Péčí kurátora Jeana Gasparda Páleníčka vznikla výstava souborného malířského díla básníka, prozaika a výtvarníka Ivana Matouška nazvaná Mezi obrazy/Entre les Tableux 1973–1996. Uděláte-li si květnový výlet do Paříže, nezapomeňte na datum 3. 5. 2012 v 19.00 hod. Právě tehdy proběhne vernisáž v Českém centru (18, rue Bonaparte), kde bude výstava umístěna do 9. 6. 2012. Grafické podoby celkového konceptu se ujal Přemysl Havlík a vstupního katalogového textu, který vám nyní přetiskujeme v českém jazyce, básník a dokumentarista Martin Langer.
red
Ve slovesném díle patří Ivan Matoušek k tomu nejlepšímu v současné české literatuře, ale pouze v okruhu nejbližších přátel je vnímán i jako svébytný výtvarník. To, co vytvořil pomalou a soustavnou prací v malbě i grafice v časovém období dvaceti čtyř let, není nijak v rozporu s knihami, které píše. Jeho výtvarné dílo je světem zcela soběstačným, transformujícím všednost prostřednictvím symbolů a malby do posvátného režimu. Leckdy je přítomno ironizující gesto v groteskním ztvárnění postav nebo zobrazováním idolů na novodobých oltářích. Zmiňované gesto nalezneme například na Oltáři svaté konzumace a ve ztvárnění Utrpení svatého Šebestiána, kde tohoto „nejkrásnějšího z křesťanských mučedníků“ malíř odívá do spodního prádla a místo šípů umísťuje po stranách detaily svých obrazů. Vznešenému či posvátnému světci (jeho jméno pochází z řeckého slova sebastos) tak přisuzuje bolest v podobě výtvarného díla, které sám stvořil.
Pozoruhodné je navíc i měřítko a nahota mladé ženy (té, jež Šebestiána vyléčila z ran), která obrovského muže z jeho utrpení „vyrušuje“ plaše erotickým dotekem. Ivan Matoušek biblickými aluzemi nijak nešetří. Podivuhodné významy nabízí už pouhá volba barevnosti. Modrý Kristus na Golgotu se vrací k samotné podstatě mužství a nevědomého ženského protějšku, neboť modrá barva v dějinách výtvarného umění přísluší spíše Panně Marii. Zde se mi vybavuje autorova básnická skladba Marie z roku 1982, kontemplativní halucinační pásmo, ve kterém autor promlouvá právě k Madoně:
Musel se rozhodnout, o co teď prosit:
Vem si mou lásku a nedej mě smrti!
Náhle v ústech ucítil hořkou chuť samoty
To nemohlo znamenat nic jiného než:
Plním tvé přání!
Zelená barva je zase na obrazech často spojována s tématem putování (Rozcestí, Svatý František rozmlouvá s ptáky, Plody samoty, Poutník ve světě masek, Strom poznání v zeleném větru, Budoucnost, přítomnost, minulost). Dá se snad dokonce tvrdit, že v zelené barvě jako nepřetržitým vanutím umělec prochází svou duchovní cestu. Rostlinné cáry zeleného větru se na dalším obraze dostávají do lidských končetin, aby nakonec vystoupily z temnoty v Tváři otce. Portrét člověka z nejbližších je sice zvolenou barevností přeludný, ale zároveň takto promlouvá o důvěrném synovském vztahu. Ivan Matoušek se o mnoho let později rozhodne vztah k otci literárně zpracovat v próze Oslava.
V malířské cestě Ivana Matouška můžeme spatřovat paralelu s dílem ve Francii etablovaného experimentálního básníka Ladislava Nováka, který výtvarný svět obohatil o alchymáže a froasáže. Formálním zpracováním jsou Matouškovým obrazům vzdálené, ne však svým spirituálním směřováním. Novák dospěl k interpretaci přítomnosti božského v labyrintických čárách vzniklých po zmuchlání samotné matérie papíru. Matoušek se prvku náhody zcela vzdává ve prospěch svých vnitřních labyrintů a malby samotné. Možná právě touto volbou získává tvůrce drahocenný čas pro svůj rozhovor s Bohem.
Martin Langer
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník