Praktický přístup k básníkům je zábavný

20. 11. 2012
Kristin Dimitrova

Kristin Dimitrova (nar. 1963 v Sofii) je bulharská básnířka, prozaička a scenáristka. Vystudovala anglickou filologii na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského, kde nyní pracuje a věnuje se překladům z angličtiny. Je nositelkou mnoha ocenění za poezii, prózu, filmový scénář i za překlady (mj. básní Johna Donna). Básně K. Dimitrovové byly publikovány v Rakousku, Kanadě, Itálii, Polsku a mnoha dalších zemích, včetně té naší. 

Zatím ses českým čtenářům jako básnířka představila pouze časopisecky (v Psím víně a tomto čísle Tvaru) a na jednom čtení v Brně. Už brzo ale budou tvoje básně v češtině i knižně: nakladatelství Větrné mlýny připravuje sbírku Ráno hráče karet a Petr Štengl chystá výbor z celé tvé poetické tvorby. Jak bys pozvala ke čtení svých veršů čtenáře v zemi, kde se živě probírá pojem „angažovaná poezie“?

Na úvod bych ráda řekla, že jsem opravdu velmi rozrušená z toho, že se objevím knižně v Čechách. Češi jsou estéti – jde o jakési unikátní spojení mystičnosti, technického myšlení a smyslu pro humor. Těžko bych si mohla přát se čtenáři lepší vztah.
Angažovaná poezie? Nevím. Nevím, jak se může poezie angažovat nejenom v Čechách, ale kdekoliv jinde. Nedávno mi má kamarádka, německá básnířka Monika Rincková, řekla, že během jakýchsi sociálních nepokojů z posledních let dostala spousta básníků pozvání, aby promluvili k davu, aby ho nadchli. Oběma nám připadal tenhle praktický přístup k básníkům zábavný. Je totiž spojený, pochopitelně, jak s romantickou vírou, že „poetické slovo“ může postrčit děj kupředu, tak i s tradičním chápáním poezie jako něčeho, co má určitý závazek služby společnosti.
V 19. století to tak určitě i bylo a nedokážu si představit něčí národně osvobozenecký boj bez poezie. Ušlechtilé city, vznešená slova, vlastenecké výzvy, vštěpování správné výchovy, láska mimo život i smrt – všechno tohle bylo společensky uznávaným materiálem ke stavbě básní. Předměty každodennosti – pryč; pouliční lexikum – pryč; racionální pochybnosti – pryč; ještě bylo brzy na kyselé hrozny Williama Carlose Williamse, natož potom na Andyho Warhola. Nicméně je pro mě obtížné vzpomenout si na kvalitního básníka 20. století, který by opěvoval národ a stát a tak se namáhal, aby převychovával lid. Možná Kipling byl takový, v roce 1907 dostal Nobelovu cenu, ale ve skutečnosti je reprezentantem přechodného období mezi dvěma staletími. Nemůžeš zažít některou ze světových válek a potom zpívat jako sýkorka o smysluplných obětech. Nemůžeš zažít socialismus a nebýt imunní proti velkým lživým slovům. Nemůžeš vstoupit do 21. století, aniž by sis všiml, že 90 % všech výzev k osobní proměně jsou pokusy něco prodat. 

Z čeho vychází tvoje poezie? Jaké jsou její kořeny?

Ze čtení poezie. Ze spousty nebožtíků, kteří napsali svou pravdu přede mnou. Mluvili o tom, co pro ně bylo důležité. Báli se života, vysmívali se mu, milovali ho. Jejich charaktery jsou zapečetěné v tom, co napsali.
Poezie je speciální jazyk, ve kterém je každé slovo důležité, rýsuje se na neúplném řádku a trvá na svém akcentu. Próza není tak závislá na slovech, chce vyprávět, neuzavře kapitolu předložkou s tím, že právě teď přijde to nejdůležitější. Poezie se nedokáže smířit s takovou přeměnou jazyka v obyčejnou pomůcku. Kvůli tomu se čte pomalu. Vyžaduje více času, aby ji člověk přijal, než próza, stejně jako vyžaduje i více místa na papíře.
Kdysi jsem si uvědomila, že dost z mých oblíbených básníků napsalo i úplné hlouposti. Triviální, nepodařené básně, spousta prázdných řádků jako pokus, aby z toho „něco bylo“. To mi zvedlo sebevědomí. Když oni můžou takhle propadnout – pomyslela jsem si – tak proč bych nemohla já? Pochopila jsem, že především moje nadšení z jejich tvorby mě dosud drželo dál od psaní. Opájelo mě jakýmsi jedem jejich úspěchů a nedovolovalo mi, abych se sama sebe zeptala, co si myslím. A to je právo každého z nás. Dodnes jsem přesvědčená, že hlouposti jsou stejně tak užitečné k prosazení dobrých úmyslů jako ty nejbystřejší myšlenky. Svět je nádherný kaleidoskop a každé urovnání jeho částic nese svou zprávu. 

Tvým manželem je Vlado Trendafilov, literární vědec… Jak se žije básnířce s literárním vědcem? Je prvním čtenářem tvých textů?
Jen málo lidí zná Vlada Trendafilova i jako básníka, a on přitom napsal nádherné básně. Ale jak se říká, kde je poklad, tam je i srdce. Vlado je nadšený, když má možnost racionálně diskutovat. Jeho literárněvědné knihy jsou všechny polemické a dobře argumentující. Což občas přináší i problémy. Spousta lidí vidí především polemiku, protože ta se jich přímo dotýká, ale už nechtějí vidět desítky stran bibliografie, preciznost bádání. Dokonce už se objevili lidé, kteří zkoušeli citovat Vladovy postřehy pod vlastním jménem, což je pochopitelně směšné. A lehce dokazatelné. Vlado má styl a úroveň; ani jedinkrát nevzal ohled na obecně přijaté mínění o dané otázce, stejně jako nebral ohled na ty, co zrovna vládnou, nebo na ty, co mají peníze. Prostě říká, co si myslí. Nic víc. Ale to v malé zemi, jakou je Bulharsko, život zrovna nezlehčuje. Já bych však nechtěla, aby se Vlado změnil.
Ano, on je mým prvním čtenářem.

 

Celý rozhovor lze číst ve Tvaru č. 20/2012

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz