Ten talíř s nakrájeným řízkem

Nejnovější kniha Petry Soukupové Pod sněhem je opět vynikající čtení pro ty, které na románech nejvíce zajímá nitro postav a které Rodinu hodnotí jako téma nosnosti globálního oteplování. Rámec příběhu tvoří cosi v dějinách literatury, filmu a dramatu téměř klasického: rodinná sešlost u příležitosti oslavné hostiny (viz švédské filmové klasiky jako Rodinná oslava nebo Šepoty a výkřiky), kde se všecko zase znovu ukáže a na povrch vyhřeznou promlčené křivdy, ústrky a nepohody z dětství, které – samozřejmě – drží. Dogma je dané. V tomto románu slaví narozeniny ctěný otec rodu a blahopřát mu vyrážejí dospělé dcery Olina, Blanka a Kristýna. Řekne se tedy i Čechov na dlani, neboť sestry jsou modelové a označkované příznačnými atributy: nejstarší Olina má samotu, výkonnostní kariéru a nezvládnutou výchovu synka, prostřední Blanka třímá ukázkovou rodinu, kde to ovšem notně skřípe – a nemůže za to jen zanedbávání zevnějšku, které ke kojení nejmladšího ze tří dětí jednoduše patří –, a nejmladší Kristýna se drží své role milovaného benjamína, kocoviny, vegetariánské ekosvobody a ženatého milence. Postavy-prototypy. Ukáže se také, že ženských figur je tu vlastně víc: kromě sester dostane prostor i maminka a v náznacích také Blančina dospívající dcerka.

Volvo XC na cestě, a v něm převážně ženská posádka: ale není to žádná road movie s Thelmou a Louise (mnohem spíše jde o komorní drama na způsob Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové?). Jen autorka použila – dramaturgický – manévr, jak sestry zavřít i s dětmi do nejmenšího bezúnikového prostoru ne nepodobného vězení, a dát tak vypravěčce možnost rozehrát to, co umí nejlíp – líčení povah a hnutí duše v nejbližších, příbuzenských vztazích jádrové rodiny. V explozivní – divadelní – atmosféře interiéru auta probíhá 80 % děje, neseného společným kotlem monologů a neznačených dialogů, které činí z knihy čtenářsky náročnější avantgardu spíše mimoděk a skutečně jen po této technicistní stránce. Události ze sdíleného dětství mají povětšinou podobu větších či menších traumat a tato retrospektiva pavoukovitě vybíhá z hlavní linie vyprávění, jejíž děj se stihne – opět klasicky divadelně – odehrát na ploše jediného dne a noci, do nichž jsou zkoncentrovány životy všech zúčastněných.

Výmluvný titul románu směřuje čtenáře k hledání: co vřelého tepe pod sněhovou krustou v rodině, kde nic nelze říct přímo a skutečné emoce probublávají jen ve vnitřních monolozích postav, zjistí až na konci. Bude muset hrabat hluboko. Vnitřní světy hrdinek s nimi sdílí právě jen čtoucí, ostatním postavám jsou neznámé: zato jsme o každém povahovém rysu ujišťováni opakovaně, zas a znovu, trochu dokola. Od takové mistryně náznaku by se dala očekávat větší úspornost: vždyť čtenář(ka) už po pár stránkách přesně ví, jaké sestry jsou, a velmi snadno se s nimi může ztotožnit. Muži v této knize nemají šanci, jsou to jaloví, nemastní-neslaní mrzáci. To z románu ale ještě nedělá feministický manifest. Mohlo by se zdát, že jde v první řadě o líčení vztahů mezi sestrami, ale mám dojem, že podstatnější jsou ještě skrytější emoce a vazby: vztahy žen k jejich mužským protějškům, které jsou určovány osobou, o níž se celou dobu domníváme, že je králem disponujícím absolutní mocí nad svými poddanými. Nakonec se ale ukáže, že panuje někdo mnohem sofistikovanější, rafinovanější a zdánlivě křehčí – královna matka. Myslím, že toto Soukupová vylíčila s obtížně překonatelnou bravurou.

Je-li v současné české poezii civilismus na vrcholu, je Soukupová jeho prozaickou představitelkou par excellence: tento román pojednává o nejobyčejnějších a ne zrovna pěkných věcech. Všecko se, dámy a pánové, děje u rodinného stolu, nad talíři a mísami. Sugestivnost nezařizuje elegance komentujících, výkladových partů vypravěče, ale jejich úplná absence. Zmíněná retrospektiva má šanci pouze ve vzpomínkových monolozích postav: a toto extrémně náročné pojetí, které Soukupová zvládla dokonale.

Není pravda, že Pod sněhem je nedějová kniha: těžko najít v soudobé produkci něco více enervujícího skrytým dramatem. Navíc celé to obšírné a do otravných podrobností líčené cestování z bodu A do bodu B je záminkou: pečlivým vylíčením charakterů sester Soukupová jen směřuje k vyvrcholení – k tomu, jak sestry snesou, co se stalo s jejich rodiči. Až v tomto momentu se ostatně projeví jejich citlivost, jejich láskyplnost, která se celou dobu tváří mnohem spíš jako nasrané sebestředné nepřátelství. A to je onen celý poklad, k němuž se čtenář prohrabává sněhem a ledem negativismu.

Proč v recenzích autorčiných děl tak často padají slova nemilosrdná a nelítostná? Protože spisovatelka Soukupová se tváří přísně a vidí spíš to škaredé, což z jejích skvělých knih vyrábí trpké trnky. Členem takové rodiny být nechcete. Upřímné, hezké mezilidské vztahy jsou asi z planety Neptun. Pokud už se o náklonnost jedná, pak jde nakonec o protekci (zde otec miluje jen nejmladší z tří dcer) nebo o buličí lásku (k dětem) či slepou oddanost (Blančino ignorování manželovy nevěry). Se čtením knih Petry Soukupové je tedy potíž: těžko se smířit s tím, že je vše tak temné, že postavy o sobě navzájem (zde sestry i manželé) smýšlejí tak ohavně, že jsou tak strašně sobecké a nezralé. Nevlídnost, ukřivděnost a sebelítost. Hašteřivost, závist a urážlivá přetlačovaná. Nedůvěra, žádná důvěrnost. Minimální rozhled, maximální uzavřenost v interiérech (skutečných či niterných). Nevidět nikam. A potíž druhá: míra drobnopisu, zejména toho zaměřeného na jídlo, jeho přípravu a konzumaci, je na tak velké ploše obtěžující. Jenže Petra Soukupová vyžaduje svého čtenáře, který toto vše uvítá a ocení: a takových má dost a dost.

Až dosud jsem se s radostí čtenářsky i recenzentsky věnovala všem titulům Petry Soukupové. V obou rolích jsem přes veškeré výtky jejím věrným příznivcem. Nemyslím, že by Pod sněhem byla kniha lepší než debutní K moři nebo povídkový triptych Zmizet, a současně jsem si jista, že je zdařilejší než Marta v roce vetřelce. Je to čtenářsky velmi atraktivní, koncentrovaná pitva institutu Rodina, až úmorně detailistická. Kniha o tom, jak jsme již od dětství hotovi, vyhotoveni jádrovou rodinou: jednou provždy definuje naši vztahovou budoucnost. Pod sněhem svědčí o tom, že autorčin charakteropisný um se cizeluje spolu s jejím ostře řezaným, takzvaně punkovým vyprávěcím stylem. Soukupové si vážím za to, jak celou svou dosavadní tvorbou ukazuje, že do sebe uzavřené intimní mezilidské vztahy mají v literatuře stejnou dramatickou váhu jako celospolečenské problémy povšechného lidstva, které spisovatelka nechává s klidem stranou. Chladnost podání pochopitelně ukazuje na opak, stejně jako ledabylost a nenucenost odrážejí náročnost, s níž jich bylo dosaženo. Svou tvorbou Soukupová opakovaně dokládá, že dobrá, skličující literatura a bestseller jsou slučitelné.

Olga Stehlíková