Groteskní mystérium

Karel Steigerwald: Má vzdálená vlast, Tragikomedie ze špatné doby (sen);
text hry vyšel jako součást divadelního programu k inscenaci;
vydalo Národní divadlo 2012; 
premiéra: Nová scéna 17. 12. 2012

Nejnovější hra Karla Steigerwalda organicky navazuje na dramatikovu dosavadní tvorbu, a to jak tematicky, tak způsobem vyjádření postoje ke světu. Je třetím autorovým dramatem, jehož výchozí rovina se opírá o reálná fakta, tedy o takřka dokumentární evokaci života a utrpení statečné ženy, která dokázala „jít životem rovně“, přestože byla bolševickým režimem nespravedlivě vězněna a týrána. Současně je ale také autorovým bůhvíkolikátým ironickým výsměchem morálnímu stavu soudobé české společnosti. Steigerwald se v této hře opět projevuje jako příslušník generace, jejíž názory poznamenal život v reálném socialismu, respektive bytostná potřeba se znovu a znovu vymezovat vůči všemu pitomému a zločinnému, co pro tuto generaci představovali komunisté a jejich vláda. Steigerwalda však nezajímá ani tak komunismus minulý, jako spíše ten aktuální: má neustálou potřebu poukazovat na to, že nás dosud ovládají komunistické mafie, které nejenže brání tomu, abychom odčinili minulost, ale vytvářejí i nové zločiny. Proto také podstatnou část své obratně napsané hry věnuje hrdinčině marné snaze domoci se v devadesátých letech rehabilitace – a není divu: o nápravě křivdy rozhodují stejní lidé, kteří ji z rozhodnutí strany spáchali.

Steigerwaldův dramatický svět je kontrastně černobílý: ústřední hrdinka je nebesky kladnou postavou, což je naznačeno výmluvným jménem Krista a také tím, že je obdařena patosem a schopností mluvit „jako kniha“. Téměř všechny ostatní postavy naopak užívají češtinou obecnou, neboť autorovi potvrzují komunistickou ubohost a aroganci (soudci a policajti), účelovou demagogii (poslanci), jakož i zbabělé kompromisnictví a přizpůsobování se zlu (spoluvězeňkyně). A protože autor nevěří v nápravu Máří Magdaleny, tak jednou z nejhorších je prostitutka jménem Číča. Výjimkou ze všeobecné špatnosti je Kristin advokát Pilát, z něhož autor činí toho, kdo má spolu s divákem dojít k poznání. Pilát je pojat jako muž práva, jenž si postupně uvědomí, že v Česku nikdy nebude spravedlivost, a proto ji vezme do svých rukou a zločinného soudce demonstrativně zastřelí. Zákony dramatu a formální dodržování zákonů si vynucují, aby byl za toto bohulibé gesto popraven, protože je však u nás trest smrti zrušen, docílí dramatik daného efektu přesunem výpovědi z roviny dokumentu do roviny metaforického snu, přiznaně odkazujícího ke Kafkovu Procesu.

Žánrově je Steigerwaldova hra groteska. Nevyrostla ze snahy zachytit složitost a protikladnost světa prostřednictvím dramatického konfliktu, jenž by se odehrával mezi postavami, nýbrž z rozhodnutí zaútočit prostřednictvím divadla na občany tohoto státu. Možná v naději, že se tím autorovi poněkud uleví, možná ale i ve jménu představy, že drastický odsudek přítomnosti vyprovokuje diváky k zamyšlení, činu a případně i změně stavu. Proto také titul hry obsahuje slovo vlast a samo Česko je provokativně představeno jako země, v níž slušný člověk nemůže žít. V návaznosti na to Jan Vedral v poučené předmluvě hru interpretuje jako Steigerwaldův útok na představy o rozkvetlé zemi tisíce krás, tedy na kýč, v nějž diváci mají věřit.

Obávám se ale, že se autor i jeho interpret v odhadu adresátů mýlí. Je možné, že se v publiku objeví nejeden pamětník a ctitel starých časů, který bude Steigerwaldovým útokem zasažen a uražen, jakož je i možné, že se najde nejeden, kdo v důsledku své smutné životní zkušenosti autorovu hanu ocení. Stejně tak je ale pravděpodobné, že někteří diváci s autorem sice budou věcně víceméně souhlasit, avšak současně budou zklamáni tezovitostí jeho proklamací. Nemalou část hlediště pak bude tvořit obecenstvo, jehož historické povědomí je díky zázrakům českého školství sice na nepatrné úrovni, pro které je však nadávání na vlastní zemi běžným standardem. Neboť ke kýčům, které občané této země zvláště uctívají, patří i přesvědčení, že my Češi můžeme být velmi hrdi na to, že na sebe vůbec nemůžeme být hrdi. V očích takovýchto diváků se Steigerwaldova hra nutně změní ze zamýšlené provokace v nudnou a frázovitou ilustraci toho, co všichni beztak víme.

Pavel Janoušek