Jakub Vaníček: Ztvárnit dějiny, anebo je cynicky zapřít?

Společnost neexistuje a neexistují ani dějiny. Tyto dva výroky mohou bezesporu platit, budeme-li brát vážně některé prózy současné (nejen české) literatury. Že však nejde ani tak o problém existence společnosti a jejích dějin, jako spíše o způsob, jakým současní autoři líčí příběhy z nedávné minulosti, se pokusím ukázat na jejich srovnání s monumentem realistického románu – Tolstého Vojnou a mírem.

Velkolepé dějiny, jichž se účastnily celé kultury, národy nebo alespoň jejich menšiny, se dávno staly reliktem minulých časů. Dějiny neexistují, a kdo o nich píše, ten nepochopil, jak ošidné je zahrávat si s velkými idejemi a jak úzce dějiny souvisí s mocí. Nebuďte blázni, vždyť velké příběhy je třeba neustále dekonstruovat, jinak se jednou vymknou kontrole! Od tohoto imperativu nemusí být daleko k úvaze, proč máme dnes takový problém se společenským románem a s románem historickým.

Nedávno jsem tu psal o jednom poměrně známém příkladu, jak může vypadat současný historický román: jako uspořádané dokumenty zastřešené jednoduchou, na efekt vypočítanou beletristickou konstrukcí. Do takového textu stačí jen nahlédnout a hned nám dojde, kdo je dobrák a kdo prevít, kam autor míří, čí stranu hájí – v některých případech se ani nemusíme začítat do románu, stačí si sjet anotaci. Tu není pochybností, tu kráčíme po pevné půdě a jsme předem srozuměni, že jen stěží je možné myslet jinak než v intenci autorova příběhu. Důvod, proč takové romány vznikají, je nasnadě: je-li dnes, tedy na fukuyamovském konci dějin, třeba něco připomínat, pak především skutečnost, že malý člověk byl vždy omílán velkými dějinami proti své vůli.

Nebožák drcený historií nám nejspíš do literatury pronikl z oblasti lidských práv. Lze tvrdit dokonce i to, že vznikl na jejich popud, tak aby bylo možné ukázat na stohy příběhů o obyčejných lidech a jejich zpackaných osudech, o obyčejných lidech a jejich utrpení a výhružně pokynout ukazovákem. Na stranu těchto obyčejných lidí autoři postavili historicko-společenské romány a tím je přetvořili v romány dokumentární, tedy průkazné, v texty, jejichž funkcí není ukazovat společnost a člověka v toku času, nýbrž prokazovat, že malý člověk a velké dějiny stojí proti sobě.

Alternativu hledejme u románu, který sice taktéž přichází s jistým předpokladem, pokouší se jej však překonat jakýmsi kompenzačním cynismem. Za příklad si zvolme třeba poslední román Petra Chudožilova Lahvová pošta anebo Schweik it easy Josefa Moníka. U obou je opět předem dána situace – ocitáme se v režimu nesvobody a máme co do činění s několika lidmi, které drtí zatracené problémy. Takové romány se čtou samy, platí pro ně totéž, co podle Čapka platilo u románů pro služky: každý večer nutno jako vítr proletět alespoň tři sta stran. Svět je v nich pohodlně rozdělen na protilehlé póly, takže nikomu nemůže činit problém už předem vědět, co té které postavě přisoudit, na kterou stranu ji umístit a co si o ní myslet, ať už se během vyprávění chová jakkoliv.

Na rozdíl od průkazných dokumentárních románů, jejichž úkolem je znovu a znovu připomínat memento politicko-společenských totalit a které musí nutně stavět na tragice osobního utrpení, se tento způsob vyprávění o minulosti nesnaží o žádný patos. Hodnoty jsou zpochybněny a jejich význam je negován cynickou otrlostí protagonistů. Na jejich místo nastupuje – nad morálku i hodnoty těch z protilehlého tábora povznesený psanec (viz Topolovo oblíbené „zdrhání“) s úkolem odhalit idiocii aparátčíků a vůbec ponížit dobu, ve které tito idioti žili, anebo alespoň ukázat její nesmyslnost. Vypravěč psanci sekunduje ironií a nadsázkou.

Šokovat a přehodnotit

Konstatujeme-li u obou typů vyprávění, že jsou předem dány pozice postav a jejich hodnocení, je to totéž, jako bychom řekli, že takové romány nemohou nikdy navodit stav napětí. Souhrn dokumentárních dat (Kennelová) nebo souhrn do textu umně zapracovaných narážek k významným historickým událostem či uměleckým dílům (Moník) zůstává stále jen obyčejným souhrnem. V prvém případě nás může nanejvýš chvilkově šokovat (anebo napínat) brutalitou lidského chování, kteréžto téma dnes už přece jenom vyznívá stejně placatě jako nestydaté šoustání à la Bukowski, v druhém pak jde o to, stimulovat naši paměť a nechat v toku vyprávění vyvstávat to, co bychom všichni měli znát, tedy všeobecně sdílené fragmenty kulturního kánonu. Taková, nejspíš i napínavá činnost nám pak snadno umožní přehlédnout, že se vlastně žádné expozé do dějin nekoná. Že tu jde jen o to: a) paradigmaticky zhodnotit dějiny, nejlépe podle aktuálního požadavku politiky či všeobecně, resp. mainstreamovými médii přijímaného názoru na určitou historickou etapu; b) ironicky redukovat dějiny na jednotlivce, který je buď nedobrovolnou obětí totality, anebo jejím nezlomným oponentem.

Sto padesát let tomu nazad

Proti takovému pojetí historického anebo i společenského románu můžeme stále připomínat dobrou tradici žánru. Lev Nikolajevič Tolstoj ve Vojně a míru vedle sebe staví obraz několika rozdílných světů – svět aristokratických salonů, svět vojenských regimentů a svět těch nejubožejších. Mohou tu proto defilovat přední postavy politických dějin 19. století, členové rozvětvených šlechtických rodů a nakonec i takřka bezejmenní lidé. Takto vytvořené univerzum je dozajista ve své podstatě politické a kopíruje i společenská schémata své doby a především pak sympatie autora. Přesto můžeme s klidem napsat, že morální étos ani protilehlost zúčastněných stran tu nejsou dány předem, naopak – upevňují se teprve v průběhu vyprávění. Rozhodně neplatí, že šlechta je tu jen od toho, aby paraziticky využívala své poddané, stejně jako není na místě si myslet, že ji Tolstoj vykreslil jako hybnou sílu pokroku. Aby docílil obrazu šlechty coby rozmanité vrstvy zastánců leckdy velice protichůdných idejí, postavil sobě naroveň hned desítky figur a jemně odstínil jejich chování: máme tu mladého hraběcího hazardního hráče, pro nějž je risk životním posláním a také zdrojem mnoha útrap; máme tu osvíceného knížete, který se od svého mládí kultivuje jako intelektuál, neúspěšně prochází vojenskou vřavou, aby se stal autorem reformních zákonů; a pak je tu samozřejmě i celá paleta intrikářů, jejichž největším úkolem je spojovat ostatní postavy tmelem citů, sympatií a nevraživostí – s Michelem Foucaultem bychom mohli říci, že tito lidé kumulují onu „mlhovinu“ pomluv a s její pomocí nepřímo strukturují společnost. I v tom je třeba vidět záměr a součást obrazu dějin.

Každá z uvedených figur zastupuje své hodnoty a úkolem vypravěče není tyto hodnoty komentovat anebo je soudit podle určité strategie – tomu, kdo nám vypráví příběh Vojny a míru, se jedná o to, vytvořit jednající postavy tak, aby každý jejich čin byl v souladu s jejich charakterem. Příkladem nám poslouží Anatol Kuragin, jeden z nevybouřených mladíků, jehož životním posláním je vyvolávat si rozkoš z prudkých vášní. Když se tento náruživec rozhodne svést Natašu, dívku, která sotva dospěla, už se zavázala k budoucímu sňatku a jíž vedla výchova ke stálosti citu, tak jakkoliv se jedná o zvrhlý akt (neboť zkušenost a podlost se zde chtějí utkat s mladickou prostotou), vypravěč nepotřebuje pronést na adresu Anatola jediné křivé slovo. – „Nebyl lakomý a neodmítl nikoho, kdo se na něho obrátil s prosbou. Měl rád jen jedno – zábavu a ženy; a protože na těchto zálibách nebylo podle jeho mínění nic špatného a protože uvažovat o tom, co mohlo z ukájení těchto zálib vzejít jiným lidem, nebyl schopen, považoval se v duchu za bezúhonného člověka, z duše pohrdal darebáky a lidmi špatnými a s klidným svědomím nosil hlavu vysoko vztyčenou. […] Co mohlo z [jeho] dvoření vzejít – to Anatol nemohl posoudit ani vědět, jako ostatně nikdy nevěděl, co vzejde z kteréhokoli jeho činu.“

Jakýkoli je Anatol, proviní-li se na Nataše třebas tím nejhorším amorálním skutkem, jde ve své podstatě o bezúhonného člověka, který pohrdá darebáky. Cynický odstup v tomto případě budeme hledat jen stěží, stejně jako i v případě jiných salonních zvrhlíků a pijanů, protože každá postava tu má svoji roli a do ní je také uvedena v souladu se svými vlastními schopnostmi a se svým charakterem. Pokud bychom tuto metodu chtěli povýšit na program, pak bychom mohli říci, že nikdo tu není tím, kdo by měl být ze své podstaty zlý, kdo by se na zlu podílel, a měl by být proto odsouzen. Hodnotit postavu předem nelze, neboť výchozí nastavení je takové, že každý musí být přijat tak, jak je – vše ostatní se vyostřuje teprve v mikrokosmu vztahů a pod diktátem událostí.

Snaha vykreslit každou postavu pokud mož­­no v co nejrozsáhlejším rejstříku činů a vlastností se musí opírat o přesvědčení, že každý, kdo je zahrnut do světa Vojny a míru, tu je absolutně nutný a jeho skutky mají absolutní váhu. Pokud se tedy někomu kdy urodil v hlavě nápad takový román zúžit do digestu, mohl by své vydání sebelépe zkomponovat, ani silou náhody by však nezachytil to, na čem je text postaven – neboť je jasné, že žádný jurodivý mužik nesmí být vyškrtnut, má-li dílo zůstat tím, čím je autor zamýšlel, totiž velkolepou mozaikou lidských osudů v rámu určitého dějinného období.

Musíme vyjít právě odsud, abychom pochopili, proč se Tolstoj neuchyluje k dnes zcela běžným simplifikacím postav, symbolizujících režim nepřítele. Ono u nás oblíbené figurkaření, ona hra na typy, jež nahrazují individua tam, kde autor potřebuje nastrčit cosi, do čeho se pak může bez jakýchkoliv problémů strefovat, jsou Tolstému cizí. Za každou postavou, kterou uvádí na scénu, nám ručí – a my pokaždé známe motivace jejího jednání.

Je těžké pochopit, proč si Vojna a mír udržuje napětí i tam, kde současné romány spoléhají na prozaické oslí můstky mezi jednotlivými napínavými pasážemi? Proč se Tolstoj nemusí uchylovat k jazyku plnému duchaplných metafor, jakož ani ke společensko-politickým schématům, k faktuálnímu ani kontrafaktuálnímu výkladu dějin? Proč se nemusí opevnit v cynismu?