Zkusit něco udělat

Tomáš Magnusek, herec, scenárista, producent a publicista, se narodil 7. 7. 1984 v Náchodě, kde i žije. Vystudoval speciální pedagogiku. Je autorem knih Ještě jsme tady… (2004), Stateční Češi (2007) a Pamětnice (2009). Autorsky se podílel na filmech Pamětnice, Bastardi I, II a III, Školní výlet a Fesťák. Od roku 2007 je členem Obce spisovatelů, v roce 2011 se stal jejím předsedou.

Co vás osobně vedlo k tomu, že jste přijal předsednictví v Obci spisovatelů?

Víte, drtivá většina mé práce jsou komerční projekty. A myslím si, že každý člověk, který se zabývá komercí, by měl aspoň v minimální míře podpořit věci, které jsou nekomerční.

Členové Obce spisovatelů jsou převážně literáti nekomerční – proto je také téměř nikdo nezná, je pro ně problém se prosadit. A tak jsem se rozhodl, že Obec spisovatelů podpořím svou prací, nikoliv dílem – neboť moje tvorba naopak stojí na opačném pólu, pro odbornou veřejnost nikterak hodnotná není. Tolik k mým pohnutkám, i když samotný proces, jímž jsem se stal předsedou, se odehrál dost narychlo a nečekaně – v loňském roce jsem vystoupil na valné hromadě Obce a v kostce shrnul to, o čem si myslím, že Obec dělá špatně a jak by se to eventuálně dalo dělat jinak. Následně mě doktor Cimický navrhl do rady Obce a získal jsem dost velký počet hlasů, takže mě přítomní navrhli na funkci předsedy. Ne­­uměl jsem dost dobře říct ne, protože Obec se opravdu nacházela v dosti šíleném rozkladu – to si možná ani nedovedete představit. Ale teď se to začíná zlepšovat – právě díky lidem, jako je zde přítomný pan Pavel Weigel. Mnozí měli i trošku problémy s minulým režimem, a celou dobu se snažili a snaží Obci pomáhat, byla by škoda, aby jejich snažení přišlo vniveč.

Takže takto a proto jsem se stal předsedou: mohu pomoci prací, tím, co umím, se mohu pokusit činnost Obce trochu oživit – tím myslím takové ty elektronické věci, ale také tím, že umím něco zorganizovat. Určitě ale ne svou tvorbou.

Přesto – proč jste se rozhodl investovat svou energii právě do literatury? Copak vaše „domovská“ doména – film – nenabízí spousty možností, jak podpořit nekomerční tvůrčí činnost?

Ani na to jsem úplně nerezignoval – donedávna jsem točil filmy podle svých textů. Mám však pocit, že jako scenárista jsem velmi průměrný, a tak jsem zkusil jiný systém: čtu scénáře od neznámých autorů a z nich si vybírám. Budeme určitě točit cizí texty – mladých nebo postarších autorů, i třeba těch, kteří jsou v Obci; budou to texty, které by se normálně ven asi nedostaly – tímto způsobem bych mohl pomoci, pokud jde o film. Nejvíc peněz jsem vydělal na filmu, který je v mnoha ohledech kontroverzní, režiséři si s tím tématem příliš ne­­uměli poradit – a je mi naprosto jasné, jak na mne nahlížejí odborníci ve filmové branži. Takže se snažím jako scenárista absolutně ustupovat do pozadí a dávat prostor jiným. Zaplaťpánbůh umím peníze na film sehnat, umím ho zasponzorovat, ale vím, že existují texty, které dosud nikdo nerealizoval, a jsou mnohem lepší než ty moje (např. v pozůstalosti pana Hubače, což byl mimochodem také člen Obce spisovatelů).

V literární oblasti se nyní naskytla příležitost, když bude potřeba, pomůžu organizačně a tím, co umím – udělat web, a že mohu pomoci trochu i finančně, alespoň zpočátku – a také s propagací, dostat literaturu aspoň trochu do médií. Ale určitě jsem si nikdy nemyslel na funkci předsedy.

Nelekl jste se, když jste nahlédl do toho, co všechno na vás s touto funkcí vlastně spadlo?

Přišel jsem o některé iluze, ale na druhé straně jsem byl nedávno na setkání se zástupci KALFu, byl jsem se podívat v Ostravě, a připadá mi, že v Obci je celá řada lidí, pro které stojí za to zkusit něco udělat. Mnozí z nich jsou poměrně staří, Obec budovali s nějakými představami – jenže se ukázalo, že ve výsledku (a zejména v posledních letech) byli (ne)fungováním Obce zklamáni. Rozeslal jsem všem členům dopis, ve kterém je informuji o tom, co se děje a jaké jsou další plány, a oni na něj začali docela živě reagovat – pocítili, že se něco začíná dít a že je možné ještě něco změnit. Teď tu nejsou a ani nemohou být žádné placené funkce – to se muselo zrušit jako první. Nynější chod Obce stojí na několika lidech, kteří mají chuť pro ni pracovat zadarmo. Nelituju toho, určitě ne, spíš jsem byl z některých věcí překvapen...

A sice?

Dělaly se například opravdu zbytečné chyby. Leckde jsme si zavřeli dveře pouhou leností. V této kanceláři se půl roku nic nedělo, byl tu neskutečný nepořádek jak v administrativě, tak i obyčejný, fyzický... Lidé sem volali, snažili se o kontakt, ale nikdo s nimi nekomunikoval. Už to je velký problém. Ve chvíli, kdy jsem odeslal dopis, musím najednou jednat s šesti sty lidmi naráz – ale musím to zvládnout, jinak opět ztratí naději a propadnou se (tedy aspoň vůči Obci) do letargie. Pro ně je jejich literární tvorba zásadní, často jde o starší lidi, kteří už nejsou tolik vytíženi rodinou a literární činnost je často jedinou aktivitou, ke které se upínají. Jestliže s nimi nikdo nekomunikuje, nemá o ně zájem, je to moc špatně.

Další problém byl v tom, že i když Obec nějaké prostředky formou grantů dostala, řádně je nevyúčtovala. Kdyby na ministerstvu kultury neseděli lidé aspoň trochu shovívaví, mohla Obec skončit už dávno, protože by ty peníze musela vracet. Ale o tom těžko mluvit...

Příjemně mě naopak překvapila celá řada lidí, pro které stojí za to sem jednou týdně jezdit (já bydlím v Náchodě) a o něco se snažit.

Zbytek rozhovoru najdete v Tvaru č. 4/2012