Kolika -ismy stihne člověk za život projít a žádnému z nich přitom nepodlehnout, ale naopak udržet si od všech kritický odstup? Do této jediné, nikoliv však jednoduché otázky lze shrnout prolínání životních osudů Tonyho Judta s dějinami politických idejí a představ o moci a spravedlnosti v rozhovoru, který s ním vede Timothy Snyder v knize nazvané Intelektuál ve dvacátém století (Prostor, 2013). Rozhovor vznikal v roce 2009, tedy v době, kdy už byl T. Judt vážně nemocen a upoután na elektrický vozík. A ačkoliv ze svého těla ovládal pouze hlasivky a oči, pro vznik této knihy – jak v předmluvě poznamenává T. Snyder – to stačilo.

Jakou charakteristiku lze vtisknout výše zmíněné knize? Že se jedná o skvělou sondu do evropských dějin minulého století, podepřenou prožitou zkušeností? O myšlenkový koncert dvou vzdělanců? O snahu hledat navzdory všem selháním pravdu? Dejme tomu, ale co a kde je vlastně pravda? Není nakonec „někde tam venku“, řečeno slovy agenta Muldera z TV seriálu Akta X? Nechme nadnesených slov a pokusme se o skromnější shrnutí. To by mohla nejlépe vystihnout Judtova (s odkazem na jednu z přednášek jeho oborového předchůdce, historika Erica Hobsbawma, o revolučním mládí roku 1968) parafráze Marxovy teze o Feuerbachovi: „Podstatné někdy není svět změnit, ale porozumět mu.“ A skutečně. Empatie je totiž tou nejspodnější nití, která drží pohromadě – metaforicky řečeno – celý oděv názorového vývoje Judta-historika i Judta-intelektuála. Co by se stalo, kdybychom ji přetrhli? Upadl by mu jenom rukáv, nebo by před námi stál člověk oděný do rozpadajících se cárů? Obávám se, že to druhé. Porozumění, o které se T. Judt po celý svůj život snažil, pro něj bylo důležitějším než to, aby „měl pravdu“. A právě porozumění, nikoliv soucitu a materiální podpory, jak velmi záhy pochopil, bylo nejvíce potřeba, když začal inklinovat k intelektuálům ze střední a východní Evropy – ať už se jednalo o Leszka Kołakowského, Jana Grosse, Barbaru Toruńczykovou, Adama Michnika, Czesława Miłosze, Václava Havla či Milana Kunderu.

Valčík s Bašírem

„Říct, že jsem ochoten nyní trpět pro nepoznatelnou, možná ale lepší budoucnost, je jedna věc. Posvětit utrpení druhých ve jménu nějaké neověřitelné hypotézy je něco úplně jiného. A v tom podle mého tkví intelektuální hřích 20. století: v rozhodování o osudu druhých ve jménu jejich budoucnosti, jak se to jeví vám, budoucnosti, která se vás nemusí sebeméně dotýkat, ale přesto se považujete v tomto směru za výlučně a dokonale informované.“

Toto „rozhodování“ poznal T. Judt velmi záhy sám na sobě. Když mu bylo patnáct, odjel do Izraele, kde pracoval v kibucu. Zpočátku byl tamním socialismem a sionismem natolik nadšený, že se rozhodl přerušit v Anglii studia a znovu se do Izraele vrátit. To se mu podařilo o dva roky později, nicméně ono prvotní nadšení už se neopakovalo. Komunita v kibucu totiž rozhodovala o všem včetně těch nejběžnějších praktických věcí a stavěla se odmítavě k jakékoliv názorové odlišnosti. Navíc po něm požadovala, aby se vzdal svého přijetí na univerzitu v Cambridge a věnoval se ještě několik let sklízení pomerančů a banánů a řízení traktoru. Teprve poté měla komunita rozhodnout, jaká studia pro něho budou nejvhodnější – samozřejmě s ohledem na potřeby kolektivu. T. Judt neuposlechl a vrátil se do Anglie. V roce 1967 před vypuknutím tzv. šestidenní války však pomáhal organizovat podporu pro Izrael a nakonec do Izraele opět odjel. Jako devatenáctiletý nastoupil coby dobrovolník k vojsku a zapojil se do poválečné obnovy. Díky tomu, že už v té době uměl dobře hebrejsky a plynně francouzsky, využila jej armáda jako tlumočníka. „Poprvé v životě jsem poznal Izraelce, kteří byli šovinisté ve všech smyslech slova: odpůrci Arabů ve smyslu hraničícím s rasismem, bez sebemenších zábran, pokud šlo o snahu při všech příležitostech zabíjet Araby; mnohdy vyjadřující lítost, že neměli možnost probojovat se až do Damašku a porazit Araby jednou provždy, a plné pohrdání – jak sami říkali – k »dědicům holokaustu«, tedy Židům žijícím mimo Izrael, kteří nedokázali pochopit anebo náležitě ocenit nové Židy, Izraelce narozené přímo v zemi.“ Při četbě těchto Judtových slov se nelze ubránit vzpomínce na scény a svědectví z animovaného filmu izraelského režiséra Ariho Folmana Valčík s Bašírem z roku 2008; a kdyby je napsal kdokoliv, kdo nemá židovský původ, byl by patrně obviněn z antisemitismu. Nicméně pro T. Judta mělo poznání, k němuž dospěl ve velmi mladém věku, zcela určující význam i pro další životní situace, ve kterých si musel ujasnit, jak dál – ať už šlo o rozchod s marxismem či s francouzskými intelektuály. Díky své mladické zkušenosti tak dokázal vždy rozpoznat okamžik, kdy na sebe narážejí realita a představy o ní, jakož i přesně analyzovat jejich vzájemný vztah.

Ztracené iluze

Studium historie a badatelské úsilí mu také umožnily rozpoznávat nejen skutečný význam, ale především kořeny některých výroků, vypouštěných politiky demokratických států do veřejného prostoru – výroků, před nimiž bychom se měli mít s ohledem na dějiny na pozoru. Jako příklad uvádí slova Condoleezzy Riceové, která v roce 2006 „na izraelskou invazi do jižního Libanonu a ohromné utrpení civilistů reagovala sebevědomým prohlášením, že to jsou »porodní bolesti nového Středního východu«. A jasně si vzpomínám, jak mne v tu chvíli napadlo: tohle už jsem někde slyšel.“ Ano, určitou variantu omlouvání zločinů krátkodobým utrpením a dlouhodobými zisky slyšel už během svého studia na King’s College při debatách o průmyslové revoluci, která byla přes všechny katastrofální lidské důsledky ve výsledku prospěšná a celkově zvedla životní úroveň; a slyšel to i od mnohých evropských intelektuálů, kteří omlouvali zločiny komunismu stejně a jeho oběti vnímali nikoliv jako oběti konkrétních lidí, ale jako oběti dějin. „Toto hledisko dobře shrnuje odpudivá báseň Bertolta Brechta, kterou mnozí obdivují: »I nenávist kvůli bídě / křiví jazyk. / I hněvem nad křivdami / zhrubne hlas. Ach, my / kdo jsme chtěli zchystat půdu pro družnost, / jsme sami nemohli být vlídní.« Stručně řečeno, k obhájení současných zločinů musíme soustředěně upírat oči k budoucím ziskům. Nezapomínejme však, že ve všech podobných úvahách jdou náklady na vrub druhých, a obvykle i na vrub jiné doby a jiného místa,“ dodává Judt. V této souvislosti se ovšem T. Snyder nemůže nezeptat, jak je možné, že ti (jako v úvodu již zmíněný Eric Hobsbawm), kteří iluzi komunismu svého času propadli a následně nikdy neprovedli dostatečnou sebereflexi, se nakonec stali nejvýznamnějšími interprety celé epochy? (Tahle otázka je stále palčivá i u nás – viz například rozhovor s Radkou Denemarkovou ve Tvaru č. 4/2013, v němž spisovatelka kritizuje naši ochotu dávat ve veřejném diskursu tolik prostoru „vykladačům dějin“ à la Ludvík Vaculík nebo Pavel Kohout, „kteří nejprve část své generace zdecimovali a pak následným generacím vysvětlovali, jak sami naletěli, že byli mladí a hloupí a že holt byla taková doba. Přitom tu žili stovky a tisíce lidí, kteří nenaletěli. Zakořenila tu verze Vaculíků a Kohoutů, kterým byl veřejný prostor a hlas v něm dán – a je jim dáván stále.“ Za tato, ale nejen za tato slova si naopak R. Denemarková vysloužila kritiku z úst Jany Červenkové z Českého centra PEN klubu, kterou jsme zveřejnili na našich webových stránkách). Inu, ono to nešlo být intelektuálem ve 20. století plném zvratů a ani trochu se neumazat… A co na to Judt? Podle něj je důvodem stále převládající dojem, že minulé století nemůžeme plně pochopit, pokud jsme nesdíleli jeho iluze. Jinými slovy: ti, kteří je sdíleli, mu dokážou lépe porozumět. Je to skutečně tak, anebo si jen hýčkáme další iluzi, tentokrát nikoliv o systému, ale o nás samotných? Malé odbočení: v průběhu četby knihy, o níž je tu řeč, jsem shodou okolností narazila na článek Anastázie Harrisové (mimochodem v 90. letech šéfredaktorky české mutace Cosmopolitanu) nazvaný Rudá v Anglii, který otiskly Lidové noviny (28. 12. 2013) ve své příloze Orientace. Článek je o tom, že přiznat se v současnosti v Anglii k rasismu či k fašismu je nemyslitelné, ovšem být marxistou začíná být znovu populární. Své tvrzení autorka opírá především o zhoršující se sociální situaci na britských ostrovech, která nahrává donedávna ještě nevolitelným politikům, jakým je třeba labourista Ed Miliband, přezdívaný Red Ed. A vydá-li se pak tu a tam „na zvědy“ do historie, ani ona neopomene citovat Erica Hobsbawma a jeho nejednoznačný postoj k okupaci Maďarska sovětskou armádou v roce 1956.

Časy se mění, zapomeňte

Podívejme se však i na druhou stranu „mince 20. století“. Je hnědá a od té rudé se liší nejen barvou. Zatímco marxisté mají podle Judta pojmy, fašisté mají postoje: „Mají osobité reakce na válku, hospodářskou krizi a zaostalost. Nevycházejí ale od souboru myšlenek, které by vztahovali na svět.“ To je jeden z důvodů, proč na ně slovy T. Snydera zřejmě „ochotněji zapomínáme“. Navíc – až do 30. let byli jen stěží odlišitelní od běžné pravice, což platí zejména o fašistických intelektuálech (např. Francouzi Pierre Drieu či Robert Brasillach nebo Rumuni Mircea Eliade či Emil Cioran). A čím si získávali sympatie? Tím, že „byli vtipnější, kousavější v porovnání s levicovými intelektuály, kteří měli sklon k chmurné vážnosti“. Na rozdíl od poválečné Sartrovy generace levicových intelektuálů se však nevyjadřovali ke kdečemu, ale pouze k určitým oblastem (zejména kultura) a postupně získávali uznání. A ještě něco – neztotožňovali se s žádnou politickou stranou, což bylo (a stále je) v intelektuálním světě vnímáno jako přednost. Hnědá s rudou ovšem měly i styčné body – ať už šlo například o obdiv k Leninovi a vládě jedné strany („sovětský stát byl násilnický, rozhodný a řízený pevnou rukou shora“), o vztah k umění, kde byli jak hnědí, tak rudí shodně podezřívaví k inovaci a imaginaci, nebo o Mussoliniho plány na přestavbu Říma, které podle Judta „děsivě přesně připomínají Moskevskou univerzitu“. A uvádí i další příklad: „Kdybyste neznal historický kontext Paláce lidu Nicolae Ceauseska, jak byste určil, zda to je fašistická, nebo komunistická architektura?“

Zvláštní, až zarážející podobnost Judt odhaluje i v souvislosti s ekonomikou a fungováním státu. Fašisté vyznávali přesvědčení, že stát může dělat, co chce – od tištění peněz přes přesunování rozpočtových výdajů a pracovní síly, kam je potřeba, až po vkládání státních prostředků do infrastrukturních projektů s možností vyplacení až za několik desítek let apod. „Tyto myšlenky nejsou samy o sobě fašistické, krátce nato budou naopak spojovány s Keynesem. Ve třicátých letech se však za ně stavěli pouze fašisté,“ vysvětluje T. Judt a dodává, že fašismus (hlavně v Itálii) si poměrně dlouho ujasňoval, zda je a) radikální, nebo b) konzervativní. To, že bé je správně, nakonec zapříčinila jeho vlastní sebeprezentace jakožto té nejvhodnější a nejadekvátnější reakce na hrozbu komunismu. Podobně „atraktivním“ se pak jevil i německý nacio­nální socialismus: „Němci na rozdíl od Italů nabízeli obraz postdemokratické a silné Evropy, v níž sice vládne Německo, ale prospěch z ní mají i další západní země. Tato představa mnohé západní intelektuály přitahovala a někteří v ni upřímně věřili. Zapomínáme, že idea Evropy tehdy představovala pravicovou myšlenku.“ Inu, časy se mění. A jak jsme na tom s hnědou dnes? Aby se mohla v nějaké zemi uplatnit, musí být „oprášena“ kombinace masovosti a rozpadajících se (nebo záměrně rozbíjených) politických institucí. A ačkoliv T. Judta nenapadá žádný západní stát, kde by k souhře těchto dvou faktorů docházelo v dostatečně vyhrocené míře, nemůže neupozornit na určité, byť ojedinělé požadavky, „kladené ve fašistickém stylu nebo jedinci fašistického založení“, přičemž jako příklady zemí, kde k těmto jevům dochází, jmenuje Polsko, Francii, Belgii, Nizozemsko a Maďarsko. Přes všechny tyto varovné signály jsou dnešní protofašisté podle něj zatím úspěšně omezováni – nemohou své zaměření otevřeně deklarovat, jejich podpora vychází jen z určité lokality či zájmového projektu (vyhnání imigrantů, zavedení „testů občanství“), ale hlavně jim stojí v cestě odlišné mezinárodní prostředí, než v jakém se nacházela Evropa i svět v první polovině 20. století.

Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a jako ředitel jejího Remarque Institute. Věnoval se francouzské intelektuální historii a evropským dějinám, po roce 1989 přenesl těžiště svého zájmu do střední a východní Evropy a naučil se mj. i česky. V češtině dosud vyšly dvě jeho knihy: Poválečná Evropa (Slovart, 2008) a Zle se vede zemi (Rybka Publishers, 2011), kterou jsme recenzovali ve Tvaru č. 3/2012 (str. 9).
 

Timothy Snyder (nar. 1969), americký historik, působil v Paříži, ve Vídni a na Harvardu, nyní je profesorem historie na Yaleově univerzitě, zaměřuje se na dějiny střední a východní Evropy. V češtině dosud vyšlo: Rudý kníže. Utajený život habsburského arcivévody (Beta-Dobrovský, 2010) a Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem (Paseka, 2013).