Nakolik jsou živé a inspirativní?

Vzkaz této poezie je možná dobře patrný v básni Návrat: 

Ještě tu trčí mechový a skořicový strom
jako vědoucí lež
jako dosud dýchající rána na temeni hlavy 

Ještě se směje písek v hodinách a játrech
ještě se tulí
dlažební štěrk v klíně 

Ještě máme noc
aby tonula ve světélkující plísni
ještě den aby praskal jako smolné otepi
                                     a lojovatá zvěř

Ještě jsou tu stíny a dosud nazí my
ještě prsty mezi dveřmi
ještě hnůj ještě dlouhý krysí stesk 

Ještě tu doutná a prosakuje
ještě mrzne a hnije
ještě klíčí a hřmí

Ještě zůstalo
co přiložit na oheň
který nehřeje ale mokvá 

Ano, ještě se lze o cosi opřít, ještě lze vedle něčeho být, ještě se lze s někým a něčím identifikovat, i když všudypřítomné zparchanťování a zparchantění světa už začalo. A ještě tu je důvěra v udělaný jazyk, v řeč, která sama na sebe, pořád a důrazně, tady asi nejslyšitelněji anaforou, přiznává: já nejsem zpráva, já nejsem okno, skrze které se dotýkáte skutečnosti, já jsem zakleté a začarované a záměrně zbržděné a pokřivené sdělení, já jsem spíš vypouklé a po rozích popraskané zrcadlo, ve kterém je ale svět viděn možná daleko přesněji. Copak tohle může zestárnout? Zestárnout můžeme my, nebo lépe: okorat, nechat padnout a chcípnout i ten oheň, který sice mokvá místo toho, aby hřál, ale pořád tu ještě je. Povšimněme si – je tu, i když už nemá svůj původní účel (a kdo mu tento účel dal?!)…

To jsme zase my: už nejsme nazí, a tak nás opouštějí i naše stíny. Jenže naše stíny, jako tato poezie, nás naučily fasetám milosti i nenávisti, a my jim jen srážíme hroty a tváříme se při tom, že budujeme nový svět. Nee, vždyť už svou základní otázkou jsme směšní: nečteme ty verše jako podané ruce, jako milníky i též našich životů, ale čteme, nebo bychom je chtěli číst, nebo ještě lépe: jen takto jsme ochotni je ještě číst, pokud jsou nám k užitku, pokud nějak pracují pro nás. Stali jsme se ne už bodem nula (ten má za sebou svá minus), stali jsme vlastním kruhem, do kterého už se nic zvnějšku nevleze. Chyba, protože právě tato výzva, tento apel, být znova nahý a se svými stíny, je trvalý. A to už vůbec nemluvím o úvodním verši a řadě dalších; to jsou původní, jakoby vyrytá zjevení: „Ještě tu trčí mechový a skořicový strom / jako vědoucí lež.“

Ostatně se o tom putování v čase, o souvislostech, ve kterých bychom měli umět kočírovat své životy, píše i na jiných místech, třeba báseň Cigareta:

Cigareta, která se pohybuje jako jediný světelný bod v dokonalé tmě.

Takto, z dálky, se zdá zcela neosobní, jako chladné jidášovské rty, které ji svírají, aby tě vzápětí políbily. Neosobní jako zrada, která jde podzimem stejně jako dějinami.

A přece jsem to já, příteli, a přece jsem to já

a jdu tě zradit.

Poslouchejme: „Neosobní jako zrada, která jde podzimem stejně jako dějinami.“ Ano – každým podzimem, každou cigaretou táhnou prašivci a nikotiny těch, co šli před námi. A jedině tady, v průsečíku minulého s tím syrovým dnešním, jsme. Pokoušet se být jinde nedává smysl. Ale číst o jiném světě, ve kterém k nám zpívá kdosi nebývale stejný, je drahocenné. A to je ta druhá, nadvakrát v jednom verši zopakovaná zpráva: „A přece jsem to já, příteli, a přece jsem to já.“

Jakub Chrobák

Další anketní odpovědi čtěte ve Tvaru č. 7/2012.