Kdyby přijela do Olomouce a nedostala Nobelovu cenu

Den po smrti Wisławy Szymborské – zatím se to mohlo změnit, ale asi to tak už zůstane – připomínalo její heslo v české Wikipedii spíš kádrový posudek, nešikovně přeložený od polských soudruhů, nebo jak si dnes říkají. Například odstavec nadepsaný Dílo sděloval, dokdy byla členkou Polské sjednocené dělnické strany, dokdy podepisovala petice nesprávné a odkdy pak už petice správné. O básních tam toho moc není. A pak bude někdo tvrdit, že už jsme se vyrovnali s komunistickou minulostí, když píšeme jako oni!

I když napsala také Nevím jak kde, / ale tady na zemi je hodně všeho, láskyplný údiv nad světem, lidmi, zvířaty, city a předměty Wisława Szymborská vyjadřovala často prostřednictvím představy – vlastně negativní, představy, že něco neexistuje, nevzniklo, něco chybí nebo existuje jinak. Žasla také ve svých popisech míjení: Za mnoho vděčím / těm, které nemiluji. Vždyť ti, které nemiluji já, poskytují třeba pocit blízkosti někomu jinému. Nebo: ne bomba, která explodovala, ale popis všední chvíle, běžného lidského hemžení, než bomba vybuchla; chvála sestry, která nepíše básně, a jejího manžela, který taky nepíše básně. Recenze nenapsané básně, tak se také jedna její báseň jmenuje. Cibule má to do sebe, že nemá útroby, je až doprostřed pořád stejně a jen cibulovitá. Smutek nad zesnulým nevyjadřují vlastně vzpomínky na něj, ale prázdnota po něm. A: Můj nepříjezd do města N. / byl přesný. Jaké to má důsledky, že jsme někdy někam nepřijeli?

I když napsala, že tady na zemi je hodně všeho, občas sama něčeho zkusmo přidala. Mladému básníkovi Krzysztofovi Kamilu Baczyńskému, který padl ve Varšavském povstání, přidala v jedné básni pár desetiletí pokojného stárnutí, stárnutí za cenu drobných nesnází a neestetičností pokročilejšího věku. Žádná bitevní scéna Varšavského povstání v oněch verších není, jen pár desetiletí celkem obyčejného života, pár desetiletí, která už nebyla.

Wisława Szymborská, pokud vím, nikdy nepřijela k nám do Olomouce. Možná někdy nad městem přelétala? Nevím, kudy vedou mezinárodní letecké linky. Skoro jistě tudy někdy projížděla, autem nebo vlakem, kdyby ne jinam, tak do Prahy, kde byla ještě docela nedávno, loni naposled, a kde měla přítelkyni Vlastu Dvořáčkovou, svou překladatelku z dob, kdy do Nobelovy ceny zbývala celá desetiletí. Určitě ale neměla u nás v Olomouci autorský večer. To ztroskotalo, když jsem to zkoušel (možná to zkoušeli i jiní jindy), na vlídnosti a zdrženlivosti: prý ano, přijede ráda, ale setkání musí být komorní. Jenže já jsem moc nestál o mrzutou roli toho, kdo bude rozhodovat, koho pozvat a koho ne. Tak z toho sešlo. Škoda. Myslím, že by nelitovala, kdyby spatřila olomoucký orloj, jedinečný a významy naplněný snad víc než historické stanice moskevského metra. Ukázal bych jí ještě balustrádu Klášterního Hradiska, v posledních staletích špitálu, kde zanechali po sobě vyryté nápisy pacienti, vojáci rakousko-uherští a českoslovenští. Také tajemné oblé prohlubně v balustrádě; pravděpodobně si na kameni vojáci brousili nože či bajonety při dlouhém čekání na příjem anebo na odvoz zpět do Bosny nebo do Krakova.

Ještě by mě něco napadlo, co bych chtěl básnířce ukázat, kdyby přijela do Olomouce, ale vyrušil mě polský ministr kultury Bogdan Zdrojewski, který o ní mluvil krátce po té smutné zprávě v mrazu na ulici pro kameru a mikrofon Polské televize. A on ten ministr neřekl ani jednu frázi, mluvil pěknou češtinou, pardon, polštinou a bylo jasné, že básně zesnulé dobře zná, že ví, o čem přemýšlely, jaké byly jejich motivy, jaký tón, jaká ironie a jaká vlídnost. Dívali jsme se na to a shodli se, co nás napadlo okamžitě: Dovedeme si představit českého ministra, který mluví o poezii – opravdu o poezii? Kdy jsme naposledy někoho takového slyšeli? Lekli jsme se. Už jsme si tak docela zvykli, že vláda má připomínat něco mezi káznicí, mateřskou školkou a polepšovnou? Že vrcholem ministerské moudrosti jsou šplechty připomínající nejpokleslejší polohy toho, co bývá považováno za moudrost lidově zemitou? Řekněme jako to, co bylo donedávna, teď už méně, vyvěšováno z plodů jinak mimořádné mysli Jana Wericha ve výčepech? Takové to, že lidi jsou lidi? A plnovous mudrce přitom nahrazuje dýmka?

Myslím, že jedna báseň postavená na nedostatku, nepřítomnosti, nenaplnění by se dala napsat jenom těžko: totiž báseň o Wisławě Szymborské, která nedostala Nobelovu cenu. Ne proto, že ji dostat v každém případě musela. Leckdo ji nedostal. Wisława Szymborská si ji zasloužila, ale s cenou, nebo bez ní, básně by vydávala stejně vzácně, měla by stejné přátele, žila by stejně, byla by stejně plachá i vlídná…

Báseň o českém ministrovi, který mluví o poezii a ví, co říká, to by byla ovšem jen poměrně nenápaditá, protože až příliš se nabízející satira. Tahám sem politiku? Jsme dětmi doby, / doba je politická. // Všechny tvé, naše, vaše / každodenní věci, noční věci / jsou věci politické.

Wisława Szymborská (1923–2012)

Václav Burian