Jedna otázka pro... Jiřího Gruse

Spolu s Džianem Babanem a Vojtěchem Maškem jsi vytvořil komiksové zpracování „neznámého“ románu Karla Maye, který původně „převyprávěl“ Stanislav Komárek ve svém románu Mandaríni. Jak se ti na grafické novele Ve stínu šumavských hvozdů dělalo – je to přece jen jiný svět, než jaký jsi doposud v komiksech navštěvoval a znal. Byl (anebo jsi) obdivovatelem mayovek – a nakolik jsi pro tuhle parafrázi světa Karla Maye, která poněkud narušuje původní romantický svět jeho románů, využíval sám parafrází z kanonických zpodobňování Vinnetoua a Old Shatter­handa?

Zlákala mě spolupráce s duem Mašek–Baban, jejichž práci obdivuji, ovšem fanda mayovek jsem nikdy nebyl. Ale Vinnetouova smrt ve filmovém zpracování pro mne byla samozřejmě zásadním emocionálním zážitkem. Ve Hvozdech se propojuje to, co člověk nasál jako dítě, s tím, co řeší teď jako třicátník. Předobrazem Old Shatterhanda je zde filmový Old Lexe Barkera, kterému jsme ale postavili do cesty tajemnou femme fatale Barboru, s níž si jednoduše neví rady, selhává. Téma ztráty chlapectví a s ním spojené problémy se sexuálním rozpukem muže jsme naroubovali na romantickou nevinnou sošnost legendárního hrdiny Divokého západu. Vlastně jsem se dost bavil, jako např. u scény, kdy zmatený Old Shatterhand knokautuje Barboru, která provokuje jeho tělesnost. Podobné podvratné scény otevírají jiné možnosti výtvarného zpracování. Dospěl jsem k větší jemnosti jak v kresebné lince, tak v barevnosti, protože jsem nechtěl sklouznout k efektnosti či vulgárnosti. Je zde patrná karikaturnost, nadsázka, ale myslím, že opět velmi uměřená. Právě snaha udržet se na uzdě, příliš neexhibovat, pro mě nakonec byla největším objevem. Bavilo mě to moc.