Nasápáno děti

Beseda nad knihou Petra Nikla vznikla v horách mezi lyžováním a večeří – kniha byla besedníkům nejprve hlasitě přečtena, poté si ji prolistovali, prohlédli obrázky a dali se do diskutování. Zúčastnili se Marek Křesťan (MŠ Chodov), Matouš Matoušek (ZŠ Kořenov), Lucie Bohuslavová (ZŠ Praha 2), Hugo Matoušek (Gymnázium Tanvald), Robert Křesťan (Gymnázium Opatov) a Tereza Krsová (Gymnázium Beroun). Odpovědi posledních dvou jmenovaných (Roberta a Terezy) jsme nakonec s lítostí vypustili, přestože byly velmi podnětné – nějak jsme si včas neuvědomili, že už to vlastně nejsou děti a vůbec nic jim napříště nebrání sápat knihy v jiných rubrikách. 

Petr Nikl: Žlutí lvi
Meander, Praha 2011

Jak se vám ta knížka líbila, co vás k ní napadá? Co se vám na ní naopak nelíbilo?
Hugo: Mně se líbilo, že když jsem to vyprávění poslouchal, tak se mi bez jakéhokoliv snažení vybavovaly obrazy... Jediné, co mi trochu vadilo (někomu to třeba nevadí, ale já to zrovna moc rád nemám), že to bylo takové moc otevřené, bez konce, bez začátku... Nevíš co, proč, jak.
Matouš: Mně ten příběh připadal zajímavej, připomínal mi poučení Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.  Lucie: Mně se líbil popis těch lvů, hned jaks ho dořekla, viděla jsem jejich obraz.

Na tom jste se s Hugem shodli. Mohlo by to být tím, že autor je malíř?
Hugo: Asi ano. Mně se z těch obrazů v hlavě „pospojoval film“. Ale pár věcí v něm nesedí, třeba ty cinkající šavle. Šavle přece můžou cinkat jedna o druhou v nějaké bitvě, ale dost těžko, když s nimi lovci sekají do lvů.
Lucie: Ale to je jenom tak obrazně řečeno, to nemůžeš brát doslova.
Hugo: No jo, ale když už je to popsané, tak že se ti to hned vybaví a představíš si to, tak takovéhle věci tam najednou vadí.

Jak se vyrovnáváte (i v jiných knížkách, ve filmech) se slovy, ale i třeba s celými příběhy, které nelze brát doslova? Dá se tomu říkat nadsázka, metafora – často se tím chce něco velkého říct.
Matouš: Když jsou to vymyšlené příběhy, tak to nevadí.
Hugo: Ale jde o to, v čem jsou vymyšlené. Když se tam zdůrazňuje nějaká věc – jako tady třeba popis, tak potom to cinkání (jestli to měla být metafora), do toho nepatří a vypadá spíš jako nesmysl. V komediích a parodiích jsou úmyslné kraviny, tam to nevadí. Ale když je tam chyba v posloupnosti, něco třeba navazuje na děj, který se ještě nestal, to je trapný. To jsou detaily, na které by si spisovatelé mohli dát pozor.
Matouš: Mně moc nevadí, když jsou ty příběhy vymyšlený a pár věcí je tam nelogických. Ale když už se to tváří jako skutečnost, tak by tam blbosti být neměly.

Tenhle příběh je ale spíš snový. A ve snech neplatí běžné proč–protože, sen vás přece většinou postaví před nějakou situaci, která má svoji vlastní logiku, a moc se nestará o vysvětlení...
Matouš: Já občas mívám sny, ve kterých nic nepochopím.
Lucie: A pamatuješ si je?
Matouš: Hm.
Hugo: Já jak kdy. Pamatuju si sen, že jednou jsme s mámou vyšli z domu a došli na Pomezky. 

Nevím, jestli se mnou budete souhlasit, ale podle mojí zkušenosti jsou sny buď příjemné, anebo nepříjemné úplně nezávisle na tom, co krásného nebo příšerného se v nich děje. Přečetli, prožili jste si Žluté lvy – představte si, že je to váš sen. Byl vám příjemný?
Matouš: Mně spíš příjemnej. Bez toho zabíjení lvů by se mi moc líbil.
Marek: Nepříjemnej.
Hugo: Mně je příjemnej.
Lucie: Spíš nepříjemnej, ale ani vlastně nevím proč. 

Zabili jste někdy ve snu nějaké zvíře nebo člověka?
Hugo: Já jsem jednou zabil krokodýla, byl jsem v úzké dlouhé nádrži a on mě honil – vůbec nechápu, kde jsem se otáčel a jak to, že mě nesežral, když jsem se otáčel, a pak jsem ho zabil, vylez z nádrže, ohlíd jsem se, spadl jsem tam zpátky a tam zatím vypustili dalšího krokodýla.
Matouš: Mně se zdála taková jako počítačová hra, že jsem musel zabíjet holuby, aby nepokadili sochu.
Marek: Mně se nezdálo o zvířeti, ale o Fantomasovi – že jsem byl u školky, a tam sedí na lavičce Fantomas. Tak jsem běžel k Albertu, a tam zase seděl Fantomas, tak jsem takhle musel furt běhat sem tam.
Lucie: Já jsem zabíjela pruhovaný vrány. Seděla jsem v křesle, a tam přiletěla vrána a chtěla mi sežrat ucho.

Jak se ta knížka líbila tobě, Marku?
Marek: Dobrý. A trochu smrdí...
Lucie: Mně se zdá, že to každej z nás pochopil jinak.
Hugo: On vlastně jako kdyby to byl jen polotovar, scénář, který dostane mozek-režisér, a ten si to teprve upraví podle sebe. Takže jak říkala Lucka, každý si to udělá úplně jinak, kdyby to pak měli tři lidi někomu převyprávět, budou z toho tři úplně jiné příběhy.
Matouš: I ty scény pochopí každý jinak. 

Budete zvědaví i na další knížky tohoto autora, případně na jeho obrázky?
Hugo: Mne ty obrázky taky nijak zvlášť neoslovily, ale příběh tohoto typu bych si určitě přečetl rád – kvůli tomu, co už jsem říkal – že vyvolává úplně hmatatelné představy oproti jiným knížkám, kde si člověk něco musí představit, ale část je tam prostě rovnou napsaná. Tady ten text skoro nevnímám, vnímám spíš ty svoje představy, obrazy.
Matouš: Autor má velkou fantazii – jak vypadá lev a tak, a někdo to bere až moc nereálně. Já bych si ale rozhodně vzal knihu, kdybych mohl. Nebo bych si ji půjčil.
Lucie: Já bych se na ni taky podívala, obrázky se mi líbí, ale moc mi nepřipomínají lvy. Někdy mě obrázky docela zklamou, když si to sama nějak představuju a obrázky jsou pak jiné. Když si přečtu knížku, většinou si utvořím docela přesnou představu, jak co vypadá, a obrázek mi to celé může úplně zkazit.

A to se ti stalo teď?
Lucie: No. Třeba tenhle lev mi připomíná spíš vosí hnízdo.
Hugo: Taky mám radši knížky bez obrázků, obrázky tak nějak uzamykaj to, co si člověk může domyslet a co už si domyslet nemůže.
Lucie: Já bych ty obrázky zas úplně nevyřazovala, někde jsou fakt pěkný, ale tady se to nějak nesešlo.

Text pro tebe zvítězil nad obrázky?
Lucie: Jo.
Matouš: Já je beru, mně připadají docela podobné tomu, co jsem si představoval.
Hugo: Jak jsem mluvil o tom uzamykání, někde to funguje i naopak – že obrázky ještě dál něco rozvíjejí – jsou jakoby strohé a člověk si může dotvořit dál i je. 

Připravila Božena Správcová