Tvar 5/2011

Páté číslo Tvaru je laděno mírně světoběžnicky: zahajuje ho rozhovor s Petrem Demetzem. Tento pražský religionista, germanista a bohemista odešel do exilu již v roce 1949, poté pracoval v Německu pro RFE, od roku 1953 žije a pracuje v USA. Rozhovor je plný vzpomínek na některé, dnes již legendární postavy exilu i světové literatury, ale také komentářů k některým dějinným událostem a v neposlední řadě také k současnosti – jak české, tak americké.

Dvojí recenzi je podrobeno Časobraní D. Ž. Bora – autory recenzí jsou Gabriel Pleska a Igor Fic. 969 slov Pavla Janouška o próze je věnováno Dámskému gambitu Jiřího Gruši.

Zvídavou otázku, týkající se soutěže o Čtenáře roku, položil Tvar Zlatě Houškové, tajemnici Svazu knihovníků a informačních pracovníků. Poněkud skeptický komentář k této a podobným akcím napsala o několik stránek dál v rámci svého pravidelného sloupku Svatava Antošová.

Ozdobou tohoto čísla je esej Theodora W. Adorna Je umění veselé? v překladu Pavla Novotného. Jde o text, v němž Adorno podrobně vysvětluje a upřesňuje svůj vlastní výrok, že po Osvětimi se nedá napsat žádná báseň. Povinně by si ho měli přečíst především ti, kteří tuto Adornovu větu hlava nehlava citují, aniž by se příliš pídili po kontextu.

Pátou částí pokračuje syrové vyprávění Heleny Skalické (zaznamenané Pavlem Novotným), jakož i novela Jiřího Navrátila Temně rudé otěže a Fenclova minimonografie Roberta Louise Stevensona.

Francouzského spisovatele a kritika Francoise Nourissiera, který 16. února zemřel v Paříži, připomíná Ladislava Chateau. Zahraničních aktualit je však v tomto čísle více – co obnáší letošní březen ve finské kultuře, o tom referuje Marika Kimatraiová, co hýbe bulharskou kulturní veřejností (Mise Londýn Aleka Popova) se dozvíme od Ivany Srbkové.

O nešvarech rychlokvašných průvodců po krajině, zamořujících regionální knihkupectví, píše Ondřej Fibich.

Světoběžnické číslo vhodně doplňují i dva kratší rozhovory se svéráznými kulturními organizátory – s Danem Drechslerem, zakladatelem projektu tolk.cz, kde probíhá čilá výměna textů a celých knih českých a rusky píšících autorů, a Renatou Bulvovou, zakladatelkou a „provozovatelkou“ Klubu 8.

Jakub Vaníček se zamýšlí nad jistou inflací provokace v umění a také nad některými umělci, kteří si z provokace udělali živnost.

Třetí část Opravny Jiřího Rambouska se týká některých omylů Václava Černého v Pláči Koruny české, které se zřejmě dosti nemile dotkly Ferdinanda Peroutky a několika dalších lidí.

Nekrolog básníka Prokopa Voskovce, který začátkem ledna zemřel v Paříži, napsal Stanislav Dvorský, jeden z Voskovcových textů Tvaru poskytl a úvodem opatřil Petr Král.

Na beletristických stránkách tohoto čísla dále najdeme část novely Vzpoura německy píšícího jihlavského rodáka Ernesta Sommera (zemřel 1955 v Londýně) a ukázky z básnické tvorby dvou současných mladých autorů – Antonína Ferdana a Miloše Kozumplíka.

Výlov Michala Škrabala komentuje tři velmi rozdílné knihy „o já“ – Sagiho skandálovník od Sagvana Tofiho, Životopich Roberta Rosenberga a autobiografii Nelsona Mandely Dlouhá cesta za svobodou.

Recenze:
Benoit Duteurtre: Dráhy (rec. Patrik Eichler)
Jaroslava Kutheilová: Přicházím sama k sobě (rec. Zdeněk Volf)
Mikko Rimminen: Igelitkové pivo (rec. Jitka Hanušová)
Emmanuel Guibert: Alanova válka. (rec. Boris Hokr)
Václav Eduard Mencl: Řeky a moře (rec. Petr Král)
Eva Švankmajerová a Vratislav Effenberger: Biče svědomí (rec. Petr Král)
Lojze Kovačič: Křišťálová doba (rec. Hana Mžourková)
Markéta Pilátová: Kiko a tajemství papírového motýla (rec. Michaela Otterová)
Jiří Kolář: Svědek (rec. Klára Soukupová)

Zbývá pamětní deska Fráni Šrámka od Josefa Bílka, Výročí (vyzdobené básní Jaroslava Žily) a Zlá ovce, přemýšlející nad Shakespearem.