Svetoslav Minkov: Vůně kadidla

20. 11. 2012

„Ne t’étonne de rien.“
(Nediv se ničemu)
Marcel Schwob

 

Božidar Makr, průvodce mrtvol při pohř­bech, si usmyslel, že se ožení.

Nejprve byla tato myšlenka pouhou hrou jeho představivosti; postupně dostala přesnější obrysy a získala podobu vášnivé žádosti: přítele mrtvých uchvátil tep onoho ohromného a velikého srdce života, nazývaného Láskou. A jako somnambul, který se probouzí ze svého dlouhého a těžkého sna, spatřil slunce.

Láska měla Božidaru Makrovi bezpochyby přinést štěstí, ovšem předně vtělením této lásky měla být žena. A jaká že to měla být žena?

Božidar Makr byl ještě mlád – kolem pětatřiceti let. Jsa velmi vysokého vzrůstu, chodil poněkud nachýlen, měl černé vlasy a vpadlou snědou tvář, jejíž kůže byla na lebku napnuta jako maska, s těkavýma šedýma očima, s tonoucí zorničkou smutku ve středu každého z nich. Stále chodil oblečený v olysalém černém redingotu a v pruhovaných kalhotách. Jeho protáhlý krk byl natěsno upnut ve vysokém škrobeném límci s černou kravatou a na hlavě nosil buřinku. Jedním slovem vypadal, že je slušně, ba dokonce slavnostně oblečen.

Takový byl vnější vzhled tohoto člověka, který od rána do večera obcházel domy smutku, vybíral vhodné místo pro rakev, kupoval svíce, skládal pohřební řeči, vyřizoval u obecního úřadu úmrtní listy a vůbec se staral o všechno, nač nedokázali myslet nebožtíkovi blízcí, zkormouceni starostmi a zármutkem. Božidar Makr vykonával své povolání již několik let akurátně a svědomitě, a tak se zdálo, že je jeho přítomnost při každém pohřbu nezbytná. Mírný a mlčenlivý, objevoval se v nebožtíkově domě jako jakýsi prostředník mezi životem a smrtí – a díky této okolnosti na něj starší hleděli s úctou a mladší se strachem a jakýmsi nepříjemným pocitem. Jeho rodiče již dávno zemřeli, a tak se s jedním svým vzdáleným příbuzným, knězem, vydal po pohřbech hned jako jedenáctiletý. Od začátku, spolu s ostatními chlapci z ulice, nosil korouhve, pak začal držet večerní bdění u zemřelých a nakonec se stal průvodcem mrtvol při pohřbech. Toto dlouhé obcování se smrtí z něj udělalo až tuze dobrého člověka. Ke všem lidem se choval s takovou bezmeznou láskou a soustrastí, s jakou se živí chovají k těm, kteří leží na smrtelné posteli.

Božidar Makr mohl před oltářem stanout s úsměvem novomanžela. Jenže řekněte sami: která žena by se dobrovolně vdala za někoho od pohřebnického fochu? Spojila svou budoucnost s člověkem, jenž vydělává na nebožtících? Hloupému klaunovi dají vždy přednost před moudrým hrobařem. Život musí být křivým zrcadlem, v němž smrt nabude karikaturní podoby.

Božidar Makr velice dobře chápal odvrácenou stranu funebráckého řemesla, a proto řadu let ani nepomyslil, že by se kdy oženil.

Jednoho dne se v novinách objevilo velmi skromné oznámení: „Mladík pod penzí by rád uzavřel sňatek. Nabídky pouze s podobenkou. Poste restante 33.“

A jak se dalo očekávat, oznámení nezůstalo bez odezvy. Hned nazítří začal Božidar Makr dostávat dopisy. Jedny obsahovaly usušené kvítí, v druhých byla zmiňována výše věna. Ale to nejdůležitější: všechny odesilatelky byly staré panny. Třebaže byly pečlivě retušovány, podobenky prozrazovaly jejich věk. Nejmladší kandidátka vypadala přibližně na čtyřicet, nejstarší neměla víc než padesát. V tomto věku však Diana de Poitiers získala srdce Jindřicha II. a stala se jeho favoritkou. A pokud platí, že historické události z minulosti se opakují v aréně současnosti, potom musejí staré panny odhodlaně věřit ve své štěstí.

A ani Božidar Makr nemohl nebýt šťastný. Nebyl příliš náročný a kromě toho věděl, že okaze má vždy nějaký ten vroubek. Když po měsíci shromáždil několik desítek podobenek a rozložil je po stole, jako by do jeho rtů vyřezal onen samolibý úsměv, jejž lze spatřit pouze u lakomců, kochajících se čarovným leskem svého zlata. Držel ve svých rukou takové množství mrtvých srdcí, jež chtěla jeho krev! Nevyjádřitelná hrdost probudila až dotud nepoznanou ješitnost. Postavil se před zrcadlo ve svém pokoji, pokryté během dlouhých let tlustou vrstvou prachu, otřel je a upřel pohled na svou snědou masku. Byla veselá a rozjařená radostnou předtuchou. Božidar Makr cítil, že se navrací k slunci, ke květinám, k ptákům – ke všemu, co žilo kypícím životem. A v okamžiku, kdy bylo opojení nejsilnější, spatřil v zrcadle stříbrné odlesky věnce z kovových květů, zavěšeného na zdi za ním. Věnec zakoupil ráno pro jednoho nebožtíka.

Bílý sen o životě zmizel. Dvě zorničky smutku opět zazářily v jeho očích a snědá maska nabyla svého obvyklého, chladného a netečného vzezření. Náš průvodce mrtvol při pohřbech viděl, jak se jeho vysoká postava, slavnostně oblečená v olysalém černém redingotu, sklání nad sarkofágem: v jedné ruce drží zapálenou svíci a upravuje vlasy jakési neznámé mrtvé ženě.

Podobenky starých panen ukazovaly zcela jiné stránky života jako klamavý kaleidoskop.

Makr se náhle rychle otočil dozadu, přistoupil k věnci, sundal jej ze stěny a jedním švihem odhodil až na druhý konec pokoje. Ani stopy po něčem, co by připomínalo smrt.

Chtěl žít volný jako všichni lidé, svrhnout ze sebe okovy oné neviditelné moci, jež jeho srdce proměňovala v troud a odcizovala mu každou radost. Chtěl se s bezstarostností veselého tuláka rozeběhnout po široké cestě života – ne po té temné stezce vedoucí nad propastmi. Chtěl se dívat na smích na tvářích živých – nikoli na strašné vrásky strádání a skelnaté, zpola přivřené oči, ony zamrzlé jiskry hrůzy brázdící obličeje mrtvol. Konečně chtěl jako onen chlapec z pohádek usednout na bílý srpek měsíce a plout do daleké zahrady, kde jej modrá dívka obdaruje zlatým jablkem štěstí.

V mnohem utěšenějším stavu ducha se Božidar Makr posadil za stůl k podobenkám svých kandidátek a začal v nich hledat spanilý obraz modré dívky. Dlouho váhal s výběrem. Ale odložil stranou jednu podobenku, našel dopis, který přišel spolu s ní, a na bílý útržek papíru si poznamenal následující: „Eva – veselá povaha – věno sedm tisíc leva.“

Posléze se na chvilku zamyslil, napsal odpověď a odešel pryč.

Dalšího dne jakási žena s tváří rozežranou léty a s pohledem, v němž hárala hysterie mrtvých nadějí, zaklepala na dveře jeho domu.

Božidar Makr vyběhl ven a přivítal ji. Zuby se mu skvěly bělostí za průsvitným úsměvem a jeho vlasy, silně promaštěné brilantinou a sčesané dozadu, vypadaly jako klobouček z lakované lepenky.

Vstoupili do pokoje se zrcadlem.

Hovořili spolu dlouho. O svatbě, o štěstí, o lásce. Neobjevilo se ani jedno nedorozumění, ani jeden protiklad. Jejich myšlenky vycházely z téhož bodu, pohybovaly se těsně přimknuty k nitkám neodvratitelnosti a spojovaly se ve společné přání v radostném tušení toho, co se musí stát. Nakonec se jej zeptala na povolání.

„Průvodce mrtvol při pohřbech…“ odvětil Makr zcela potichoučku a poněkud provinile, zkoumavě na ni pohlédnuv.

Avšak Evu – tak se vyvolenkyně jmenovala – toto přiznání nejen nezklamalo, ale dokonce ani nepřekvapilo. Osud obou dvou byl tentýž.

Od toho dne zůstala u Makra. Nad jejich malým domkem, porostlým břečťanovou zelení, rozprostřel život svá jasná křídla a slunce se jejich pokojem se zrcadlem kutálelo jako medový koláč. Seděli před zrcadlem celé hodiny a smáli se. Až staré sklo muselo pojmout tolik smíchu, že přestalo obrážet jejich podoby.

Potom nadešla svatba.

A s ní i osudový okamžik, který zcela nečekaně zničil kolébku štěstí, v níž oba zamilovaní snili svou pohádku lásky: Ráno po svatební noci Eva se srdcem překypujícím rozhořčeností navždy utekla od svého muže.

„Seš cejtit kadidlem!“ vykřikla, jen taktak zadržujíc svůj hněv, a práskla za sebou pořádně dveřmi.

Co se vlastně stalo?

Inu, svatební noci v sobě ukrývají nejedno tajemství…

 

Přeložil Marcel Černý

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz