FotoFet

„Cos to snědla? Houbu?“

„A pak koláček… Kudy mám jít?“

„Kchchch! A kam chceš dojít?“

„Prostě někam.“

„Někam dojdeš jakoukoli cestou.“

„Kde jsem to slyšela? Kde jsem to už slyšela? V tom snu. V tom snu, co se pořád opakuje…“

Do kola. Oka mžik. Mimo chodem. S mysl. Mi uniká.

Kde je nahoře? Kde dole? Kdy je teď? Kdy tehdy? Kde je tady? Kde tam? Ta? Mmmmmm.

Jsem někde… Někde. Mezi. Někde mezi. Na mezi? MEZI!

Našlapuju po kočičích hlavách. Mňaaaauuuu! Zdi se přibližují. Protější dům se protahuje. Okna valí bulvy. Jektají skleněnými tabulkami. Mhouří se. Mrkají. Vztahuju k nim ruce. S údivem pozoruju, jak se prodlužují. Ukazováček už proniká do otevřeného okna. Kolena mi sama tančí. Prolamují se. Kříží se do rytmu. Vánek se mi proplétá vlasy. Kolem hlavy mi šustí listí. Poddávám se závanu vichru. Protáhlými prsty čechrám vlasy. Zalykám se vůní třešňových květů. Vlasy mi prorůstá pružné větvoví. Nechávám se česat. Plaším špačky. Vyháním je z uší.

Poddávám se hvizdu vichřice. Vláčnými větvemi objímám samu sebe. Tančím v rytmu třískajících oken. Poryvy větru sílí. Nohy mi podjíždí a křepčí vzduchem. Vír mě ovíjí. Tanec se zrychluje. Vichr mě objímá. Točím se. Zamotávám se do svých vlasů. Nohy mi rostou. Protahují se. Palce směřují k otevřeným dveřím. Tornádo zesiluje. Zrychluje svůj hvizd. Naplňuje celý dvůr. Dům se nafukuje. Bobtná. Stará vrata se rozevírají. Vír v nich mizí. Vtahuje mě. Vcucává. Nohama vrývám do dlažby dvě klikatící se brázdy. Dlažební kostky se rozestupují. Zalykám se prachem. Snažím se zachytit ztrouchnivělých zárubní. Prsty zatínám do omítky. Bílá tma mi zaslepuje oči. První krápance smývají palčivé slzy.

Vrata se s mohutným vrzáním pohnula. Ohlušující bouře mi sviští kolem uší. Dubová křídla se s rachotem řítí na mé křečovitě sevřené ruce. Prsty se zalívají rudou krví. Letím. Necítím nic. Propadám se časem. Vánek mě něžně objímá. Mnu si oči. Dlaně mám plné zralých třešní. „Kdo jsi?“ „Já? – – –“

Mel

P. S. Přepisujme přítomnost!