editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

ve čtvrtém čísle jsme pro vás připravili novou občasnou rubriku Tváří v Tvar, v níž se tu a tam nad vybranými tématy setkají či utkají dvě známé osobnosti. Pro začátek jsme požádali o názorovou konfrontaci Martina C. Putnu a Ondřeje Slačálka; za tematickou arénu bylo zvoleno Rusko – jeho kultura, dějiny a politika a s tím související další otázky. Proč právě toto téma? A proč právě tato dvojice intelektuálů? Rusko je nabíledni: současné geopolitické napětí, válka na Ukrajině a konečně i rostoucí fašistické tendence v Evropě (leckdy upírající zasněný zrak směrem k Putinovi) – to vše nás nutně vede k otázkám vztahu ruské a evropské identity a kultury. Do jaké míry je Rusko také Evropou? Rozumí Evropa Rusku? A Rusko Evropě? A existuje vůbec něco takového jako jednotné Rusko a jednotná Evropa? Může z jejich setkání vzejít i něco jiného než napětí a válečná vřava? Ve veřejném prostoru se často setkáváme s neblahou dualitou – buď jsme pro Rusko, nebo proti němu. Jedna strana (zahrnující krajní pravici i část levice) se vzhlíží v současné ruské politice coby ochranném štítu proti dekadentnímu Západu s jeho rozpínavostí, zatímco druhé straně se při pomyšlení na cokoli ruského ježí chlupy na těle. (Že je to absurdní, ukazuje příběh jedné mé kamarádky, která odešla z Ruska také pro nesouhlas s Putinovým režimem, aby v Česku musela stále vysvětlovat, že ruskou velmocenskou politiku nepodporuje.) I proto jsme oslovili Martina C. Putnu (který se ruské kultuře a literatuře odborně věnuje už dlouhá léta a nedávno mu vyšla kniha Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity) a politologa Ondřeje Slačálka, protože ani jeden z nich se nespokojuje s povrchními soudy a i přes nedůvěru k Putinově nacionalistickému a militaristickému režimu vnímají oba „ruskou otázku“ komplexněji, jakkoli často z odlišných úhlů. Putna a Slačálek navíc představují dva protilehlé, a přece se v lecčems doplňující politické tábory: liberální proud spojený s havlovským dědictvím a radikálně levicový anarchismus. Oba jsou nicméně představiteli té nejkulturnější podoby těchto názorových linií. Možná že přes veškerou protikladnost spočívá jejich základní východisko v humanismu.

Když se čas od času hovoří o politické orientaci Tvaru, někteří jej automaticky umisťují do spektra radikální levice (snad jako kdybychom byli jen literární filiálkou A2) – při poctivé četbě je přitom očividné, že naše periodikum žádnou jednotnou politickou koncepci nemá, na jeho stránkách publikují lidé různých politických názorů. Má-li Tvar nějaké ideologické zázemí, pak je to především humanistický přístup ke kultuře a společnosti. A tento přístup může mít různé barvy a odstíny.

Přeji vám barvité čtení.
 

Adam Borzič