Luboš Antonín: Pocitové souvislosti nálezových okolností

Před padesáti lety jsme si na Letenské pláni hráli na indiány, husity, partyzány – házeli jsme po sobě kamením, a protože odpoledne po škole byla dlouhá, měli jsme každý několik „životů“, aby hra nemusela začínat stále znova. Nebyla to „inkarnace“, byla to zásoba potenciálních „životů“. Postupně je člověk ztrácel, nakonec zůstal jen ten poslední „exemplář“. V naší hře byla obsažena složitá rovnice vztahu mezi aktuálním životem a „památkou“. A kdybychom tak sveřepě nedělili přírodu na „živou“ a „neživou“ a z toho, co považujeme za živé, tak nedomyšleně nevyzdvihovali váhu lidského života, byly by pro nás živé i památky, a tak bychom mohli vidět i život starých knih.

Z těch nejstarších tištěných knih zůstávají již jen vzácné exempláře, které získávají (ačkoli titul původně vyšel z knihařského lisu v mnoha výtiscích) svoji vlastní individualitu a jsou evidovány jako exempláře samostatné. Liší se barevností ilustrací, protože jsou kolorovány ručně, vázány bývají převážně v bohatě zdobených kožených vazbách, které byly na přání zákazníka rovněž pořizovány individuálně. Skoro vždy obsahují množství osobních znaků majitelů, jimž patřily: exlibrisy, vlastnické vpisky, poznámky v textu, věnování. Ve svém životě prošla většina z nich několika „manželstvími“ s člověkem. Vyzařují auru tepla lidské ruky, záři svící, vůni knihoven a salonů, chvějící se vzduch letních besídek a loubí.

Kniha zkrátka není jen nějaký futrál na informaci, je to kulturní statek žijící svým vlastním životem. Knihy nemusí uchvátit svojí hloubkou, vnitřní noblesou a vnější elegancí, přesto jsou (s láskou, zvědavostí, dychtivostí) dotýkány – a samy také schopnost dotýkání mají. Kniha vás „uchopí za ruku“ v potemnělém a zaprášeném zámeckém depozitáři. Nevyniká vazbou, nemá nápis na hřbetě, a přesto cítíte nutkání ji vzít do ruky a otevřít ji. Je to např. jakýsi rukopis zhruba ze 17. století a zdobí ho barevný horoskop. To stačí, aby kniha za­­ujala a odvezla se do Prahy. Tam leží asi rok dva v trezoru, až ji kolega ve volné chvíli vezme znovu do rukou a začte se do obtížně čitelného kurentu. Tu se ukáže, že se jedná o dobový, velmi rozsáhlý a naprosto neznámý horoskop Albrechta z Valdštejna. Povolá se Pavel Turnovský, který zhodnotí rukopis z pohledu dějin astrologie, a kniha se stává jednou ze senzací velké valdštejnovské výstavy. Ono pohádkové jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co někdy funguje a možná, že se mu jinými slovy říká inspirace. – Ať nás informatika prohání kudy tudy, jak máme vědět, co opravdu chceme? Stejně jako naši předkové z dob předinformačních i my stojíme před zkušební komisí Neznáma...