K čemu mě inspirovala Radka Denemarková

Radka Denemarková ve svém rozhovoru ve Tvaru č. 4/2013 říká mnoho zajímavých věcí. Její názory na literární tvorbu jsou velmi poctivé a přijatelné, a většinou si jich lze vážit. Do rozpaků mě uvádějí jen dvě věci: Především její slova o PEN klubu, s jehož smyslem a činností se myslím příliš neseznámila, třebaže byla (velmi krátce) jeho členkou. Nejvíc mě mrzí výtka, že prý na rozdíl od podobných institucí v jiných zemích my používáme peníze na pořádání konferencí, zatímco jinde je posílají na pomoc vězňům svědomí. Z toho usuzuji, že vědomost o fungování PEN klubu, a zvlášť jeho Výboru pro vězněné spisovatele, nemají tak úplně ani jeho členové, natožpak veřejnost. Před pár lety jsem byla předsedkyní Výboru pro vězněné spisovatele (WIPC) při Českém centru PEN klubu. Úkolem londýnského Mezinárodního centra (jednotlivých výborů je ve světě celkem 56) je monitorovat autory pronásledované za svobodné vyjádření, bez ohledu na náboženské či politické přesvědčení, s výjimkou štvavých projevů – a pomocí národních center dávat na vědomí vládám těchto zemí, že jsou u nich lidé zavíráni za svobodné slovo a svět že o tom ví. To samo dokázalo už leckteré pronásledování zabrzdit a zvrátit. Zvlášť v případě „rychlých akcí“ bývají autoři propouštěni během oněch legálních osmačtyřiceti hodin zadržení.

Je to ovšem práce mravenčí a nikdo se do ní nehrne, nelze se na ní osobně proslavit ani není nijak honorovaná, musí se dát dohromady právě to velké množství lidí na celém světě, kteří neustále píší dopisy a e-maily třeba Fidelu Castrovi, a odpověď nikdy nepřijde. Přesto se tak vytváří dotyčné zemi nežádoucí mezinárodní prestiž, a tedy vězeň je třeba nakonec propuštěn, nebo je mu snížená sazba, nebo se k němu začnou jeho věznitelé slušněji chovat (jak vzpomínal na svůj případ Václav Havel). Vzácně se stane, jako nám před pár lety, kdy jsme dostali děkovnou návštěvu propuštěného vězně z Turecka, původně odsouzeného k trestu smrti. A další návštěvou bude shodou okolností v příštích dnech kubánská blogerka Yoani Sánchezová, i o její svobodu jsme se zčásti zasloužili my. A pokud jde o Pussy Riot (z jiné výtky z minulého čísla) – odkud kdo bere jistotu, že jsme se jich nezastali? Není to pravda, ale dobře se to šíří, budí to přece laciné pohoršení. A přitom bylo možné si zprávu ověřit.

Já vím, jde o to, jak!

Při práci pro vězněné spisovatele bývá pochopitelně také důležité, aby o ohrožených autorech informovaly ve světě sdělovací prostředky – dopis jednotlivých organizací tím získává podporu, důkaz, že se o případu opravdu ví. Se sdělovacími prostředky jsou ovšem velké problémy, o kterých cosi z pra-xe vím: řekněme si upřímně, že pro naše média jsou zcela nudné zprávy o tom, že někomu s trojslabičným, těžko vyslovitelným jménem někde v Asii či Africe hrozí za jeho knížku kriminál. Zpráva bude pro tisk zajímavá, teprve až ho popraví! A bohužel si nic nevymýšlím, i to už se před lety stalo.

Abychom přece jen jména těchto lidí dostali do tisku, uspořádali jsme před několika lety jakýsi happening: Shromáždění spisovatelé vypustili na veřejnosti balónky se jmény vězněných kolegů, aby byli propuštěni. Scéna se fotografům líbila, přinesly ji všechny noviny. Ze seznamu těch, jimž měla pomoci, a zároveň zemí, které by se měly stydět, bohužel nebylo zveřejněno nic, byla to jména složitá a země vzdálené…

V současné době nám v tomto smyslu statečně pomáhá brněnský časopis Host, který příběhy pronásledovaných pravidelně otiskuje. Přidá-li se třeba ještě Tvar či jiný časopis, budeme jedině rádi.

A ještě k těm vytýkaným konferencím: Dokud měl PEN klub částečnou podporu ministerstva kultury (letos už ji nemá), dostal dvakrát grant na vlastní prezentaci na knižním veletrhu – částka musela být takto vyúčtována, nikoli jako dar do zahraničí. PEN se tedy prezentoval právě konferencemi o problémech se svobodou slova v Bělorusku a v kurdské literatuře. Až tohle přispělo k zájmu tisku, který zas dal signál ambasádám zmíněných zemí. Ty peníze nebyly promarněné.

Pokud jde o urgovanou hmotnou pomoc pronásledovaným, která je prý jen v zahraničí, mohu dosvědčit, že český PEN klub (který sám žije jen z příspěvků členů a z darů mecenášů, a občas se stane, že nemá na povinné platby) např. uspořádal velkou sbírku na vězněné spisovatele a jejich rodiny (přispěli tehdy značnou částkou i prezident a ministerský předseda) a tyto peníze splnily svůj účel. Na veletrhu v Havlíčkově Brodě se při dvou akcích u stánku prodávaly knihy darované členy PEN klubu a výtěžek z prodeje šel rovněž na konto pro vězněné spisovatele. Předseda PEN klubu se před dvěma lety zúčastnil spolu se společností Člověk v tísni cesty na Kubu, kam přivezl kubánským disidentům rovněž peněžitý dar pro vězněné, ale i hmotnou pomoc v podobě počítačů, kamer a nahrávacích zařízení pro samizdat, které se jako dary vybraly mezi našimi členy. A nechci zapomenout na velkou morální podporu pro vězně svědomí – v Knihovničce PEN klubu, díky sponzorskému daru, vychází poezie vězněných básníků v originále a v českém překladu. Bez honoráře a zdarma, pro školy a knihovny… Možná by se tu lákavé uplatnění pro mladší autory i našlo…

Jednu chybu ovšem musím přiznat: PEN klub by o své činnosti mohl a měl více informovat, a to už delší dobu, zejména na své webové stránce, kterou zatím v tomto smyslu poněkud podcenil. Doufám, že náprava už je na cestě. Paní Denemarková se v rozhovoru zmiňuje rovněž o spisovatelské generaci Vaculíka, Klímy či Pavla Kohouta, kteří své dílo už pomalu završují. Názor paní Denemarkové na ně je názorem druhé generace, a ta se jistě nikdy s tou předchozí moc nemazlila, budiž. Sama jsem věkem někde uprostřed a zdá se mi, že výpověď autorů „osmašedesátníků“ se dá číst i jinak, nežli že „špatnosti člověku projdou, pokud je dobře vysvětlí“. Pro čtenáře to přece může taky znamenat, že člověk se má ke svým vinám umět přiznat, za poznanou pravdou si stát, nést následky a snažit se něco napravit, i tohle tam přece lze nalézt. Protože tihle autoři nezačali „psát jinak“ až poté, co v osmašedesátém přijely tanky – tanky přijely mimo jiné právě proto, že oni pochopili a začali psát jinak! Oni v těch padesátých letech byli nejen „mladí a hloupí“, ale taky vyrůstali v různém prostředí a s jinými zkušenostmi než ti, kdo „nenaletěli“ – jak o tom kdysi promluvil i Václav Havel. Že by byli dodnes „prezentováni jako hlas národa“, se mi opravdu nezdá, může to ovšem být jakýsi přetrvávající pocit těch mladších, kteří je měli v čítankách. Ale chce-li třeba paní Denemarková či kdo jiný polemizovat s Klímovým pojetím Karla Čapka, o němž se zmiňuje, nikdo jí v tom nebrání, naopak, mohlo by to být i generačně zajímavé.
Ve mně spíš všechno tohle přemýšlení budí obavy, aby se situace nějak podobně nezačala opakovat. Protože i dnes jsme už na tom zas různě a získáváme různé zkušenosti. A „mladých hloupých“ se najde v každé době dost.

Jana Červenková
3. března 2013