Božena Správcová: Je čas?
Angažovanost jako projekt z bezradnosti

Výchozí stav – ztráta kritérií 

Ve Tvaru č. 15/2011 jsem se pokusila zformulovat své obavy z toho, že se veškeré dění na poli kulturním (a možná i jiném) odsouvá do jakýchsi hurá-kampaní a projektů, zatímco dlouhodobá soustavná práce zmírá na úbytě, případně se ohýbá a deformuje tak, aby se pod finanční deštník ně­­které z aktuálně běžících kampaní také nějak vtěsnala. Na vině je nejen kampaňovité (projektové) financování téměř všeho, tedy i kultury, ale i poněkud bezhlavě přijímaný „plebiscit“ v uměleckých kritériích, ústící poslední dobou v téměř všeobecný pocit, že pravdy o uměleckých hodnotách se nejlépe dobereme nikoliv studiem, zvažováním a přemýšlením, ale hlasováním líbí/nelíbí a statistikami prodávanosti. 

Kritickým autoritám, které odjakživa v umění určovaly hodnoty ve vzájemných sporech či shodách, aby jejich mínění bylo posléze potvrzeno či vyvráceno kritikem z největších – časem, se nevěří a jejich mí­­nění, podloženému vzděláním, zkušeností, citem a osobním ručením, se nepřikládá větší váha než vztyčenému palci na Facebooku, ať už patří komukoliv. Kritické autority (případně ti, kteří by se jimi mohli stát) otráveně vyklízejí pole a pomalu rezignují na pokusy do uměleckého kvasu zasahovat – ono přece jen sepsat seriózní kritickou studii dá mnohem víc práce a přemýšlení než vytyčování chytlavých hesel a reklamních sloganů, a mnohem víc práce a přemýšlení dá (oproti heslům a reklamním sloganům) také takovou studii číst a porozumět jí – tudíž i její rezonance ve společnosti podle toho vypadá. 

Lze tedy říci, že snaha vyhovět co nejširšímu publiku (ke které jsou tlačeni už úplně všichni) vede v kultuře ke ztrátě uměleckých kritérií. Ale lidi nejsou hloupí, jak víme z Formanova filmu Hoří, má panenko, a tak trochu tuší, že kvalita umění se odhlasovat nedá – přece jen by se rádi o nějaká kritéria opřeli. Proto s povděkem sledují udílení všelijakých cen a doufají, že alespoň podle nich se budou moci trochu zorientovat, když podle sledovanosti, ale ani podle vzácných a nahodilých recenzí v denním tisku to příliš nejde. „Bezkritériím“ jsou často zmateny i mnohé poroty, obzvlášť ty, které by rády šly s dobou a byly in. Mnozí členové odborných porot, pokud z nějakých dobrých či podezřelých důvodů nepokrytě nelobbují za své koně, rovněž trpí pocitem, že by neměli lidi vylekat dekorováním někoho úplně neznámého nebo příliš „složitého“, čímž se kruh uzavírá a bezradnost nad netříděnými hromadami knih stoupá. 

Není divu, že se do kritikou nestřežené vrátnice ke slávě vehementně derou propagační pracovníci komerčních nakladatelství, píáristé všelijakých institucí, plodících projekty a kampaně, a další šikulové, jejichž umění spočívá hlavně v sebepropagaci. 

Shrnuto:
Kritiky jsme tak dlouho znevažovali a vytěsňovali z médií, až se naštvali a odešli. Osaměli jsme nad vzrůstající hromadou knih s partičkou navzájem se překřikujících reklam a několika opatrnými recenzenty, kteří jsou z té hromady ještě nervóznější a nejistější než ostatní, protože se v ní také moc nevyznají. Někteří jim nevěří a moc rádi by měli nějaký klíč, nějaké jednoduché, srozumitelné a všeobecně použitelné... kritérium. 

Kritéria vnitřní a vnější 

Kritéria mohou růst pokaždé znovu, zevnitř, v bezprostředním kontaktu s konkrétním textem (opřena o tichou znalost kontextu). To vyžaduje pokoru, nepředpojatost, trpělivost, čas a přemýšlení. Také lze sáhnout po kritériích vnějších a předpřipravené mřížce (lhostejno, zda vlastnoručně vymyšlené či od někoho přejaté) a tu pak k textům přikládat. Druhý způsob je jaksi bezbolestný, nevyžaduje tolik námahy a má tu výhodu, že pokud nějakou takovou mřížku (kritérium, program) přijmeme, rázem se stáváme členy klubu těch, kteří stejnou nebo podobnou užívají také. Vnější kritérium je vždy ideologické – nepojímá celek v jeho složitosti a nezvažuje proporce a význam sledované složky v rámci daného textu, jen s uspokojením eviduje její přítomnost, nebo nespokojeně žehrá na její (domnělou či skutečnou) absenci. Umělecký text sám o sobě přestává být důležitým, podstatným se stává potvrzení kritéria, ideologie, a text slouží jen jako tělocvičné nářadí, na kterém lze ideologii demonstrovat; v pokročilejší fázi či pro fanatičtější stoupence přestává být nutné se jím vůbec zabývat. Pozornost lze pak snadno obrátit přímo na původce textů a třídit rovnou mezi nimi: Ty ano, ty ne. A ty už vůbec ne. 

Angažovanost, nová angažovanost, akutnost 

Když před několika lety básnická skupina Fantasía formulovala svůj umělecký program, ve kterém vyslovila určité požadavky na poezii svých tří členů, předložila tak světu své vlastní kritérium umělecké, vyrostlé z vnitřní potřeby a z určité vlastní zkušenosti s poezií – čtenářské i autorské. Zaúkolovala jím zejména samu sebe, a nepostrádajíc určitou sebepropagační dravost, pokusila se jeho publikováním na svou stranu získat i čtenáře. Až potud je to v pořádku, revoltující mladí básníci, usilující o místo pod sluncem, to tak odjakživa dělávají. 

Než bys řekl švec, byl tu i „jejich“ kritik Karel Piorecký, kterému se umělecký program zalíbil, přijal ho za svůj a začal jeho kritérii poměřovat i poezii jiných básníků. Tím ho učinil vnějším. 

Prostředí kritického vakua (zejména nedostatek „predátorů“ a konkurenčních programů) zřejmě způsobil nebývalý rozkvět a všelijaké mutace (viz např. „manifest“ časopisu Psí víno a akce Jana Těsnohlídka ml.) původně uměleckého požadavku angažovanosti v ideologii, která v některých projevech začíná nabývat znepokojivé obludnosti (viz původně soukromá mailová diskuze Jaromíra Typlta a Jana Kubíčka, publikovaná na webu časopisu H_aluze). 

Ideologie angažovanosti samozřejmě paralelně bují i v jiných uměleckých oborech, nepodezírejme performery, výtvarníky, filmaře a část konjunkturálních prozaiků, že by si z manifestu básnické skupiny Fantasía dělali hlavu, ba že by o něm vůbec věděli – kvalita času je prostě vpádu takového typu ideologie do umění příznivá. Stačí se podívat, jaké artefakty až na výjimky v poslední době bodují: většinou ty, které přinášejí „témata“, zatímco s uměleckou kvalitou si nikdo příliš hlavu neláme – stačí, když z artefaktu příliš okatě nelezou nitě a armatury. Čím dál častěji jsme nuceni čelit nějakému „boření mýtů“ – i když ve skutečnosti jsme spíše svědky nahrazování jednoho klišé jiným (historická postava tradičně považovaná za padoucha byla ve skutečnosti obětí; vyhnání sudetských Němců byla jedna velká nespravedlnost; za normalizace to bylo/nebylo tak zlé, jak se říká; Romové jsou/nejsou Cikáni a jsou/nejsou hodní). Mnozí si z toho udělali (nebo brzy udělají) projekt a přidělení grantu je dozajista nemine. 

Angažovanost jako ideologie v poezii 

Téma jako vnější kritérium pro poezii je přitom obzvlášť směšné, neboť popírá samotné principy poezie jako takové. Poezie nemá jinou možnost než promlouvat ke světu skrze nejniternější osobní zkušenost básníkovu. Jakékoliv téma dodané zvnějšku klade před básníka dvě riskantní možnosti: Buď se s ním básník ztotožní natolik, že je schopen ho opravdu prožít a přesvědčivě sdílet, čímž se ale on sám mění, stává se někým jiným. Pokud to dělá vědomě, nelze proti tomu nic namítat, je to jeho volba. Anebo ve snaze vyhovět duchu doby (dříve se tomu říkalo „společenská objednávka“) začne lhát – sám sobě a v důsledku i ostatním. Pak zbývá ještě odstoupení do opozice. To je sice termín z politiky, ale vzhledem k tomu, že mluvíme o zpolitizování estetických kritérií, je vlastně na místě. Být básníkem v opozici znamená psát si dál to své a čelit řečem o lartpourlartismu, zahleděnosti do sebe apod., nebo psát do šuplíku a čekat, až se ta vlna pitomostí zase přežene. 

Ideologičtí kritikové vesměs poezii nerozumějí, jinak by věděli, že v té dobré je vždycky všechno. Ideolog ovšem, aby mohl být ideologem, na to „všechno“ musel rezignovat a vybírá si z rozmanitého a mnohoznačného celku jen to, co se mu hodí – buď na prapor, anebo k potírání. Na nepředpojaté a pečlivé studium onoho celku nemá čas a nejspíš ani chuť – riskoval by, že se mu jeho konstrukt pod přívalem té rozmanitosti a mnohoznačnosti zhroutí. 

Jeden příklad za všechny: Jakub Vaníček se v článku Znovu o angažované literatuře (Tvar č. 17/2011) opřel o tvrzení pocházející ze souhrnných prací M. Balaštíka a L. Machaly, že poezie po roce 1989 rezignovala na společenská témata a zavinula se sama do sebe. Z toho pak vyvozoval určité programové teze, které aspirovaly na platnost pro poezii současnou a budoucí. Namátkou jsem sáhla do knihovny a otevřela postupně tři sbírky básní z 90. let – zapomenuté i nezapomenuté – a hle, nebyla to pravda. To, co se dnes s velkou slávou prohlašuje za angažovanost, v nich samozřejmě bylo také, ani jsem nemusela příliš listovat. Jen to v nich tehdy nikdo nehledal a podle toho také vypadaly Vaníčkem citované interpretace. Jakub Vaníček, i když se ze všech sil snaží být programovým kritikem, reagoval na mé upozornění s velkou mírou poctivosti, řekl, že si poezii 90. let znovu přečte a promyslí. Ale... co ti ostatní? 

Ráda bych v této souvislosti podotk­la, že „angažovaná“ či „akutní“ poezie samozřejmě není vynálezem současných angažovanců úplně stejně, jako surrealismus není vynálezem surrealistů či postmoderna postmodernistů – i když se tak všichni rádi tváří (stačí ovšem zalistovat v literatuře ze starších dob, a kdo hledá, patřičné -istické jevy brzy najde). Jmenovaní -isté jsou právě a jedině vynálezci měřítek a jejich zvnějšnění, tedy většího či menšího zideo­logizování – které, jak vidno, nemusí být vždy jen politicky laděné. 

Manifest za resuscitaci kritičnosti 

Ne že bych neměla už nějakou dobu plné zuby poezie pohledů z oken, prchavých okamžiků či poezie skrytého života prasklin ve zdi – ale lze ji takto paušálně (např. s tím, že se netýká skutečného života každého z nás) smést ze stolu? Paušalizace tu je hned dvojí: nestojí tu proti sobě text a čtenář, ale typ textů a typizovaný čtenář... Něčeho takového by se kritik hodný toho jména neměl dopouštět. 

Myslím, že každá generace čelí pokušení všechno, co bylo napsáno před ní, uzávorkovat nějakou jednoduchou interpretací, strčit zkrátka do jednoho pytle, v kterém by se to dalo odnést do sklepa a nám (novým, lepším) to tu už nezavazelo. V kaž­dém takovém aktu je ideologie habaděj. Py­­tel (ne)angažovanosti se mi však jeví být obzvlášť trapným a nedůstojným obydlím. Je-li historickou úlohou nastupující ge­­nerace toto činit, jak tvrdí můj zkušenější kolega, pak vidím jako nezbytné připomenout neméně důležitou historickou úlohu generace starší: vysmívat se tomu a překážet. 

Možná přišel čas vyhlásit kritický protiprogram, pracný sice a méně líbezný, ale v tuto chvíli asi jediný možný:

Je čas odložit lenost a znovu, s nejvyšší pozorností číst básně a prózu, promýšlet je pokud možno bez předem připravených vnějších kritérií, bez předporozumění. 

Je čas odložit lenost a o básních a próze psát – pečlivěji, promyšleněji a odpověd­něji než jen formou internetových vý­­křiků. 

Je čas nenechat ideology plácat ne­­smysly, a když už k tomu dojde, nebýt líný jim veřejně oponovat. 

Dokud je kde. Dokud nás nějaký kulturní průmyslník neodnese v jed­­nom py­­tli mezi staré kompoty úplně všechny.