Jan Gabriel: Listovat rozlohou

Antikvariáty se nejvíc podobají ostrovům. Vždy je možné v nich narazit na něco nečekaného, objevit knihu, o níž jsme i léta snili, ale kterou jsme nikdy neobrátili v ruce, vdechovat vůně i prach, připomínající občas dětské návštěvy půd či sklepů, které již samy o sobě představovaly dobrodružné výlety do neznáma, třebaže jsme se v nich často už cítili jako doma. 

Pravidelně jsem začal obcházet antikvariáty a brouzdat v jejich regálech koncem 60. let. Občas jsem do nich zatáhl i své lásky, jejich stín i pozornost. Cestou z knihovnické školy jsem téměř denně navštěvoval tři antikvariá­­ty, dnes už neexistující: ve Skořepce, v ulici 28. října naproti tramvajové zastávce a na rohu Italské a Vinohradské. Každý byl jiný, každý měl své charakteristické světlo i šero, v zimě i v létě v nich bylo jiné teplo; každý měl svůj nezaměnitelný šarm, málem až koketnost, poslední dva i nepřehlédnutelnou zchátralost.

Dodnes si vzpomínám, jak se jednoho podzimního dne v roce 1969 náhle za výlohou ve Skořepce objevily téměř všechny předválečné sbírky Vítězslava Nezvala v nádherných obálkách v prvním vydání. I když ceny nebyly vysoké, přesto jsem musel přehrabovat své drobné, zvažovat, kterou koupit a kterou zde zanechat, opustit, nechat napospas jiným šmátralům, které už tuším za zasklenými dveřmi. K tomuto antikvariátu, jenž byl ze všech jaksi nejmodernější, se vztahuje ještě jedna vzpomínka. Nemohl jsem nikde narazit na Jarryho Otce Ubu a Skutky a názory doktora Faustrolla. Jen zběžně jsem procházel knihy vystavené zevnitř před výlohou, očima přejížděl jména a názvy na hřbetech, když jsem se zarazil: jednu knihu jsem přehlédl – právě tu, kterou jsem tolik hledal. Jen co jsem po ní vztáhl ruku, překřížil jí stín jiné ruky. Naštěstí má byla o zlomek vteřiny rychlejší. Zvedl jsem hlavu a ta druhá ruka nepatřila nikomu jinému než Borisi Hybnerovi, kterého jsem v té době ještě neznal, nicméně viděl ho v nezapomenutelných Idiotech.

Podivný, již na první pohled odlišný antikvariát býval na samém konci Karlovy ulice. Nepokrytě dával najevo jistou eleganci, vše bylo až jakoby naaranžované, včetně starých grafik, map a tisků, dvou křesel, kde často někdo seděl a s panem doktorem, jehož jméno jsem již zapomněl, hovořili o všem možném, nejčastěji o knihách či poměrech. Zde jsem koupil Nezvalova Absolutního hrobaře a jako nádavkem listoval Židovským hřbitovem, pro mě tehdy za nedostupných – dnes směšných – 450 korun. Nevím už proč, ale právě sem jsem se celkem pravidelně chodil ptát, téměř už spiklenecky, na předválečnou monografii Štyrského a Toyen. Desítky let marně. Objevila se tam až po roce 1989 a já ji propásl stejně jako mnoho jiných knih, včetně dnes již finančně nedostupného REDu.

Zcela jiný byl obraz antikvariátu v Dlážděné naproti kavárně Arco. Jaksi pochmurný, byť plný zezadu znějících veselých hlasů, s kocourem, který se tu a tam povaloval po knihách. V jistém slova smyslu to byl antikvariát přetékající, kde člověk nikdy neztrácel čas. Na knihy narážel všude, občas v nějakém koutě naskládány na sebe zničehonic spadly, aby z hromady na zemi zcela náhodou vyplula kniha, kterou léta marně sháněl. V mém případě šlo o sbírku Ivana Blatného Tento večer. S jistým rozechvěním jsem ji nesl k pokladně, či spíše přesněji s pocitem viny: nějak jsem se nemohl srovnat s tím, že stála pouhou korunu. Bral jsem to jako výsměch nejen Blatnému, ale vlastně i všem skutečným básníkům. Dokonce se domnívám, že jsem platil v desetníkách. No, koruna…

Občas jsem také, především v 70. letech, byl nucený některé knihy do antikvariátu prodat. Většinu jsem však zase časem koupil zpátky.

Za všechna ta dlouhá léta jsem si zvykl navštěvovat antikvariáty celkem pravidelně, bloumat v nich jako v lese nebo naopak proběhnout jako rušnou ulicí. Zůstalo mi to do dneška, třebaže už toho tolik nekupuji, protože téměř vše, co jsem kdysi chtěl a co mi připadalo nedostupné a nenalezitelné, jsem časem nějak sehnal. Jen se část antikvariá­­tů proměnila, ně­­které zmizely, jiné ztratily svůj někdejší půvab a nově vznikající jako by už často byly něčím cizím, jako někdo, kdo si drze vezme vlastní židli do divadla.

Antikvariáty byly a jsou světem pro sebe. Nikdy je nelze dokonale poznat, nikdy člověk překračující jejich práh neví, jaké dobrodružství zažije, na jaký poklad narazí, které kameny se mu připletou do cesty, který utíkáček se kdy rozsvítí radostí. Jsou to přístavy představ a vzpomínek, náhod i pečlivého výstřelu. Je to jiný svět, kde můžeme lovit bez rybářského lístku i zbrojního pasu. Samozřejmě jsem vždy záviděl těm, kteří v nich měli svou známost, svou protekci a vynořovali se ze zákoutí s balíčkem knih v podpaždí a nenucenou piruetou se loučili v otevřených dveřích.

Možná to nebude ani kniha, ani čtvrtek, ale jen nastražené pasti, netušené obzory, které vystupují z neurčitého pozadí. Poslední úlovek jsem „zasekl“ loni v červenci, v předvečer svých narozenin. Ve sklepním antikvariátě za Náprstkovým muzeem jsem narazil na knihu, o níž jsem sice dobře věděl, ale nikdy ji nedržel v ruce a poprvé ji uviděl v reálu několik dní předtím na výstavě Surrealistická východiska. Šlo o knihu Petra Krále Teige a film. Jelikož mi připadala přece jen drahá, nechal jsem ji ležet a odešel. Celou cestu k Národnímu divadlu jsem však na ni musel myslet. Nakonec jsem se vrátil a koupil ji. Ne snad proto, že bych ji nutně potřeboval, ale jako gesto, jako poctu všem těm, kterým v oněch 60. letech i později o něco šlo, když ještě jistá slova měla význam i chuť na jazyku.

Za to vše vděčíme i antikvariátům, kde odstíny knih tvoří pestrou škálu všednosti, podivné a přitahující fasády jednoho světa, který je možné ještě skousnout, i když vítr už vhání dovnitř další, kdysi a kdesi přečtené, listy knih.