Co tím chtěl básník říci?

J. H. Krchovský
CO JSEM TO MĚL… FUJ, MOUCHU V PUSE!

půl mouchy leze po ubruse
svou druhou půlku asi hledá…                 
to je můj přesný obraz, běda!                     
dívám se na ni v tklivé něze                     
ještě chce žít! Furt ještě leze                  

Jakub Chrobák:
Obě básně charakterizují jednak polohu psaní J. H. Krchovského (první verš je vysázený verzálkami, protože i to je pro Krchovského případné: co se může na první pohled zdát jako svého druhu bezradnost, tedy básně, jejichž názvy tvoří incipity, se nakonec stává velmi důležitou složkou dění uvnitř básně a podle toho, jak ostře a okamžitě se napojuje první verš-název ke zbytku básně, daly by se i členit), jednak také básníkovu schopnost převést dění básně do jejího hlavního směru, do rytmického podloží veršů. Tak v básni CO JSEM TO MĚL… FUJ, MOUCHU V PUSE! máme před sebou svět privátní, osobní. Postavení člověka je tu viděno očima já. A v takovém případě je skoro nezbytné pomoci si epikou, postavit proti okamžiku hrůzy a vědomí marnosti, zbytečnosti, ba pitomosti vlastního počínání nějakou „story“. Moucha v puse se nabízí hned ze dvou důvodů – jednak svou miniaturností připomíná člověka, jednak svou otravností připomíná básníka. Navíc tu lze ten obraz „spojit“ s vnitřním prožíváním i fyzicky, tělesně (moucha v puse je opravdu cosi nepříjemného, stejně jako nejistota, že toto naše snažení se a pinožení musí mít smysl), a tak nakonec jediné, co zůstává, je souručenství uražených, ponížených, ale svým způsobem hrdých: „dívám se na ni v tklivé něze / ještě chce žít! Furt ještě leze.“ Tak jako my: nevědět proč, neznat jistotu smyslu, přesto se na svět nevykašlat úplně, to je možná hnacím principem tohoto psaní. Ale hlavně pořád tu platí – jen jsem nechtěně přikousl k soustu mouchu a ona teď vypadá skoro jako já, tváří v tvář nějakému bohu (ať už je to cokoli přesahujícího)… A k tomu je třeba verše, který je trochu roztěkaný, ale zároveň i dost pravidelný, tady čtyřstopý trochej s předrážkou u prvních čtyř veršů – ta jednoslabičná slova jako by cosi trochu zpomalovala, pak teprve verš nabere strojovou přesnost epického textu. Nakonec zase před trocheji stojí pomalé, velmi pomalé daktyly, snad aby trochu prodlely v té chvíli, než si zas a znova definitivně řekneme, kým vlastně jsme a proč.

Igor Fic:
V prvním výkladovém plánu básně můžeme vycházet z autentického prožitku. Obecně lze říct, že básník a jeho život jsou v poezii představeni prostým vjemem, jednoznačnou zkušeností. Přesto i proto, v souvislosti s dobou, v níž verše vznikaly, můžeme pozorovat uzurpátorské gesto, jímž se autor zmocňuje základních stavebních kamenů dekadentní poezie, aby je přijal za své. To může být považováno za stylizaci, ale o originalitu zde Krchovskému nikdy nešlo. Původnost jeho poezie je soustředěna převážně na moment překvapení a úžasu, jenž se na čtenáře přenáší. Je to věc záměru a uspořádání poetických prvků. Po pravdě řečeno, dekadentní obrazy a intence jeho poezie byly, jako již jednou použité a opotřebované, cíleně zvoleny. Naprosto odpovídají autorovu pseudonymu, podobně jako se autorův pseudonym postupem času stal ikonou jeho poezie. Máme před sebou geniální kompoziční spojku mezi básníkem a jeho dílem. Krchovský vychází z okamžiku přesně ověřitelné osobní zkušenosti a dospívá k závěrečné katarzi, když se dotýká celku vlastního života. Příměry, básnické obrazy, symboly, reálie se opakují a jsou si velmi podobné. Stacionární konstelace. A výsledek? Extrémní významová polyfonie. Kdo umí číst Krchovského poezii, čte i jakýsi instruktážní návod k uchopení poezie jako celku, tedy i k uchopení smyslu života.

Začněme tím konkrétním: půl mouchy leze po ubruse, svou druhou půlku hledá, ale proč to je básníkův přesný obraz a proč říká běda!? Protože v poezii tohoto autora se nachází rozdvojenost, rozpolcenost, která je tematizována v několika oblastech: život na tomto světě a život v záhrobí, život před zrcadlem a život za ním, život v realitě a život ve snu, to všechno znamená pochybnost o vlastní existenci, která je neúplná a necelá. Tak jako moucha lezoucí po ubruse hledá druhou polovinu svého těla, tak i básník, který se stejně jako každý z nás cítí být jen částečný a nedostatečný, hledá spojení v úplnost a celek.

Tato báseň je neobyčejně působivým, protože jednoznačným a z konkrétního okamžiku odvozeným znázorněním metafory. Symbol, metaforu, si můžeme představit jako rozlomenou pečeť, roztrženou bankovku, zlomenou hůl nebo přeraženou svíci. Pouze tehdy, když obě části spojíme, získáváme celek, univerzální jednotu. Smysl všech těchto obrazů, jejich důležitost, spočívá v tom, že jedna část pečeti, bankovky, svíce, hole je na tomto světě a druhá na opačném břehu. A zde se vracíme k pseudonymu! V celé poezii J. H. Krchovského je přítomna smrt, která pochopitelně čeká i v půli rozdělenou mouchu tak, jako by ji potkala stejně, i kdyby zůstala celá, a jako potká básníka, který je rozpůlen a rozpolcen za svého života. On ví, že ke spojení a sjednocení částí od sebe oddělených může a musí dojít, ale stále žije. Stejně jako ta překousnutá moucha. Ani básníkovo nitro, myšlení a cítění, ani překousnutou mouchu nelze spojit a scelit, dokud žijí. Toto je krutost života. Život je vyhnáním z jednoty do rozdělení, rozpolcenosti, a tím trpíme všichni.

V této básni nabývá zcela banální příhoda s mouchou instinktivním pohybem rozdělenou vedví, jež se zobrazuje v odpudivém pocitu, čili negativně, metafyzického rázu. Proč by básník volal: Běda!, proč usiluje o nalezení svého přesného obrazu, čili své celistvosti a vlastní identity? Protože mu na tomto světě schází právě ta část, která je uložená na světě onom. Na krchově. Z prvotního hnusu celé náhodné, nečekané zkušenosti vyvěrá zoufalství při pohledu na vlastní bídnou existenci a smutek nad sebou samým, nad svým, čili lidským údělem. Když autor říká, dívám se na ni v tklivé něze, smutní sám nad sebou. A pokud uvedený verš označíme za parafrázi či rovnou aluzi notoricky známých veršů Krchovského předchůdců, tak stejně nelze pominout fakt, že básník o smrti ví, ví o smrti mouchy, o smrti své, o smrti všech živých tvorů, ale také ví o touze žít. Není to touha plná naděje, vůle a odhodlání, je s ní spojeno něco daleko tragičtějšího: Furt ještě leze. V tomto okamžiku se i my díváme do zrcadla, vidíme svou vlastní ubohost, zbavenou touhy žít; a zároveň v takovém okamžiku zakoušíme vzdálenou smrt, která je ovšem při pohledu do zrcadla v našich očích latentně přítomná

Další interpretace Krchovského veršů lze číst ve Tvaru č. 21/2012