Acheron

V nové rubrice Acheron bude pravidelně zachycován slovní proud hudebního skladatele a pokrývače Ivana Achera. Výchozí metoda bude podobná jako v loňské rubrice, věnované Heleně Skalické (Jak ses měla, Heleno?), tedy pořízení nahrávky a její následný tvůrčí převod do psané podoby. Na první pohled nemá Acher s Helenou mnoho společného, kromě toho, že se osobně znají – není to ani člověk balancující na okraji společnosti, ani veterán psychiatrických zařízení. Je to však opět jeden z lidí, které stojí za to zachytit v čase. Ivan je opravdový chrlič příběhů a legend, slovní provazochodec, konverzační smečař.

Vypravěč vždy pochopitelně naráží na to, že pokus zpětně zapsat tok řeči se silně vzdaluje tomu, co se odehrává při živém vyprávění. Je velice obtížné být sám sobě pozorovatelem, sám sebe nahlédnout zvenčí; u Ivana je to ještě o to těžší, že onen slovní tanec, který se odehrává v jeho hlavě, zřejmě nedokáže sám kontrolovat rozumem. V roz/hovoru míří vždy velice přesně, neudělá chybný krok, ale vše, co jeho projev činí jiskřivým, se u něj děje nekontrolovaně, intuitivně a především velice rychle; často jsem si všiml, jak se udiveně zasmál tomu, co právě vyslovil – a v okamžiku na to hbitě navázal... Něčeho takového se při relativně pomalém, řízeném a mlčenlivém procesu psaní dá dosáhnout jenom těžko.

Práce s živými nahrávkami se na první pohled jevila jako přímá cesta k tomu, jak Acherův svéráz zachytit: Úvodní sérii procházek jsme podnikli po Ivanově rodišti, Hrádku nad Nisou. První problém převodu do textu však nastal ve chvíli, kdy se ukázalo, že v konvenční prozaické formě se to podstatné opět ztrácí. Text, měl-li zůstat živým a také čitelným, si říkal o volnější uspořádání, o maximální zprůzračnění, a tím také o členění do verše, popř. o kombinaci verše s prozaickými fragmenty. Rozvolněná forma nebyla tedy užita proto, aby se Ivanovo vyprávění nějak uměle poetizovalo, ale naopak proto, aby se projevily vlastnosti jeho vyprávěcího toku, aby vynikly jednotlivosti, popř. nejrůznější odbočky a zamotanosti, které by v širokém odstavci prozaického textu zřejmě zapadly.

Rozhodli jsme se, že text bude vznikat způsobem tvůrčího dialogu, tedy společnou prací s přepisem mluveného záznamu. Protože na to, aby se Acher v textu zpřítomnil, zjevně sám nestačím – stejně jako na to nestačí sám Acher. Pokud jde o mne, mám neustálou tendenci škrtat, redukovat, vynechávat, domýšlet, mnohdy upřednostňovat Dichtung před Wahrheit, a vlastně si tak Achera přizpůsobovat, ohýbat jeho naturel podle svého. Acher, který oproti tomu zachraňuje sám sebe, přemýšlí samozřejmě přesně naopak; každá faktická, lexikální či jiná deformace je mu proti srsti: Je pro něj klíčové, aby vše, co se zde zapíše, byla pravda, aby se rozpoznal v každém slově (neustále připomíná: nekontaminovat cizí slovní zásobou, chtěnými stylistickými nadnesenostmi apod.), v souladu s tím má tendenci text doplňovat „přesnými“ informacemi a formulacemi, které – jak se v průběhu této rubriky jistě ukáže – jsou občas silně sklerotizující a pamětně rozechvělé. Nuže, sedíme u toho tedy společně, a společně také mizíme v textu, jenž by měl tímto ožít.

Ivan Acher studoval Technickou univerzitu v Liberci, obor textilní design, pracoval např. jako lesní dělník, tesař, klempíř, grafik a fotograf; nakonec zakotvil u hudební kompozice a v této oblasti se stal opravdovým pojmem: Složil hudbu k více než 70 divadelním inscenacím, 20 tanečním představením a 15 filmům a dokumentům. Je klíčovým skladatelem pražského Divadla Komedie, dále spolupracuje např. s Divadlem Na Zábradlí, Národním divadlem v Praze, Národním divadlem v Brně, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci aj. Je členem Agon Orchestra a jazzového seskupení NUO.

Pavel Novotný

I. 

vožralej Rubáš plaval
přes jezero a utopil se
jen kousek od Němců
co si tady vyvalovali
laloky faldy zákozí
a všude samej untrmenš
a tady v Zátoce Poláků
čůrali do vody Poláci 

támhle je to slavný trojmezí kde
si dnes vládcové strkaj ruce do kapes
a kradou si navzájem propisovačky
dnes je to oslavovaná mohyla družby
ale dřív to bejval obrovskej smeťák
kam všichni sváželi svůj sajrajt 

tenkrát ještě nebyly žádný mobily
ale jakmile se za vodou objevil kouř
a krajem začpěl puch spálený gumy
každej věděl že z Vulkánu
zase vyvezli vadný šprcky
a my sedli na kolo a honem honem
musels tam bejt dřív než ostatní
aby sis užil tu skákačku než
dorazej kluci z paneláků
a vyskákaj ti všechen vzduch
to už se nevidí dneska takový
móře šprcek hromada vysoká
jak támhleta hospoda na hrázi!
hořelo to jenom po okrajích ale
vprostřed to bylo krásně nadejchaný
skočils do toho šipku jak do peřin
a nad hromadou oblaka klouzku!
měls třicet skoků než to splasklo
a narazils podlahu 

a pak soutěž o nejlepší
náfuk vzácnejch kousků
– barevný i voňavý i zvířata! 

třeba takovej kus exportní ve tvaru ježka
vypoulí na tebe svůj širokej ježčí úsměv
deformovanej většinou nějakou
kožní vadou gumy
a tys mu pustil díru
a von s hlubokým chrochtáním zmizel
do toho ledovýho podzimního vzduchu...
a lítalo to dál než ty dnešní balónky
a zvuk byl taky jinej 

a těch kilometrů obalů
se zlatym tygrem pro západní Němce
anebo s křížkem pro český Joudy
ty nekonečný mlíka
igelitový tratě na cyklotrial
a jednou náš beran Ferry sežral
toho pruhu deset metrů debil
nešlo mu to překousnout
musel to dožrat až k uzlu u vrbiček
a zmizelo to v něm 

a my čekali co bude
ale von to normálně
strávil
s naprosto klidným
pohledem berana

III.

Ty dvě bulharský písničky mě úplně rozbrečely
ty nádherný lichý sedmičtvrťáky pětičtvrťáky
témata se ti měněj třeba v půlce taktu a je to
narvaný harmonicky protože tam používaj
naprosto přirozeně malý sekundy jako stabilní
interval projevu a já si pořád řikal
proč já nejsem Bulhar! 

a otec Timofej mi dal tip
na jednoho rockovýho satanáše
co bydlel v Andělský hoře
a měl ty Bulhary náhodou doma
ale nedařilo se mi ho odchytit
doma jenom ta jeho holka
co se mnou ve dveřích laškovala
řekla mi jeho číslo do práce
naprosto nezapamatovatelný
bál jsem se znovu zazvonit
neměl sem papír ani tužku
nakonec sem si to číslo
vyškrábal ze zoufalství
nehtem na jeho vlastní
futro a šel

a u trati sem ho potkal
jak rube kamení pod pražce
zatáhl mě zpátky k sobě do toho
vlhkýho plesnivýho baráčku
všude samý desky knížky
chlap všude pozhasínal vztekle
začal pobíhat nahoru dolů řval
na tu holku ponižoval ji křičel ať
udělá tatarák do oken svítily vlaky
stíny se lámaly von najednou seděl
přímo proti mně nalejval kořalku
celou noc mě zkoušel z desek
nevyzpytatelnej indián jetej peyotlem
se kterým sem se musel
ožrat jak dobytek kvůli tý desce
bulharských lidových muzikantů
vyřazený z nějakýho
starýho knihovního fondu 

doma sem ji pak
obřadně položil na gramofon
ale ta nahrávka byla
vyfrézovaná do němoty

a otec Timofej mě pak poslal za Ríšou
a Ríša osvěta měl doma všechny Zera
což bylo pro mě absolutní zjevení
nádherný amatéři který vystavěli naprosto
složitou strukturu pouze vlastní pílí
něco čeho klasickou cestou nedosáhneš
přitom tyhle lidi dělali něco podobnýho
jako ve vážný hudbě rozkládali témata
složitě spektrálně se vyjadřovali používali
krajní polohy nástrojů zvukomalebnost
téma hraný na ty samý nástroje posunutý
osmitaktí a ta zvuková fyzikálnost
ne skladebnost! 

a Cutler!

Ríša měl normálně doma
zvací dopis od Cutlera
z roku 87 

a jednou mi Ríša
ten dopis od Cutlera
dal k Vánocům 

a v roce 2004
už sem jel na turné
s Cutlerem! 

a v Uherským Hradišti
na hajzlu sem to psaní 
Cutlerovi ukázal    

a Cutler koukal