Z korespondence Ivan Diviš – Petr Král

19. srpna 1984

Tak drahý Petře:

už jsem vyhodil dva koncepty dopisu Tobě, tohle je třetí verse, snad se mně podaří samotnému dát na ni OK. Toho Hrubína Ti nepošlu a nepošlu z jednoduchého důvodu, protože se domnívám, že ten text je špatně (ne bídně, ale nedostatečně) napsaný. Já ovšem za ta léta ponižování v RFE okoral: text, odvysílat, prachy. Za co nejméně práce co nejvíc peněz. Stejně je jich směšně málo. Už jsem těmi textovými pořady probral celou nejmodernější českou poesii, teď už „chybí“ jen splatit krvavý dluh básníkům prakticky římsko-katolickým. [...] Největší problém z bývalých levičáků a hejhuráků je ovšem Seifert. Trpící stařec, ale stále s uchem na radiu: co o něm mám napsat? Nemohu si dovolit jediný soud, a já bych ho chtěl roztrhat. Lidskost vždy převáží nad literaturou (a snad i nad poesií) – pokud ta poesie je psaná – a já bych ho tím pořadem možná zabil. Národní umělec – dílo jak železniční pražec co do objemu, šedesát titulů, co do obsahu a poslání – špendlíková hlavička, dutý domeček šneka. Ale napsat bych ho měl. Na jedné straně člověk, který za ubitého Zahradníčka intervenoval u Zápotockého [...] a nic prakticky nevyintervenoval. Ne že by byl býval Zápotocký dobytek, ale protože osud to mezitím dofackoval po svém... Byl to Zahradníček a ne Holan, kdo napsal La Salettu a především Znamení moci. Nedávno jsem poiksté četl Znamení moci a šel mně mráz po zádech, znovu a znovu, on byl jediný, kdo to fašibolševikům dal. [...]

...Holan třináct let duřel, reptal, brumlal na Kampě, ale NIKDY neodsoudil velikou skladbou spoušť, která dolehla na náš – a nejen náš – národ, nikdy nevyhnal poesií ďábla bolševismu. Zahradníček to udělal pokorně, samozřejmě, s neodolatelnou výrazovou silou, skladbou, v níž nenajdeš jediný pokus o slovní vybočení, originalitu – naopak, jsou tam chyby proti jazyku, věty nedořečené, malé lapsy. – Naše řeč, básníkův život: básník musí taky vědět, co a kdy a komu to říká. [...]

Objímá Tě a vše dobré přeje –

Ivan D.

25. srpna 1984

Drahý Ivane,

pro změnu to tedy zas vinu do stroje já. [...]

O Tvých rozhlasových pořadech samosebou vím, že jsou dělány narychlo, pro obživu a ne co vyčerpávající či hluboké studie; říkals mi to už v Paříži, myslím. Četl bych to ale s tím vědomím, a myslím, že i tak je tam něco z Tvého skutečného (hlubinného) pohledu na jednotlivé básníky, což by mě normálně zajímalo. Zejména právě u těch, o kterých bys možná nepsal spontánně a kteří Ti nejsou „osudoví“, jako Hrubín. Kdo, mimochodem, Ti osudový je, samosebou kromě Holana? [...]

Seifert, jak vidím, to tedy není. Shodou okolností jsem si ho nedávno znovu přečetl (hlavně „střední období“), a potvrdil si na vlastní kůži problematickou hodnotu velké části té úctyhodné hromady knih: celé kilometry brilantního, ale plytkého rýmování, ať vlasteneckého či nikoli, v lepším případě pouhého plynoucího prozpěvování bez jiskry dobrodružství. Přesto si myslím, že Mistrovi trochu křivdíš, odsuzuješ-li ho celého a bez výhrady jako myšlenkově (morálně) dutého. Samosebou, tematika je úzká a monotonní: odkvétání lásek, plynoucí čas, stesk po mamince a jistota „rodné hlíny“; to není moc, a navíc je to omšelé. Jenže Seifertův význam – stejně konečně jako třeba Halasův – je jinde než v tematice; kdykoli je inspirován, i když z konvenčního podnětu, zajiskří to u něj náhle nevídaným bohatstvím i nad těmi větévkami a studánkami, které jsou náhle sebou a něčím jiným, něčím víc. Je to, myslím, jednak případ „mladistvých“ sbírek jako Svatební cesta a Poštovní holub, jednak případ posledních, „předsmrtných“ básní. Otázka „myšlenkového bohatství“ se tu náhle jaksi přestává klást: je jen poesie a její všezaplavující, vždycky nové i hluboké chvění.

V tom smyslu nemohu zcela sdílet ani Tvou oslavu Zahradníčkova Znamení, a hlavně to, jak ho stavíš proti Holanově „neangažovanosti“. Znamení moci má jistě vzácnou sílu – lidskou, ale tím i básnickou – díky své protrpěnosti a opravdovosti; vzata do důsledků, a hlavně v tom vyhrocení proti Holanovi, jeví se však přece jen Tvá pocta jako návrat ke kriteriu angažovanosti, a to se mi pořád zdá na poesii neuplatnitelné [...]. Pořád si myslím, že básník „bojuje“ především svou poesií, básnickým objevem a básnickou pozorností ke skutečnosti; taky ze Zahradníčka mi v tomhle smyslu zůstanou – i jako výzva tupé moci – spíš Jeřáby – nebo některé básně z Domu Strach – než Znamení moci. Konečně, i „svědectví o době“, myslím si, je v poesii zakotveno jinak a jinde než v přímé výpovědi; je tak i v „temných“ a „výlučných“ Holanových básních – jako je v původně ultrasubjektivním Kafkovi –, které nejsou o nic méně básněmi jisté (temné) doby než Zahradníčkovy; jsou jimi dokonce o to víc, že jsou jimi jaksi proti své vůli.

[...] Já jsem Tvůj

Petr

Další dopisy najdete ve Tvaru č. 1/2012