Uchovávat dětský romantismus – záznam besedy o Karlu Mayovi

Německý spisovatel Karel May (narozen 25. 2. 1842 v Ernstthalu, zemřel 30. 3. 1912 v Radebeulu, dnes součásti Drážďan) je i po sto letech, která uplynula od jeho smrti, stále živým a čteným autorem. Mayova obrovská popularita a jeho vliv zejména na mladší čtenáře jsou trvalé – ať již díky knihám, nebo filmům natočeným podle jejich motivů. Osudy Vinnetoua a Old Shatterhanda stejně jako hrdinů z Mayova orientálního cyklu (Kara ben Nemsího a Hadžiho Halefa Omara) dlouhodobě oslovovaly a oslovují řady čtenářů zejména ve středoevropském prostoru. U příležitosti letošního dvojitého výročí Karla Maye jsme se rozhodli uspořádat besedu, která připomíná nejen samotného spisovatele, ale i jeho vděčně přijímané dílo. A to nejen kvůli čtenářské nostalgii, ale i pro trvalé a svou dobu přesahující humanistické myšlenky a principy.

Debaty se zúčastnili:

Vlastislav Toman (1929) – publicista, spisovatel a komiksový scenárista, někdejší dlouholetý šéfredaktor časopisu ABC;
Karel Deniš (1952) – hudební publicista, šéfproducent vydavatelství Supraphon; pod pseudonymem Karel Jordán napsal knihy Muž zvaný Old Shatterhand, Můj bratr Vinnetou a Tenkrát na Západě;
Stanislav Komárek (1958) – biolog, filozof a spisovatel; pro české čtenářstvo „objevil“ v tuzemsku dosud neznámou mayovku Ve stínu šumavských hvozdů (jejíž komiksová adaptace vyšla před několika týdny);
Ivo Fencl (1964) – spisovatel a publicista, velký znalec a nadšený propagátor populární literatury;
Wanda Heinrichová (1968) – básnířka, redaktorka recenzní rubriky časopisu Tvar.

Jaký je váš vztah ke Karlu Mayovi a jak jste se k němu dostali?

Wanda Heinrichová: Pro mě je Karel May naprosto podstatný autor. Jeho romány byly první, které jsem kdy přečetla – bylo mi kolem devíti let, když jsem se pustila do třídílného Vinnetoua. Rodiče přede mnou ty knihy schovávali, abych se aspoň trochu učila. Stal se z toho jistý rituál – po návratu ze školy jsem nejprve hledala a nalézala rozečtenou knihu, ještě teď si vybavuji tu mazanou skrýš za závěsem. Pak jsem si slastně četla do doby, kdy se rodiče vraceli z práce. Potom jsem musela předstírat zase nějakou tu přípravu do školy. Setkání s Mayem pro mě bylo určující, iniciační. Jeho knihy mě naučily číst. Každý má své autory, kteří mu pomohli vnikat do světa literatury. Patřím k lidem, pro něž byl v tomto smyslu důležitý právě May. Jeho texty na mě dodnes působí jako zaklínadlo. Schválně jsem se po letech podívala do některých jeho knih a to okouzlení pořád funguje. Jako germanistka jsem kdysi srovnávala původní verze s českými překlady, což jsou pouze volné parafráze, ale ty překlady stále silně působí. Tedy na mě.

Ivo Fencl: Nejdřív jsem viděl filmy, které v 60. letech proběhly našimi kiny, a teprve potom jsem se dostal ke knihám. Musím ale říct, že na mne zapůsobila nejdřív víc kinematografie než romány samotné. Vinnetou v knižní podobně na mne tehdy dojem moc neudělal. Byl jsem odkojen spíše Julesem Vernem. K Mayovi jsem se dostal až později – obrovský dojem na mne udělal svazek povídek Pouští a prérií, kde jsem konečně pochopil Maye jako autora. Sice na povídkách a na menší ploše, ale tehdy se mi otevřel mayovský svět.

Stanislav Komárek: S Karlem Mayem jsem se setkal jako pětiletý, takřka negramotný hošík, když jsem chodíval tatínkovi do trafiky v Kardašově Řečici pro cigarety značky Lípa a časopis Zápisník, kde vycházel kreslený seriál Gustava Kruma na motivy Vinnetoua. Nedá se říct, že by to byl přímo komiks, ale byl to zdařile nakreslený seriál, který jsem si nechával rodiči předčítat. V tu chvíli bylo rozhodnuto a od té doby moje srdce patřilo a patří Mayovi. V pozdějším věku jsem například ocenil, že v jeho padišáhovském cyklu jsou všechny reálie naprosto přesné – psal je evidentně podle nějakého poctivě dělaného cestopisu, takže podle jeho knih můžete chodit jako podle bedekru.
Mohu-li zareagovat na kolegu Fencla – já jsem se ve spisech Julese Verna pozastavoval jako malý přírodovědec nad evidentními chemicko-fyzikálními nesmysly. Když se například v Pěti nedělích v baloně pokouší posádka ohřívat vodík v balonu Viktorie kyslíkovodíkovým hořákem, tak už mi to bylo v osmi letech dost podezřelé. To by vedlo samozřejmě k výbuchu. Takové nesmysly u Maye nikde nejsou. Samozřejmě jsou jeho severoamerické cesty lokalizované velmi vágně: například hrdinové se nacházejí pět dní cesty na sever od řeky Rio Pecos. Ale i jako starý zoolog najdu v jeho knihách chyb jen maličko.

Karel Deniš: Já jsem dokonalou obětí mayovského boomu v šedesátých letech. Cesta ke Karlu Mayovi je však v mém případě trochu složitější, zprostředkovaná malířem Zdeňkem Burianem. V dětství jsem miloval knihy o pravěku od profesora Augusty, ilustrované právě jím. Ve druhé třídě mi jeden ze spolužáků půjčil knihu, ve které byly nádherné Burianovy kvaše – psal se rok 1960 a ta kniha se jmenovala Trampem v Sonoře, což byla jedna z položek Mayovy „Velké řady“ z nakladatelství Toužimský a Moravec. První mayovkou, kterou jsem vlastnil, byl až Syn lovce medvědů, vydaný v roce 1964. Nebyl jsem totiž z mayovsky „šťastné“ rodiny, neboť moje babička, ročník 1886, u které jsem trávil spoustu času, Maye nesnášela. Ona, jako ostatně skoro všichni z pozdního Rakouska-Uherska a raného Československa, ho měla zařazeného jako lháře a pangermána, což se po vzniku první republiky opravdu nenosilo. Takže četla spíš Jiráska jako všichni tou dobou, a přestože měla obrovskou knihovnu, May v ní nebyl. Ale měl jsem spolužáky s talentovanějšími rodiči a prarodiči, takže jsem se k mayovkám dostal.
Byl v tom také trochu vzdor – třeba proti Pionýru. S kamarády jsme si totiž půjčovali staré Vpředy s Rychlými šípy a staré mayovky, které tehdy nebyly k dispozici. Šílenství 60. let nastalo příchodem filmu Poklad na Stříbrném jezeře, a i když později byla jiná lákadla a starosti (jako třeba rok 1968, kdy člověk už v šestnácti řešil opravdu zásadnější věci), mayovskou horečku jsem si užil dokonale. Souhlasím se Stanislavem Komárkem – dostával jsem také jinou literaturu, ale ta byla často k nepřežití. Babiččin oblíbený Walter Scott byl nesnesitelný. Alexander Dumas a jeho Tři mušketýři se dali se skřípěním zubů přečíst, ale nebyla to „moje“ literatura. Verna jsem opustil z podobných důvodů jako kolega: příliš mnoho poučování, příliš mnoho dlouhých pasáží, příliš málo dobrodružství. Ale Karel May – tam bylo všechno, od popisu přírody přes vtipnou konverzaci až po akci. Chci za to zpětně poděkovat českým verzím Mayových románů v podání překladatele Vítězslava Kocourka, který prokrátil již tehdy nečitelné předlohy. To se týkalo nejen dialogů a popisů, ale též pro Maye důležitých pasáží věnovaných otázkám víry a němectví. Dostali jsme tak čtivý text, kterému tahle parafráze nesmírně prospěla.

Wanda Heinrichová: Nesmíme zapomínat, že originál byl psán v 19. století. Čtenáři byli tenkrát zvyklí na dlouhá souvětí na několik řádek. Nebylo to ve své době nic výjimečného. Český překlad Vítězslava Kocourka je zjednodušený, což by bylo možné považovat za jistý druh cenzury. Některé věci se při tom ztrácejí. Na druhé straně se stal May u nás přístupným i zcela mladým čtenářům. Měli bychom rovněž připomenout dobový překladatelský úzus, který asi nebyl tak přísný jako dnes.

Vlastislav Toman: Já jsem se s Karlem Mayem setkal, když mi bylo kolem deseti let. Četl jsem nejdřív romány z Divokého západu a později jsem se zamiloval do cyklu z Orientu. Musím se pochlubit, že jsem dodnes pro část svých kamarádů známý pod přezdívkou Hadži. I když jsem nebyl malý a neměl třináct vousů... Získal jsem ji proto, že jsem uměl nazpaměť celé jméno Hadžiho Halefa. Karel May byl pro mne z dnešního pohledu moderní pohádkou, ale trochu ovlivnil i můj život. V dětství jsem si hrál s ostatními na indiány a byl jsem schopný se zahrabat do listí a čekat na vhodný okamžik. Získal jsem tím jistou životní trpělivost, takže se dokážu někde usadit a čekat, až na mne dojde řada...

Dokončení besedy najdete v Tvaru č. 7/2012.