To na jazyku...

Lenost je očistná. I v jazyce. Už proto, že lživá pojmenování bývají často nápadně plýtvavá.

Pro příklady půjdu – snad se to v časopise, který je tak trochu sociální případ, hodí – na ministerstvo práce a sociálních věcí. Teď slaví mediální úspěchy s věcí, již názvotvorná komise nazvala karta sociálních systémů. Hned mi bylo jasné, že tomuhle se prostě bude říkat sockarta. A podle internetu je podobných Archimedů, kteří zvolali Heuréka, sockarta, víc. Že se pravdivější pojmenování oné věcičky chytne spíš než oficiální, je ale zaručeno jazykovou ekonomií, ne (ne)pravdivostí. Oficiální pojmenování je strašně dlouhatý do huby.

A tak se to má s prací názvotvorné komise často. Peněžitá pomoc v mateřství třeba. Než to řekneš, má capart zas o půl kila víc. Pépéemka, to je úsporné. A zas tu na tebe někdo hrál levou. Jaká pomoc? Ne že bych tvrdil, že rodiče mají právo, aby je stát podporoval, ale jestli platbu pépéemky podmiňuje tím, že musíš být nemocensky pojištěn, je užití slova pomoc lež. Pokud platím nemocenské pojištění, jako pojištěný se nedoprošuju od milosrdných úředních sester pomoci, ale očekávám pojistná plnění.

Co je ale lživého na kartě sociálních systémů? Pro líný jazyk především neuvěřitelně plýtvavé sousloví. Ale taky pojmenování, které nevystihuje podstatu věci, pojmenování z vaty. Karta je v tom ještě správně. Porýpejme se však ještě ve slovní mlze, kterou ministerstvo rozptýlilo kolem celé sockarty a kterou maskuje nesmyslnost jejího pojmenování i účelu.

Sockarta je: 1) Jak jinak, nástroj nezbytných úspor. Co jiného čekat v současné době krize? 2) Plastiková karta, která vypadá jako bankovní karta. Dá se s ní jako s bankovní kartou platit, výbírat a je k ní i účet. Vlastně to je bankovní karta. Vydává ji a ten účet vede Česká spořitelna. A dostane ji i s účtem každý, kdo od státu pobírá takzvané nepojistné dávky – dávky v hmotné nouzi, podporu v nezaměstnanosti, ale taky rodičovský příspěvek. Úspory prý spočívají v tom, že stát všechny tyhle dávky nyní bude posílat bezhotovostně. Na složenkách se uspoří už letos nějakých čtvrt miliardy.

V čem je fór? V tom, že pokud někdo bude chtít dál dostávat peníze složenkou, bude je tak dostávat. Strhnou mu z nich cenu složenky. Takže na co cvičení s kartou? Nemohli jsme prostě říct, že složenky si od příště platí každý sám?

Sockarta má i vlastní reklamní klip. Herečka, která se vydává za učitelku toho času na rodičovské, si pochvaluje, že konečně nemusí pro rodičovský příspěvek na poštu. Ještě štěstí, že klip doposud neviděly školské odbory; jestli jsou co k čemu, až se to dozvědí, budou žalovat tvůrce klipu za znevažování učitelského stavu. I učitelky mají právo u nás vlastnit účet v bance, a pokud chtějí, může jim na něj chodit jak výplata, tak příspěvky ze sociálky. Léta letoucí. Lež na lež.

Další faul: karta má identifikační funkci. Jako její skvělá přednost je nám prezentováno to, že se s ní budou nezaměstnaní prokazovat na úřadu práce. Například (a jedině). Jakožto přílohou k občance, nebo se občanské průkazy můžou spláchnout do kanálu?

A last but not least: dík kartě bude kterýkoli úředník, jenž do toho má co mluvit, vědět o všech dávkách, co vám úřady vyplatí.

Shrnuto: doteď nás úředníci nepoznali podle občanky, nevěděli, jestli nám dávají nějaké peníze, a nedokázali nám povědět, že nenecháme-li si ty peníze posílat na účet, tak nám budou muset strhnout dvacku za složenku?

Ne, k tomu ke všemu jsme potřebovali až velkou komerční banku, která to se svojí kartičkou zařídí. Dáme jí databázi stovek lidí, budeme jim do ní posílat peníze (které mají nevysvětlitelnou vlastnost, že pouhým průtokem bankou se množí; ale ven jich přesto víc nejde), a budeme šťastní, protože banka za to nechce vůbec nic. Takže jsme – zase ušetřili.

Příteli, složenka stojí prachy, já nemám a vsadim se, že ty sám ji platit nechceš. Účet, jak se na tebe koukám, nemáš, vypadáš jak ňákej učitel nebo jinej sociál. No, postaráme se. Šups, tady máš sockartu.

Ta věc se prostě jinak jmenovat nemůže.