Pavel Ctibor: Kraj podzimu v Minsku

Eventualita, že by v Bělorusku nějací humanitní intelektuálové měli v blízké době získat vliv na chod země, se mi jeví málo pravděpodobná, zejména proto, že prostý lid o ně nejeví zájem – z výdobytků Západu prahne jen po konzumních statcích.

Když vidíš ve vyšším patře paneláku mužskou postavu do půl těla obnaženou, s cigaretou v koutku úst, stát jednou nohou na římse, dělat divné pohyby a mít náruč do široka roztaženou, nejde o náměsíčníka, jelikož je den. Nejde o snahu skoncovat se životem skokem z okna, přestože obloha se dočerna zatáhla a omšelé zdi paneláků pohlcují i ty zbytky kalného světla. Ten chlap jen demontuje protikomáří síť, protože podzim právě začal a ty potvory teď už štípat nebudou.

Zástupci nakladatelství Logvinov se mi věnovali s maximálním nasazením. Nenahraditelná byla zejména jejich pomoc při zařizování povinné policejní registrace. Rovněž mne průběžně seznamovali s rozličnými aspekty života a kulturního dění v Minsku i blízkém okolí, kde je důležité hlavně městečko Zaslavl, jež má velký význam pro historii běloruské státnosti. V dnešní době je toto místo zejména praktickým výchozím bodem pro výlety do přírody, která je tímto směrem od Minsku jakžtakž půvabná.

Pangejty, humna, černé skládky, trosečnická scéna

Jedna věc je velmi zřetelná. Zatímco v Čechách nebo – říkejme tomu tak pateticky: v Evropě – se vyhozené láhve a jejich původní uzávěry většinou nenacházejí těsně u sebe, natož zátky na láhvích, zde v Bělorusku se velmi často vidí láhve zazátkované. A to jak odhozené v odpadu, tak povalující se podél cest a na dalších různých místech. Teď nechme stranou počty, zda je toho odpadu válejícího se na nepatřičných místech víc v Bělorusku nebo kde. Myslím, že víc je ho v té opěvované Evropě. Taky je možné se na to dívat čistě ekologicky a konstatovat, že odhozená zazátkovaná PET láhev se bude rozkládat déle než nezazátkovaná, kde povětrnostní vlivy mohou k materiálu do nějaké míry z obou stran. Teď ale zpět k tomu zátkování prázdných lahví. Týká se to všech možných typů, jaké existují, nápadné je to ovšem nejvíc u láhví pivních – těch skleněných s klasickým korunkovým uzávěrem z plíšku. Na začátku svého běloruského pobytu jsem si dostkrát říkal: tady někomu vypadlo pivo! Ale když se člověk pozorněji zadíval, bylo jasné, že láhev je prázdná a zátka porušená. Takovýchto láhví se všude dá vidět opravdu dost.

Co to může znamenat? – Taková věc, jako zacházení s vypitou láhví, to je víceméně „reflexní“ záležitost, nad tím se neuvažuje. Je to tedy v Bělorusku jakýsi kulturní vzorec? – Po spotřebování a před vyhozením láhev opět zazátkovat, anebo se o to aspoň pokusit, protože třeba ta plechová korunka je občas pokřivena tak, že už se pořádně nasadit zpět prostě nedá.

Z „duchovního hlediska“ v tom můžeme spatřit určitý typ úcty k prázdnu anebo potřeby celistvosti. Láhev je vnímána jako určitý celek, určitá uzavřená entita, kterou když člověk porušil spotřebováním kapalného obsahu, měl by se pokusit ji nějak „obnovit“. Je v tom i potřeba celistvosti, aby měl ten nápoj svůj „příběh“. Jeho schrána nechť je vrácena do původní podoby. Celé se to nakonec blíží těm trosečnickým zvykům (či báchorkám o nich) házet vzkazy v zašpuntovaných láhvích do moře. To znovu-zazátkovávání je též i taková postreligiózní obdoba líbání ikon. Zároveň ta země bříz, borovic a vrb jako by byla ostrovem, z něhož se lze dostat jen s pomocí vzkazů v láhvích. Nenapsaných vzkazů uzavřených v láhvích, jež jsou vhozeny do trávy – do moře, co se sice větrem vlní, ale neteče. Tak musí téct aspoň to, co v těch nádobách bylo.

V Minsku jsem se opakovaně setkal i s vědci z „Lujkovova ústavu přeměn hmoty a tepla“, kteří se zabývají konstruováním plazmatronů založených na ionizaci vodní páry a jejich využitím pro termický rozklad nebezpečných složek komunálního odpadu a hlavně medicínského odpadu. Mé úmysly svést dohromady tyto lidi s literární scénou okolo nakladatelství Logvinov se nesetkaly s přílišným pochopením. V tomto směru je tedy situace obdobná jako v ČR i jinde.

Zavodskij rajon

Napřed jsem vešel do kantýny u lokomotivního depa. Choděj sem na svačinu posunovači a koloťukové v mundúrech od kolomazi. V rohu místnosti tlaková láhev s kyslíkem, že by na bublinky do limonád? Dvě ženské, tvořící veškerý personál, se navzájem sprostě hádají. Je to samoobsluha, sám si beru i příbor, ale nejsou nože, ani mazací. Po nějaké chvíli kontroluju, jestli je nepřinesli ze zákulisí. Ne. Nikdo se ale nediví, pořízkové z depa napíchnou blin na vidličku a okusujou ze stran, pomalu otáčej jak zeměkouli okolo osy.

Zalezu o pár set metrů dál do kantýny u několika velkých autoopraven. A opět, jen vidličky a lžíce. Je dost plno. Koukám po zdejších, jak jedí. Nikdo se nad ničím nepozastavuje. Někdo rozklofne blin hranou lžíce. Jiný napichuje. Převažuje ovšem kašovitá strava. A kuře, berou stehno mezi prsty zmazané od autoemailu a okusujou. Křídlo taky, chlapík v rohu ho trhá jak pes. Ve dvou dalších vývařovnách tatáž situace. Až na kraji univerzitní čtvrti, v automatu Lištička, nože byly. Normální kultura stolování. Takže co mě jedině napadlo, že nechtěj, aby se pracující navzájem pobodali, až se začnou rvát kvůli fotbalu. Nebo kvůli režimu? Takovej mazací nůž pod žebrama, to by byl už fakt Bronx.

– Příběhy mazacích nožů pokračují takto. Jedné noci jsem zjistil, že v našem minském bytě se nejde dostat na záchod. Mechanismus zámku dveří se vzpříčil v poloze „zavřeno“ a nešel po dobrém nijak rozhýbat. Musel jsem vzít mazací nůž coby majzlík a litinový popelník ve funkci kladiva a vysekat do futra díru vedle zámku, skrze niž jsem pak zatlačil jazýček mechanismu zámku dovnitř dveří a uvolnil tak dveře k normálnímu otevření. Ve snaze poškodit futro co nejmíň jsem nad tou věcí strávil skoro dvě hodiny, a noži – s trochou nešikovnosti – ulomil kousek střenky.

V průběhu pobytu jsem též vycestoval do Litvy, Navštívil jsem  nakladatelství Baltos Lankos a i jeho tiskárnu v průmyslovém areálu „Sigma“ na okraji Vilniusu. Toto nakladatelství vydává mnoho hodnotných zahraničních knih v litevských překladech. 

Ligolinės gatvė (chorobinecká ulice)

Může se stát, že ve spánku ti připadá, že stále bdíš. Vyjde ale najevo, že za to může taková časová smyčka, něco na ten způsob, jako ve filmu s Peterem O‘Toolem Jak ukrást Venuši, kdy pachatelé vložili do kamery ostrahy objektu sekvenci záběrů na předmět, který mezitím ve skutečnosti odstranili. Totéž i v tvé hlavě: Máš dojem, že vnímáš, ale přitom se ti zdá, že vnímáš. Ten přechod je tak neostrý, že si myslíš, že stále vnímáš totéž, jako bys jen ležel a nespal. Spíš přitom, ale ten spánek je málo příjemný, neodpočineš si u něj. Je to proto, že se nedostavila ona jiná zkušenost, „snový svět“. Takhle jednoduchý umí být ten „aparát“ toho „zde“ a toho „tam“. Druhého dne je ovšem všechno zachváceno nelibostí, a předchozí zjištění ji spíš rozjitří, než zhojí.

– Zaslechl jsem ve Vilniusu na ulici někoho vyřknout slovo ryžke a vzpomněl jsem si hned, jak před těmi nejméně čtrnácti lety, když jsem tu byl dvakrát za sebou s M. V., tak jeden z našich hostitelů, Benas, říkal často uvnitř věty ryžke, nebo dokonce suprenti ryžke, to když chtěl výraznost toho slova stupňovat. M. V. se ho zeptal, proč říká tak často to ryžke, a Benas na to, že je to jen slovní vata a že ji říká ze samé radosti, že nejsou už u moci sovětští komunisti. Jiná věc je ale důležitá teď pro mne – a sice, že tuhle naprosto neužitečnou informaci nosím v hlavě těch nejmíň čtrnáct let. Není v tom kus tragiky, jaké nepodstatné voloviny jsou přítomny v lidské paměti?! Anebo je v tom kus naděje, že když se do paměti i tyto zbytečnosti vejdou, i to důležité tam přece jen někde může být? – Potřásám lehce hlavou, kde to teda je, ale zjišťuju, že se spíš zachvívám zimou, zůstávám vně, na hranicích jsem neuspěl. Stopuju projíždějící auta, chci se dozvědět, jak se bělorusky řekne suprenti ryžke. Nikdo neví. Samozřejmě.

Bělorusko i Litva jsou významné kulturní prostory s velice svébytnými tradicemi i současnou kulturou. Českému prostředí mohou poskytnout řadu důležitých inspirativních impulzů. Atmosféra v Bělorusku je poněkud poznamenána ztuhlostí politických poměrů – z čehož jsem moc nezahlédl rychlou a snadnou cestu ven.

Velkokníže Vytautas prohlásil, že lízat kundičku je mu milejší než veškeré jídlo. Byl mu však položen dotaz, jak by to dopadlo, kdyby se ocitl někde dejme tomu v zajetí, kde by ho drželi týden bez jídla, a pak by mu přislíbili už jídlo donést, avšak místo toho by přišla nějaká žena s tím, že ji posílají, že jí může lízat kundičku. I tehdy by z toho měl větší radost? Těžká otázka, řekl si. Co by dělal? Lízal by jí kundičku tak krásně, že (až by to skončilo – ani tohle by totiž nemohlo trvat nekonečně dlouho) by ji pak mohl poprosit, zda by nesehnala něco k jídlu. – A jak zná ženy, již by pak moc dlouho hladovět nemusel.

Minsk – Ašmjany – Kamennyj Log – Vilnius a zpět

Nějací Gruzínci nebo kdo zde hrají karty na napnuté bláně bubnu.
Papírové paličky vydávají esovité zvuky.
Snaha všechno to tu přebít králem je marná.

Všudypřítomná byrokracie a okázalá prezentace ozbrojených složek státního aparátu dokáže působit značně zneklidňujícím dojmem. Pobyt v takové zemi by u labilnějších jedinců, vybavených citlivostí umělcům vlastní, mohl odstartovat i psychózu nebo jiné podoby traumatického prožívání. I pro toho, kdo v těch situa­cích obstojí lépe, je ovšem nesnadné intenzivně se zabývat vlastní tvorbou.

Rybí hruď

Ve Stročici mají velkou plyšovou rybu. Je dlouhá aspoň metr a půl a v průměru má dobrých 30 cm. Tu si můžeš v posteli přivinout k hrudi a snít, že je to tvůj milý / tvá milá. A pokud navíc jsi dítětem nebo dětinským člověkem a tvůj mentální vývoj není dosud ukončen, můžeš si začít myslet, že takhle hřejou všechny ryby. Přesvědčení o takové symbolice do tebe vstoupí. Kam na tebe pak s pořekadlem, že je něco – nebo spíše někdo – studené jak ryba. Kdepak – pro tebe už napořád bude ryba tak teplá a příjemná na dotek…