Pavel Hruška: Šťastní dnové četby

Budík zvoníval vždy v 6.00, ale já už stejně, podobně jako bratr, býval vzhůru, těšil se a nemohl spát. Před šestou jsme ho řídit nemohli, neboť rodiče – jakkoli naši čtenářskou vášeň spíše podporovali – dbali zároveň o to, aby děti školou povinné měly před vyučováním vždy alespoň osmihodinový odpočinek (jehož nikdy nepřiznanou součástí bývalo samozřejmě i tajné noční čtení při svitu baterky). Jako začínají mniši svůj den ranní modlitbou, zahajovali jsme my své školní dny dobrovolnou hodinou (někdy i hodinou a čtvrt) čtení. Vlezli jsme si do jedné postele (většinou do bratrovy, neboť mívala lepší světelné podmínky), otevřeli „kodku“ Vinnetou I, vypůjčenou od spolužáka Skovajsy, a pokračovali tam, kde jsme večer přestali. Jako se hrává čtyřručně na klavír, spolu jsme četli tutéž knihu. Často jsme ani nemuseli čekat jeden na druhého při obracení stránek – možná jsme se nějak podvědomě synchronizovali, nevím. Od oné doby jsem už nic podobného nezažil.

Před pěti lety mi maminka, rodačka z Doks u Máchova jezera, vyprávěla, jak jednou v dětství navštívila svou stejně starou sestřenici. Ta bydlela ve Vrchovanech, malé vesnici vzdálené od Doks asi patnáct kilometrů. Sestřenice tehdy právě začínala číst brožovaný román Poklad na Stříbrném jezeře, ukázala jej mamince, a když se pak obě loučily, roztrhla knihu vejpůl – za týden pak šla maminka opět do Vrchovan, aby se dozvěděla, jak to bylo s přepadením Butlerovy farmy a jak se vlastně celé to dobrodružství s ukrytým pokladem Tonkawů narodilo.

Literární věda (vlastně spíš jen někteří literární vědci) má občas tendenci sklouzávat k rádoby spravedlivému fachidiotismu a ostřit si své sebevědomí na snadné kořisti. Jako ze Švejka: vinnej, či nevinnej, pěkně po řadě... Jsem rád, že během svých studií na katedře bohemistiky jsem nikdy – ani v hodinách dětské literatury – nemusel kriticky odborně reflektovat dílo Karla Maye (podobně jako třeba Jaroslava Foglara). Kdybych takový úkol dostal, asi bych se hodil marod, na něco se vymluvil nebo se oddal významnému mlčení jako indiánský náčelník u kůlu smrti. Pohrdlivě bych se usmíval na své trýznitele a jediným záškubem ve tváři nedal najevo bolest či rozhořčení. 

Odložit knihu a cítit, jak důvěrně blízko je svět! Pomysly ožívají a vystupují jako samozřejmé bytosti z lůna dne. Všechny ty dávné rituály, šťastné návraty do Lemurie, radostné řehole před povinnou školní docházkou mi milosrdně zabraňují vinit jisté autory z… bůhvíčeho. A nedovolí mi ani například – jako roduvěrnému příslušníkovi kmene (či literární skupiny?) mayovců – psát Indiány s malým I, jak bych snad měl podle posledních pravopisných pravidel činit.

Ano, pěkně podle Karla Maye: Indiáni.