Zavřít oči a skočit

20. 11. 2012
Ludmila Kroužilová

Lingvistka, básnířka, vysokoškolská pedagožka a překladatelka Ludmila Kroužilová (nar. 14. 2. 1945 v Lánech u Chrudimi) vystudovala češtinu, ruštinu a bulharštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; od roku 1970 žije trvale v Bulharsku. V letech 1970–1974 vedla kulturní oddělení a pracovala jako redaktorka v Československém kulturním a informačním středisku v Sofii, 1975–1979 působila jako externí asistentka češtiny na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského, od roku 1980 pracuje na téže univerzitě jako odborná asistentka na katedře slavistiky. Odborný zájem věnuje především českému jazyku (je autorkou bulharských učebnic češtiny, spoluautorkou velkého česko-bulharského slovníku), překladatelství a česko-bulharským kulturním vztahům, vydala celkem tři básnické sbírky: Žíznivý archanděl (1968), Řeky tekou dál (1998) a paralelní, zrcadlově uspořádaný česko-bulharský výbor s překlady Dimitra Stefanova Sůl v ranách (Epika srdce) (2004). Do češtiny překládá prózu, drama i bulharskou poezii (E. Stanev: Legenda o Sibinovi, 1977; A. Strašimirov: Upír, 1981; antologie Most, 1996; P. Javorov: V bdění i ve snu, 1997, aj.), z češtiny do bulharštiny překládá prózu a ve spolupráci s rodilými mluvčími i poezii.
 

Jste žena několika profesí. Jak se vám daří opanovat právě tu, kterou v danou chvíli potřebujete, aby vás poslouchala? A jak se tyto profese ve vás vzájemně prostupují, snášejí, jak spolu vyjdou?

V životě jsem měla, ač zjevný dobrodruh, velké štěstí. Štěstí na práci a na partnera, což jsou, podle mého názoru, nosné pilíře lidského života. Poté, co jsem vystřídala několik zaměstnání v Praze i v Sofii, zakotvila jsem nakonec na katedře slavistiky na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského. Práce tam mi vyhovovala a přinášela mi uspokojení: denně jsem měla před očima pokroky, které studenti dělali pod mým vedením – a to člověka jaksepatří inspiruje. A co se týče výhod takového zaměstnání? Pomineme-li vyučovací hodiny, je to nefixovaná pracovní doba. Práce musela být včas a korektně provedena – ale na to, kdy přesně ji dělám, se mě nikdo nikdy neptal. Tak jsem si dokázala vyhradit čas na překlady. O lexikografické práci nemluvím, ta patřila k mým služebním povinnostem. A poezie? Ta přicházela čas od času nezvaná a bez zaklepání, zdržela se několik minut, jen co jsem hodila na papír pár vět, a zas odešla… Vcelku nenáročná existence. 

Jak mohlo být vaše češství za ta léta, co žijete v Bulharsku, uspokojováno a naplňováno? Jde sice o blízkou, rovněž slovanskou, avšak zároveň také v mnohém dost odlišnou zemi.

Máte pravdu, v Bulharsku trvale žiji od roku 1970, ale Čechy jsem vlastně nikdy neopustila. A není to jenom univerzita, kde jsem po léta žila v českém živlu. A nejsou to jenom stovky českých knih, slovníků a encyklopedií u nás doma, v našich knihovnách, nejsou to grafické listy a obrazy Čáslavi, Kutné Hory, Žlebů, Žďáru a Chrudimi na stěnách našeho sofijského bytu; jde o mnohem zásadnější věci: nikdy jsem nezměnila svoji státní příslušnost, nikdy jsem nezměnila dokonce ani svoje příjmení, nikdy jsem se příliš nemusela přizpůsobovat místním zvykům a tradicím, nikdy jsem nebyla nucena mluvit jen bulharsky (můj muž je bohemista), měla jsem tu plnou svobodu myšlení a rozhodování. Žila jsem zde, jako bych žila v Čechách. Tolik o toleranci mého manžela, jeho rodiny a rodu. Přijali mě takovou, jaká jsem. 

Cítila jste se být součástí české menšiny (či jak se dříve říkalo – „kolonie“) v Sofii? Jak menšina fungovala před rokem 1989 a jak funguje nyní?

Odpovědí na tuto otázku vás zklamu. Ač jsem se svými krajany, Čechy i Slováky, po léta v těch nejlepších vztazích, při mé plné vytíženosti – pedagogická práce, překlady, rodina, vážně nemocné dítě – mi na krajanský život nezbýval čas. Na naléhání přátel jsem se sice členkou Sofijského krajanského klubu stala, ale intenzivní vztahy s ním jsem udržovat nemohla. Stále jsem sobě (i jim) slibovala: Až jednou, až budu v důchodu… Nemoc mi udělala škrt i přes mé důchodové plány. 

Když např. Josef Svatopluk Machar žil ve svém „dobrovolném vyhnanství“ ve Vídni, umožňovala mu tato distance pohled na české poměry pěkně zvenčí, nezávisle na tom, jak vše vidí (a jak to chce vidět) Praha. Zažívala jste něco obdobného? V Československu přece jen začínala plíživá normalizace. Dokázaly její ozvuky dolehnout až do vašeho sofijského bezpečí?

Normalizaci jsem zažila ještě na vlastní kůži. S manželem jsme se vzali v roce 1969 a po sňatku jsem ještě rok zůstala v Praze, majíc v úmyslu dopsat a rozšířit svoji diplomovou práci (Biblické obrazy a motivy v české meziválečné poezii, 1967) a obhájit ji jako malý doktorát. Prof. Vladimír Forst, vedoucí mé diplomové práce, byl ten, kdo mi řekl, že doktorskou práci s takovou tematikou po roce 1968 už neobhájím – a ušetřil mi tak čas, nervové vypětí a zklamání. Odjela jsem do Sofie a dál psala česky svou poezii; prvotina Žíznivý archanděl mi vyšla v Mladé frontě v roce 1968. Svou druhou sbírkou Listnáče jsem po léta bezvýsledně obesílala nejrůznější pražská i mimopražská nakladatelství. Jiří Hájek mi bez nechutných vytáček, s jakými se mi rukopis vracel z nakladatelství, na adresu jedné z básní té sbírky řekl: „Nemohu ji otisknout tak, jak je. Vy i já bychom šli s kůží na trh.“ Myslím, že jsme tenkrát oba věděli, že žádné korekce dělat nebudu. Sbírka nevyšla. Kvůli normalizačním poměrům doma jsem ztratila své pracovní kontakty v literárních kruzích. Svou další sbírku Řeky tekou dál jsem vydala až po dlouhých třiceti letech v roce 1998. Takže – nebyly to jen ozvuky, které ke mně doléhaly do Sofie. Pravda – neživila jsem se mytím výkladních skříní…

Celý rozhovor čtěte ve Tvaru č. 20/2012

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz