Sahat do paměti Günter Grass (16. 10. 1927 – 13. 4. 2015)

Skončil se život velké osobnosti, završilo se její pronikavé dílo. Monument literárního giganta (jak jej nazval Salman Rushdie) je tedy už celý. Dovolte jen tomu, kdo byl nějaký čas v jeho blízkosti, vylovit z paměti něco nepříliš významných drobností, které snad doplní onen pomník.

Mé konkrétní čtenářské povědomí o díle Güntera Grasse má počátek na sklonku šedesátých let, kdy vyšel v Mladé frontě úchvatný překlad Plechového bubínku z dílny Vladimíra Kafky. Setkání se samotným autorem pak proběhlo tehdy ještě zpovzdálí, na pohřbu tohoto předčasně zesnulého Grassova překladatele, konaném za přítomnosti mnoha tajných policistů. Na to byl ovšem Grass zvyklý: už léta pořádal v NDR společná čtení východoněmeckých a západoněmeckých literátů z jejich nepublikované tvorby a agenti Stasi ony seance pilně sledovali. A potom až do roku 1989 jenom originály, zpola neoficiální, o to více však čtené. Grass byl ze západních literátů veřejným nepřítelem číslo jedna, a tudíž u nás nepublikovatelným; žádný trik normalizátory neobloudil. Musel přijít Listopad, aby už konečně všechno šlo: normálně, ne normalizačně.

Měl jsem tu čest ujmout se překladu jeho románu Potkanka, posléze i dalších jeho textů včetně básní a dramatu Plebejci zkoušejí povstání. Ocitl jsem se tak u brány mnoha úskalí a oříšků, naštěstí po jisté průpravě u jiných tvůrců, u těch, které Grass pokládal za své přímé předchůdce; nikdy neopomněl uvádět své literární „učitele“ – třeba Alfreda Döblina (bez něhož, jak sám říkal, nebyl by se stal vůbec spisovatelem), Jeana Paula nebo Grimmelshausena. Od samotných počátků se koncentroval na primát slovesné až okázalosti, na opulenci lexikální (nezvyklé výrazy i jejich neběžnou souvislost s okolím, hojné novotvary) i větnou – komplikovaná souvětí dávající se do pohybu od jednoduchých počátků a stupňující se pak v jakýchsi příbojových vlnách do velmi složitých struktur. Tato až ostentativní zářivost však nebyla samoúčelná – měla odhalovat dotud nepociťované vztahy v líčené realitě, akcentovat v ní prvky, které čtenář nepostřehoval. K tomu mu měl sloužit i neobvyklý výběr hlavních účinkujících – čelných hybatelů a pilířů fabule: ještě málo chápajících dětí (Oskar v Plechovém bubínku), pubertálních výrostků teprve se orientujících ve světě (protagonisté Psích roků), nevýznamných úředníčků křečovitě se deroucích o důležitost (Theodor Wuttke v Širém poli); protagonistů začasté páchajících prapodivné životní kousky – zato heroičtí udatenci tu jaksi chybí. Ten pohled obecně vzato odkudsi ze dna skutečnosti spolu s velkolepostí jeho líčení skýtá jakousi novou, neobvyklou, zhusta i groteskní, a o to účinnější, autenticitu.

Grassův průnik do literárního světa byl vehementní a tvarem textu tak neobvyklý, že vzápětí vzbuzoval vášně – pozitivní i negativní. Mnozí renomovaní kritikové, s Marcelem Reichem-Ranickým v čele, hlasitě vyjadřovali své nepochopení, ba odmítání. Ovšem jiní, především pak mnozí kolegové literáti, pěli nadšené ódy: John Irving, Salman Rushdie, Orhan Pamuk a další. Reakcí Grassovou byla především další a další tvorba, neúchylně stylem a metodou, kterou kdysi začínal. Bylť to člověk povahou nesmlouvavý, ba až tvrdohlavý ve svých názorech, ale na druhé straně dobrácký, veselý, vtipný, naslouchající mínění druhých; zvláště těch, kterých si z toho nebo onoho důvodu vážil. Mezi ně řadil zejména své překladatele, ty ctil dokonce tak, že je od jisté doby, kdykoliv dokončil nové dílo, na své náklady zval k sobě na několikadenní „dílnu“, kde se probíral onen dokončený text. Měl jsem tu možnost zúčastnit se jedné takovéto dílny; nikdy na to nezapomenu.

A měl jsem také tu výjimečnou čest, jsa členem mezinárodního PEN klubu, být s Günterem Grassem ve skupině, která téměř po tři roky usilovala o splynutí východoněmeckého a západoněmeckého PEN klubu, sdružení, která se valnou většinou svých členů neměla příliš ráda. To splynutí se po různých peripetiích s odchody některých členů a požadavky o vyloučení jiných nakonec podařilo; Grass se při všech jednáních projevoval jako člověk vnímavý, chápavý, laskavý, ale ve svých zásadách neústupný a urputně hájící to, co se mu zdálo správné. – Až do svého skonu byl onoho sjednoceného německého PEN klubu čestným prezidentem.

To byl Günter Grass, tak jak jsem jej znal. Mediální výkřiky kolem jeho politického konání a přiznání mladistvého pubertálního poklesku s přihláškou do námořnictva a s odvedením do Waffen SS ponechám stranou, ty do kvalit jeho slovesného umění sotva patří a byly probírány už nesčíslněkrát. Na samý konec si naproti tomu dovolím vypůjčit z paměti reakci, jíž nad Grassovým odchodem na věčnost vyjádřil svůj stesk Salman Rushdie, zmíněný tu na začátku: „Je to strašlivě smutné. Opravdový gigant, inspirace a přítel. Bubnuj za něj, malý Oskárku.“

Hanuš Karlach