Petr Hrbáč: Sníh

Jizvička šel k oknu, a co nevidí! Napadl sníh. Že by šel sáňkovat? Ale připadal si na to už trochu starý. Chvíli pozoroval ojíněné keře a stromy na zahradě a dozrávala v něm touha užít si na dvě či tři hodiny onen zvláštní klid, jakým se vyznačuje zasněžená krajina. Zároveň se mu příliš nechtělo bojovat s vlastní leností, opíral se o parapet a chvíli hleděl spíše do prázdna a do vlastní minulosti nežli na čerstvě zasněženou zahradu. Ještě několik minut zíral skrze skleněnou tabuli do načechraných a proměněných vod, když si všiml, že od brány vedou k domu lidské stopy. Hrklo v něm. Věděl dobře, že ještě několik dní bude v domě sám, rodiče a sestra se měli vrátit až příští týden a podnájemníci Soukalovi odjeli na zimní dovolenou předevčírem. Že by se předčasně vrátili? Zaposlouchal se do sotva patrných zvuků, které opuštěný dům vydával. Ale nic podobného šramotům vydávaným při odemykání bytu, natož lidské hlasy či dupot na schodech nezaslechl. „To je nechutný…“ procedil mezi zuby.

Bylo mu dvaadvacet, studoval na univerzitě rumunštinu, ale nešlo o obyčejného mladíka. Byl skutečně dosti zvláštní. Tak například v obývacím pokoji u klavíru měl namodralou pavučinu, skrze kterou se mohl kdykoliv podívat do Indie. Musel mu to ovšem dovolit pavouk. V případě, že se k němu obrátil zadkem, Jizvička se nepatrně dotkl blyštivého vlákna a už viděl ulice ve Váránásí či v Khambhátu. V případě, že se však pavouk zle díval svýma osmi očkama, Jizvička se k vláknu nepřibližoval. Asi dvakrát se s pavoukem bavili v záhadném jazyce o neznámých souvislostech, ale potom pavouk debatu utnul tím, že zřetelně česky řekl: „Děláš příliš mnoho gramatických chyb. Už to nehodlám dále poslouchat.“ A od té doby z něj Jizvička nedostal ani vrz.

Ještě lepší vlákno se nacházelo v pokojíku po prarodičích, který v létě stínila stará třešeň. Tímto vláknem se Jizvička mohl kdykoliv podívat do Rumunska, ale vždy jen do delty Dunaje. Zajímavý byl pavouk, pán tohoto narudle hnědavého, jakoby měděného vlákna. Měl totiž blankytnou barvu a osm očí se mu spojilo v jediné, jedovatě vyhlížející. „Jsem ve skutečnosti velký jako jezero a také tak studený,“ sdělil jednou Jizvičkovi. „To, co vidíš, je pouhé svrbění duše na dálku, mou skutečnou přítomnost bys nesnesl.“ Také tento pavouk však v poslední době odmítal hovořit a jen se ozdobně vyjímal.

Jizvička šel opatrně ke dveřím bytu. Jeho rodina obývala v domě první patro a dům jí patřil, nájemníci Soukalovi bydleli v přízemí. Pak tu byl ještě malý podkrovní byt, ve kterém se nacházely pouze knihy, ale nikdo v něm – kromě příležitostně přijíždějícího strýce Luboslava – nepřespával a nepřebýval. Patřily stopy ve sněhu snad Luboslavovi? Jizvička pevně stiskl jaspisový jehlan, který před chvílí vzal ze skříně v předsíni, a strčil si jej do kapsy. Poté kurážně vykročil po schodech. Někdo právě odemykal horní byt, zdálo se tedy, že jde o strýce, protože nikdo cizí klíče nevlastnil. Jenže ačkoliv Jizvička poznal strýce podle vysoké postavy a charakteristického zimníku s ohrnutými klopami, oranžově žlutá kštice a především boty obrácené špičkami dozadu s dostatečnou otřesností ukazovaly, že do bytu nevešel člověk, ale jakási jiná, patrně nepřátelsky naladěná bytost. Dveře za ní zaklaply s podivným mlasknutím, jako kdyby se snad mezi ně a veřeje dostala nějaká tekutina.

Se samotným strýcem si Jizvička sice moc nerozuměl, možná proto, že strýc Luboslav byl hluchoněmý, ale nikdy to rozhodně nezašlo tak daleko, aby strýc nosil obráceně boty a vymaštěně řvavou kštici. 

Jizvička rychle seběhl domů, nehlučně, ale prudce zavřel dveře a zamkl se na dva západy.

„To je nechutný…“ procedil mezi zuby. Protože měl jaspisový jehlan a oba pavouky, o nichž byl přesvědčen, že by mu v případě potřeby pomohli, ačkoliv se většinou tvářili nerudně, neobával se případné invaze netvora z horního bytu v nočních hodinách. Nechtěl se s ním ovšem potkat na chodbě. Několikrát už jaspisový jehlan aktivoval a vždy jen se štěstím vyvázl ze spárů propuknuvších energií. Potíž byla v tom, že jeho touha jít se podívat do zahrady na sníh a zaběhnout dokonce do lesa k Šišákově rokli stále sílila a měnila se v naléhavé nutkání. Měl však obavu, že až se vrátí domů, přede dveřmi jeho bytu bude čekat ten nepravý strýc s oranžově žlutou kšticí a s botami obrácenými špičkami dozadu, bude čekat mlčky a zarputile hledět zvenčí dovnitř skrze dveřní kukátko. Poradí si s tím jaspisový jehlan? 

„To je nechutný…“ procedil Jizvička mezi zuby a šel se obléci a obout. Věděl, že musí k Šišákově rokli. Na chodbě nikdo nebyl, mladík vyšel z domu do zahrady. Zde se zastavil u skupiny keřů pámelníku a pomalu se otočil zpět k domu. Nic zvláštního nespatřil, proto se vydal k bráně, vnímaje příznačné křupání sněhu pod botami. S každou sérií zakřupání se mu přihodila spousta nepopsatelných drobností, což dobře věděl nejen díky tomu, že s sebou měl jaspisový jehlan. Cestou k lesu minul dům rodiny Klepalovy a zanedbanou vilu podivínského starce, bývalého mezinárodního přeborníka ve hře v dámu, který měl neobyčejně malé ušní boltce a podivně vypouklé oči. Pak už se polní cesta rychle vnořila do lesa, který teď – ztěžklý čerstvě napadaným sněhem – ukrýval tiché zvířecí svědky a podivné podkorní krejčíky. Zvláště divoké angrešty a mladé duby si vedly umanutě a motaly kořání.

Po dalších deseti minutách chůze přišel Jizvička nad Šišákovu rokli. Jak předpokládal, zazníval z ní tichý, falešný zpěv. Sníh se snášel s lehkostí sobě vlastní a studené melodie uhranutě zhasínaly na malvičkách trčivých hlohů v kamenité propusti. Několik bezdomovců na dně rokle si vařilo polívku nebo možná taky podrážky.

Zklamaný Jizvička je chvíli shora pozoroval. Ještě na podzim tady nebyli, a teď přitáhli, přišli, přiklopýtali… Měli dvě provizorní boudy, které museli narychlo stlouci z prken, ale v nadcházející zimě se taková obydlí i nezkušenému Jizvičkovi jevila jako strašidelně nedostatečná.

„To je šílený…“ procedil Jizvička mezi zuby. Do rokle nemohl sestoupit, aby se s ní pozdravil. Tušil, že bezdomovci by vycítili jeho zdánlivou bezbrannost a pak by jej nejspíše napadli, netušíce, že on drží v pěsti jaspisový jehlan. Chtěli by nejmíň padesátikoruny, pomyslel si naivně Jizvička. A poznovu se zahrdlil do studené pánve rokle, na jejímž dně se naštěstí nemusel snažit o všeliká dočasná oteplení. Jenže co když někdo z těch bezdomovců, přemítal třepotavě Jizvička, něco ví? Tedy ví, tuší… Stačí, že zacílí svůj zkalený zrak do řeky mých pavučin.

I když… jak bych jim tu řeku mohl nevědomky zpřístupnit?

Jizvička se na chvíli posadil na pařez nad Šišákovou roklí a třeštivě se zamyslel. Velmi brzy a velmi citelně odlepil zadek od studícího podkladu provlhlého pařezu a s povzdechem se vydal na zpáteční cestu.

Náhle si byl velice dobře vědom podstaty magického. Jaspisový jehlan byl možná důležitý i jako nástroj upadlý do různých způsobů jeho použití. Jenže měl ještě jednu strašnou vlastnost. Protože byl magický, mohl způsobit COKOLIV.

Jizvička si připomněl, že už jen proto, že jaspisový jehlan vlastní, je zároveň jeho rukojmím, neboť neví, co všechno ten jehlan, hlan, hnát a hran a nedejbože hrtan může způsobit.

Neměl by to tedy raději, on, Jizvička, vzdát?

Zastavil se u jedné z bříz, opřel se o její kmen a funěl, jako kdyby právě přerušil maratonský běh. Ne že by mu svítalo. Ale věděl již, kam půjde. Přímo do strýcova dočasného příbytku a tam skoncuje se všemi křivdami, jichž se mu od strýce dostalo.  

Se vším, stále se zlepšujícím křupáním – neboť se stmívalo a ochlazovalo – se propracoval k rodnému domu. Opět v něm trochu hrklo. Všechna okna zářila. Dům na něj čekal. Obsahoval zjevně i nepatřičné! Ale Jizvička byl už částečně připraven. Rychle se učil.

„Chceš mě zabít?“ zeptal se domu. A nedostal žádnou odpověď. „Chceš, abych to udělal?“ zeptal se tedy na druhou možnost, ačkoliv nevěděl, co má udělat.

A cítil také, že právě to udělat musí. Dal se do klusu. Vyběhl do patra a začal se smát. „Já se tady vydýchám a potom půjdu za tebou, abychom si to vyříkali!“

Dům zaduněl: „Nic neznáš, nic nevíš!“

A Jizvička na to: „Jsem tady! To stačí!“

Budu tam muset jít. Uvědomoval si. Do horního bytu.

Rozrazil dveře, šel k zaprášenému oknu, otevřel je a vnímal, jak vločky sněhu čistě snášejí svou nepopsatelně malou hmotnost i do šířky a tiše se rozplývají.

Ve Tvaru č. 9/2012 najdete ještě jednu Hrbáčovu povídku, a sice Psí pepř Kořenáře Krůty.