Pierre Laval v České televizi

Česká televize uvedla v rámci britského dokumentárního cyklu Kolaborovali s nacisty letos 9. ledna na ČT 2 příběh francouzského politika Pierra Lavala, který byl za své působení v letech 1940–1944 odsouzen k trestu smrti. Dokument provázel hlas komentátora, jenž se hned na začátku sugestivně ptal, zda si Pierre Laval, původně relativně oblíbený politik, skutečně zasloužil tak chmurný osud a zda nenávist, kterou dodnes jeho osoba u Francouzů vyvolává, je namístě.

Snímek připomněl, že Pierre-Jean-Marie Laval, jak znělo jeho celé jméno, působil před válkou v odborech i ve vysokých mocenských postech, byl zapřisáhlým pacifistou a jako právník vehementně hájil práva dělníků a prosazoval sociální reformy, dokonce byl zvolen socialistickým poslancem za dělnické město Aubervilliers u Paříže, kde zastával i funkci starosty.

Dokument pomlčel o tom, že politická činnost a právnické služby mu vynesly takové jmění, že už v roce 1931 si mohl koupit usedlost nedaleko lázní Vichy: zámek v rodném Châteldonu splatil nadvakrát, vždy šekem na sto tisíc franků – a to byly tehdy pěkné peníze. Ale to nestačilo, Laval přikoupil ještě dva minerální prameny Sergentale, le Vécon à la Montagne a založil Společnost minerálních vod Châteldon. A tak ještě dlouho před válkou položil základy svého pozdějšího neblaze proslulého panství ve Vichy – za tento podnik mu však historie vystavila jiný účet.

V roce 1939 jako pacifista vystupuje proti vyhlášení války Německu; porážka Francie, která na sebe nenechala dlouho čekat, mu dala zdánlivě za pravdu. Po kapitulaci v létě 1940 maršál Pétain jmenoval Lavala předsedou Rady ministrů své vlády. Jenže stařecký maršál špatně snášel jeho arogantní chování a už v prosinci téhož roku ho poslal do vězení. Laval měl však mocné přímluvce a ti ho ve štychu nenechali, německý velvyslanec Otto Abetz intervenoval v jeho prospěch a maršál musel ustoupit. Pierre Laval se vrátil a opět zaujal nejvyšší politickou pozici, jeho moc byla obrovská; měl právo vybírat si ministry a řídit vnitřní i zahraniční politiku.

Komentátor televizního dokumentu opakovaně zdůrazňoval, jak se Pierre Laval snažil marně lavírovat mezi zájmy Francie a nátlakem třetí říše. Avšak Laval nelavíroval, ale šel tisícileté říši přímo na ruku. Ochotně reagoval na německé požadavky, navrhl, aby všem „kosmopolitním Židům“, včetně těch, kteří byli v zemi naturalizováni po 1. lednu 1933, bylo odebráno státní občanství, zároveň nepovolil odchod ze země těm Židům, kteří údajně podléhali všeobecné branné povinnosti. Nikdy se ani nepokusil ochránit židovské utečence, hledající ve Francii útočiště před perzekucí v jiných zemích, ani snížit či omezit počet jejich deportací. A bohužel v dokumentu nezazněl jeho zločin nejzávažnější: v roce 1942 se obrátil na Eichmanna se žádostí, aby mohly být z Francie deportovány i děti již od dvou let, což nacisté původně po Francouzích nežádali, obávajíce se jejich reakce. Nakonec Eichmann, po krátkém zaváhání, 29. července 1942 jeho žádosti telefonicky vyhověl. Při soudním procesu na svoji obhajobu Laval cynicky uvedl, že tak učinil z humanitárních důvodů, aby děti nebyly odtrženy od svých rodičů. A tak v srpnu 1942 byly do Drancy, koncentračního tábora na pařížském předměstí, vypraveny transporty dětí a ty pak do konce září vždy po pěti stech deportovány za svými rodiči na smrt do Osvětimi. Raději necituji z dobového tajně šířeného tisku, jenž uveřejnil výpovědi svědků, kteří viděli tyto vlaky projíždět… Ovšem Laval měl už plnou hlavu jiných vlaků: těch, jež do Německa odvážely francouzské dobrovolníky na práci. Dobové fotografie zachytili Lavala na nástupišti vždy v záplavě květů. Nutno doplnit, co v dokumentu rovněž nezaznělo: za každého dobrovolníka inkasoval Laval tisíc franků. – V porovnání se zločinem, kterého se dopustil na cizincích židovského původu, zejména na jejich dětech, blednou jeho další neblahé aktivity jako založení francouzské Milice, obdoby gestapa, či zavedení pracovní povinnosti v Německu.

Dětské transporty skutečně vyvolaly všeobecné rozhořčení, a tak Laval nelenil a z jeho dílny vyšla další nařízení; podle jednoho z nich byli židovští rodiče pod hrozbou přísného trestu povinni okamžitě ohlásit narození dítěte. Podle jiného předpisu bylo Commissariat général aux questions juives (Komisařství pro židovské otázky) na place des Petits-Pères 1, které vzniklo rovněž z iniciativy ve Vichy, pověřeno vedením fichier des enfants, stejně i fichier des bébés, tedy dětskou a novorozeneckou kartotékou; do dvou let byly děti non déportables, včetně matek, od dvou do šestnácti let byly déportables jen spolu s rodiči, avšak po šestnáctém roku se stávaly déportables stejně jako každý jiný dospělý Žid.

Registrace a bdělé sledování věku byla pěkná fuška, a tak se úřad, spadající do kompetence francouzského státu, dynamicky rozvíjel; začínal s dvěma sty úředníky, kteří zpočátku stačili zadministrovat i dvě stě tisíc cizinců, agenda ale narůstala, proto bylo zapotřebí přijímat nové síly, jejich počet stoupl až na sto padesát; přednost měli kvalifikovaní uchazeči s praxí a neprovdané, bezdětné ženy. Však k nim také Laval v červnu 1941 pronesl: Žádám vás, abyste mě obětavě následovali na cestě, kterou nám ukázal maršál Pétain.

Škoda, že se britský dokument v souvislosti s nejvyšším představitelem Francie v době okupace podrobněji nezmínil o způsobech úředního antisemitismu; zákony, vyhlášky, nařízení – vše lze snadno dohledat v tehdejším tisku, nemluvě o publikacích, které na toto téma vyšly, namátkou jmenuji Histoire du Commissariat général aux questions juives Laurenta Joly (Grasset, 2006). Stejně tak je škoda, že si tvůrci dokumentu nepřečetli vynikající knihu Freda Kupfermana Pierre Laval, která poprvé vyšla v roce 1987 v pařížském nakladatelství Tallandier a od té doby byla už několikrát reeditována. Možná by jejich dokument nevyvolával dojem, že byl natočen v duchu poučky: nepřítel je ten, jehož příběh ještě neznáme. Ta má totiž jen omezenou platnost. Pravda o člověku, nejen o politikovi, spočívá v tom, co v určité době činí; skutečnost, že Laval měl rád svoji ženu, dceru a psa, že za války pomohl Leonu Blumovi, předválečnému levicovému politikovi, že se mu podařilo osvobodit nemalý počet Francouzů z německého zajetí, ho nečiní humánnějším. Lavala nemůže ospravedlnit, jak dobře před válkou prosazoval sociální pojištění a že ve svém volebním okrsku byl považován za „advokáta chudých“.

Na závěr poválečného přelíčení s Lavalem prokurátor Mornet pronesl: Vím, co Laval učinil pro svoji zemi. Otázka však zní, zda pro záchranu Francie musel skutečně ztratit svoji duši. De Gaulle odmítl udělit Lavalovi milost, o kterou ho přišel požádat spisovatel François Mauriac, jenž si tím vysloužil přezdívku svatý František z Assisi. Laval byl popraven 15. října 1945 ve vězení ve Fresnes, v místě, kde nacisté popravovali své oběti.

Několik dní před popravou se pokusil o sebevraždu. Kupferman píše, že jed, který požil, pocházel z osobní lékárny lékaře a spisovatele Louise Ferdinanda Célina, který patřil k jeho blízkému okolí; v Siegmaringenu, kam se oba na konci války uchýlili pod ochranu wehrmachtu, ho ošetřoval. Autor ve své knize vyslovuje oprávněnou domněnku, že Céline dal Lavalovi jed při posledním setkání ve Wilfingenu. Laval byl však přiveden k životu – a následně před popravčí četu.