poznamenal: Bohužel, Kristus.«“

Ať už k vizi Krista na konci Dvanácti vedlo Bloka cokoli, v době, kdy poema vznikla, nikdo netušil, co se bude dít dál. Leninova bolševická frakce uchvátila vratkou moc, do vzniku sovětského impéria však čekalo zemi ještě mnoho otřesů. Rusko udělalo krok od konce první světové války k počátku války občanské. Hnal se jím tou dobou vichr, který hluboce poznamenal celý zbytek dvacátého století nejen na jeho území, ale i daleko za jeho hranicemi. To, co se právě odehrávalo, dalece přesahovalo a také bez soucitu zasahovalo soukromý osud jednotlivce. Blok tuto historicky výjimečnou atmosféru z perspektivy svého básnického cítění zachytil originálním způsobem. I proto může Dvanáct současného, a to nejen ruského, čtenáře zaujmout.

Lena Kobyláková