Zadejchání lidí

Filip Špecián se narodil 6. 12. 1978 v Mostě, vystudoval fotografii v Děčíně, pracoval v organizaci pro obnovu památek a kultury v Krušnohoří, nyní pracuje jako technik při potisku barvených fotoleptů. Básně a povídky publikuje od roku 2006 ve Tvaru, Psím víně, H_aluzi. Knižní debut – básnickou sbírku Nejvíc plivanců je na střídačce hokejistů – vydal v loňském roce v edici Psího vína.

Před několika lety jsi mne ohromil komentářem, který jsi připojil k textům určeným do Tvaru. Psals, že sice jsi fotograf, ale fotografii považuješ za mrtvou a že ti připadá účinnější vyjadřovat se literárně. Ještě si to myslíš? Co tě k tomuto zjištění vlastně přivedlo?

Já jsem vystudoval fotografii těsně před tím, než přišly digitály. Najednou jsem na všechno musel zapomenout – na vývojky, ustalovače, optická tělesa a tak. Tehdy jsem začal o smyslu fotografie pochybovat. A dělali jsme také různé fotografické reportáže, výstavy a soutěže v rámci Krušnohorské iniciativy – aby lidé pomocí fotografií ukázali, kde žijí a jaký mají k místům, která obývají, vztah. Jenže ty výstavy mne právě docela zklamaly – návštěvníky, kteří tam přišli, ty fotky vlastně vůbec nezajímaly! Člověk si s tím láme hlavu, nemyslím teď sebe, ale všichni autoři – měli s tím nějakou práci a něco se do toho snažili dát; a lidi tam pak přijdou, a já se ptám: „Tak co, jak se ti líbí tady ten obrázek?“ A oni: „No, pěkný, no, ale tady ty chlebíčky s ananasem...“ To mě dost naštvalo. A tak jsem si řekl, že o nich budu psát – co jsou zač.

Takže jsi byl zklamán jak technologií, tak ohlasem.

Technologií určitě, a pak si myslím, že obrázek prostě není tak konkrétní a jednoznačný jako slovo. Když něco popíšu, je to plastičtější než na fotografii. S fotografií jako by si lidi už nechtěli lámat hlavu a hledat v ní myšlenku. Asi těch fotografií na ně útočí moc, z médií, z reklam – lidé jsou jich přespříliš nakoukaní a možná je už ani vnímat nechtějí. A snadnost digitální fotografie tomu jenom nahrává, dneska si každej připne kameru na čelo a natočí si tam celej život...
Nedávno jsem mluvil s jedním starším člověkem, vyprávěl mi, kde všude byl, ukazoval mi fotky; ale když jsem se ho zeptal, jaký to tam bylo, vůbec o tom nedokázal mluvit! Mají nafoceno třicet let života, ale nejsou schopní o něm nic říct! I kvůli tomu jsem začal psát. Ale hlavně jsem začal psát kvůli jednomu člověku, kterému se neustále děly všelijaké strašné věci a já už jsem to prostě musel zachytit. To jsou takové příhody ze života, které i když se vyprávějí podesáté nebo podvacáté v hospodě, pořád se jim směješ. Tak proč se s tím nepodělit? Napsal jsem o něm pár povídek, ale jemu se pořád něco děje furt. I když třeba ten Výtah (Tvar č. 3/2009 – pozn. red.), to se stalo mně, to bylo blbý, no. Já obvykle nejezdím, chodím pěšky, ale on jak bydlí v tom dvanáctém patře, tak jsem musel...

Teď tedy nějakou dobu píšeš – uspokojuje tě to, pokud jde o ohlas a pozornost? Textů je na světě přece taky až k přesycení.

Tak od toho já trochu zdrhám, taky si všimni, že píšu zásadně ve třetí osobě – i svoje vlastní příhody vždycky házím na někoho jiného.
Dejme tomu, že naše vědomí obsadí tak deset procent mozku, ale já těchto deseti procent skoro vůbec nepoužívám. Není to tak, že bychom si sedli – já a moje vědomí – a teď jako že spolu něco napíšem. Ne. Měsíc, dva a půl roku třeba, nenapíšu vůbec nic. A pak najednou něco začne téct, a já to jenom zachytávám. Něco takhle napíšu, za 14 dní to otevřu, a čumim! Čerpám prostě z té neprobádané části mozku, z nevědomí. Teprve s odstupem se rozhodnu, co vyškrtnu a co tam zůstane. A že to na někoho zapůsobí nebo že se mu to dokonce líbí, tak to je sice moc hezký, ale já ten údiv vlastně sdílím s ním – vidím svoje vlastní texty očima někoho, kdo je čte poprvé.

Jak moc do textů potom zasahuješ?

Moc ne. Jak jsem říkal, ono to odněkud přiteče a já to sepíšu – ani kolikrát nevím co. Sedím třeba v hospodě, ne? A slyším, jak někdo něco kecne. Nebo se vzbudím s dvěma slovy – tak si je taky napíšu. Ale opravdu moc se mi líbí takové ty buranské hospodské hlášky: Pocém, di tám, řekni mu, že jó... Je to ze života, líbí se mi, jaký jsou ty lidi blbci a jak z nich tu a tam něco geniálního vybublá, a já je slyším a někdy si něco zapamatuju a rozvinu to, nebo to taky zapomenu, a za půl roku se to s něčím úplně jiným spojí... Napíšu si frázi, za čtrnáct dní další, pak se mi něco zdá, tak si to taky zapíšu a pak to zkusím nějak dát k sobě, třeba tři čtyři věci, které spolu ve skutečnosti vůbec nesouvisely.

A přitom tvoje texty působí spíš jako cykly – jenže ty je jako cykly nepíšeš...

Ne. To jsou pospojovaná slova, útržky, které se začnou kamarádit a vznikne z toho pak třeba něco úplně nového.

Dá se tedy říct, že psaní u tebe většinou odstartuje řeč?

Tak z 80 % ano. Ale hlavně mě odmalinka fascinuje příroda! Když mi bylo patnáct šestnáct let, byl jsem schopný vyjít na kopec, tam si sednout a celý den koukat do krajiny, pražilo sluníčko a já jsem nechtěl ani napít. Líbilo se mi to. Mně se prostě líbí... planeta.

• • •

cvičky nesly trikoloru byť nehrdě
ale poctivě a pěšky 

vykřičet znamenalo víc vědět
ale taky větší zmatek na parketu

dobrá tak tedy zima
záporný pól v těle se umí vždycky blbě ozvat

snem dna byla touha peněz
vtěsnat se do ryzího vědění

• • •

sis sám sobě to co jsi
protože nebylo-li by to tohle
bylo by to úplně něco jiného
co by bylo možná bytelnější
a možná by se to nezabývalo
ve svém bytě bytím ale bitím
to by pak znamenalo
že bít je také určitý druh bytí
který by také rád zde přebyl
byť v tomto nelibém stavu blbce

• • •

když byla Evropa ještě malá a chodila do školky
moc se jí tam líbilo nosila cvičky a vytahané punčocháče
nemusela doma pořád poslouchat jak se maminka s tatínkem pořád hádají 

a že maminka nebude a vařit
a že tatínek jí nedá dolary 

vždycky utekla do pokojíčku a tam se z toho všeho pochcala 

když pak povyrostla a byla chytřejší
začala se s každým z rodičů mazlit jinak
tatínkovi seděla vždy na klíně říkala jak ho má ráda a hladila mu vousy
maminku česala ve vláskách a přitom jí říkala že ji nikdy neopustí 

teď už je velká a sere na ně na oba
říká jim ať si daj klidně do držky ale někde jinde
třeba na opačné straně planety

Ahmadínežád nebyl neřád jen chtěl mít holky oblečený
a pumpovat krev poctivě
Mitch Bjukenen dělal v průlivu kapitána na válečné lodi
a dělá že hledá Hobieho
připadalo mu velmi podezřelé že všechny holky na pláži běhají v županu
chtěl to prozkoumat
a tak si najal tlupu Somálců a sehrál s nimi přepadení v Pacifiku po indicku 

čekalo se na Evropu jak se jí to bude líbit…ale marně
ta už byla zbouchnutá prostitutka a těšila se na olympiádu

Zbytek rozhovoru i další Špeciánovy básně najdete v Tvaru č. 5/2012.