Petr Kukal: Spravedlnost pro Vendulu!

9. 12. 2012

Kdykoli vyjde nějaký literární přehled, souhrn nebo výbor, vždycky vzbudí nevoli. Je to přírodní zákon na úrovni gravitace nebo ticha ve vakuu. Ať už jde o Nejlepší české básně, kánon literárních děl pro státní maturitu nebo přehled profilových autorů jedné generace nebo lokality, vždycky v něm nějaká položka přebývá a nějaká chybí. A o ty, kteří přesně vědí, která a která, není nikdy nouze. Bývají ve svém horlivém protestu trochu směšní a obvykle jen zmnoží subjektivní vzorek o další subjektivně vybraný díl. Festival marnosti. Možná se do něj právě tímhle textem zapojuju. Ale možná ne.

Zločin, na nějž chci a musím poukázat, je text Jiřího Zradičky, který v Tvaru č. 16 představoval v rámci rubriky Region autory Brandýska, Staroboleslavska a Čelákovicka. Nejde mi přitom o ty z nás, kteří v článku byli jmenováni. Jde výhradně o tu, která jmenována nebyla: Vendulu Vartovou-Eliášovou. Pokud v přehledu nebyla ona, nemusel vycházet. Stal se tím tak neúplný, že přestal být pravdivý.

Germanistka a bohemistka Vendula Vartová tvoří spolu s Helenou Aeschbacher-Sineckou a Jarmilou Stojčevskou trojici polabských básnířek, které díky okolnostem svých životů dospěly v poezii k mimořádně autentické reflexi fenoménu domova. Helena Sinecká v roce 1973 odešla do Curychu – stesk po domově a vykořeněnost emigrantky našly v její dvojjazyčné sbírce Podzimní čas / Herbstzeit natolik intenzivní výraz, že kritika po vydání v Česku v roce 1996 (Curych 1991) sáhla pro srovnání až na nejvyšší, seifertovský piedestal.

Jarmila Stojčevská odcházela ze země jen rok po Heleně Sinecké (1974); po sňatku s makedonským očním chirurgem jej následovala do SFRJ. Alespoň občasné návraty do vlasti tím nebyly vyloučeny. Také proto je dikce Jarmiliných básní méně vypjatá. Obrazy jsou jemnější, větší důraz je položen na detail. Motiv domova, který se později konstituuje především jako krajina dětství, je ovšem i u ní silný.

Vendula Vartová patří až k následující generaci a také její odchod z vlasti a z Polabí má přirozeně jiné konotace: V roce 2006 odchází do Bruselu; následuje manžela, který zde působí jako překladatel při Výboru regionů. Svobodné rozhodnutí, ale zase jen v rámci okolností, které jakoukoli svobodu vymezují. Zoufalá neschopnost se na Belgii adaptovat, bolestné vědomí cizoty a především hluboký, pět let trvající stesk. Její svázanost s Polabím je silná, už koncem devadesátých let vydala knihu o pověstech zdejšího kraje, zná jeho dějiny, paměť, místopis.  Vzdálený domov se v ní začíná ozývat jako stále trvalejší až konečně kontinuálně přítomná bolest. Utiší ji až návrat v roce 2011.

Svazek veršů, které si s sebou přivezla a které míru vytrženosti z jistot (nejen jistot domova, ale i jistot vztahů, vlastní identity a dokonce času, který jako by tu mezitím proběhl jinak, jaksi svévolně) reflektují, ji okamžitě a nezpochybnitelně zařadil po bok dvou výše uvedených autorek. Polabský ženský básnický trojúhelník až s ní získal svůj třetí vrchol.  

Mimo leitmotivů domova zaznívá v básních Venduly Vartové také velmi silně téma ženství jako formy pobytu na světě. Její verše vstupují do životného proudu ženské milostné a erotizující poezie, jaký nedávno vyplul na povrch např. v almanachu Královny slz a ostružin (ed. Sylva Lauerová, 2010). Specifickou oblast v rámci uvedeného motivu představuje spalující potřeba vydanosti, popření vlastní zmatené vůle výměnou za bezpečí zrozené z důvěry k vůdčímu mužskému elementu. Tomu odpovídá také struktura básní: tichá vyznání jakoby ze slov spíš vzlínala, chvěla se nad mini jako kresba z dýmu.

Básně Venduly Vartové se po jejím návratu do vlasti dočkaly řady veřejných čtení, uspěly v celostátní literární soutěži. Sbírka citlivě integrující také některé autorčiny juvenilie je momentálně připravována k vydání.

Vendula Vartová je výraznou představitelkou nejen brandýsko-boleslavské poezie, ale vzhledem k formální virtuozitě svých textů má potenciál prosadit se i v celostátním měřítku.

Po hořkých kapkách ořeší / chutnají podzimy v mém kraji / A po vratiči u pěšin / Chutnají mlhou hlínou vším / nač vzpomínám / a nač si vzpomínají.

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz