969 slov o próze

Karel Rada: Kluci, kde jste?
Dauphin, Praha 2011

Věřím v upřímnost a poctivost autorů, kteří usedají k psaní se záměrem stvořit pozoruhodné literární dílo, a proto hledají „klíč“ k umění: ono zlaté pravidlo, které má schopnost učinit z běžného textu literární událost. Čím déle se ale věnuji recenzování, tím více jsem si jist, že takové zázračné pravidlo neexistuje. Každá próza je sice dána výběrem „správného“ tématu, „vhodným“ myšlenkovým naladěním, „působivým“ užitím jazyka, volbou „adekvátních“ narativních postupů (a to vše s ohledem na určitý typ adresáta), nicméně neexistují témata, myšlenky, jazykové a narativní strategie, které by automaticky vygenerovaly uměleckou hodnotu. Jistotu, že zableskne a text prostoupí ona jiskra, strukturalisté by možná řekli estetická funkce, která z jednotlivostí vytvoří promluvu a výpověď hodnou zájmu. Opravdové literární dílo totiž vzniká někde mezi známým, předpokládaným a neočekávaným: v předem těžko definovatelném průsečíku nadosobní konvence a individuální jedinečnosti, rozumu a emoce, záměru a náhody, řemesla a geniality.

Přesto je však možné vznikající prozaickou produkci třídit a klasifikovat podle toho, v jaké zlaté pravidlo ten či onen autor uvěřil. A jedním z takových literárních náboženství je, jak dokládá též kniha Karla Rady, i víra v autenticitu a působivost vlastní existence, tedy v přikázání: Vypiš zcela upřímně a umělecky život svůj a všechny trable své a na nebesa vzat budeš.

To, zda a nakolik je přítomná próza skutečně autobiografická, nejsem schopen posoudit. Nicméně je zřetelné, že její autor usiluje, aby takto byla čtena, neboť každá čtenářem identifikovaná či alespoň tušená spojnice mezi literárními hrdiny a jejich fyzickými předobrazy tu má jeho výpověď autentizovat a dodat jí pravdivostní rozměr. Karel Rada se zcela záměrně vyhnul – dnes už nudně oblíbené – ich-formě. Nechtěl totiž napsat vzpomínky, nýbrž novelu či krátký román, jenž sice vyrůstá z osobní zkušenosti, avšak prostřednictvím „hodněvědoucího“ vypravěče relativně objektivně sleduje řadu lidských příběhů. Výsledkem jeho snažení je přesto próza s jednou ústřední postavou, kterou navíc můžeme interpretovat jako autorskou sebeprojekci a autostylizaci. A že to není autostylizace sebedestruktivní, naznačuje již to, že autor svému hrdinovi dává jméno Kamil Buřič.

Kamilův příběh Rada sleduje od začátku do „konce“, tedy od okamžiku, kdy byl počat, až do okamžiku, kdy se mu v poměrně pozdním věku narodil syn. Rodinnou ságu, prostorově spjatou především s Chomutovem, otevírá evokace svatební noci, během níž byl Kamil počat, a popis lapálií, které tehdy jeho rodiče měli s bydlením a se svým životem vůbec. Následuje narození Kamilových mladších sourozenců, tedy bratra Adama a sestry (jejíž jméno není podstatné, neboť v příběhu nehraje velkou roli), a pár snadno zapomenutelných epizod z dětství. Nešťastný zlom přichází v okamžiku, kdy se do puberty přicházející Kamil na rodinném výletě dovídá, že matka dala na volání svého srdce a rodiče se rozvádějí. Zatímco sestra odejde s mámou, Kamil s Adamem se rozhodnou zůstat u otce. Ale ani on není „táta ideál“, zvláště když si začne domů vodit nové partnerky, a dokonce i jejich děti. To Kamila okolo osmnácti vyprovokuje ke vzpouře a k dalšímu, byť teď už jen spíše formálnímu, stěhování mezi rodiči.

V té době se ale naplno projevuje další leitmotiv Radovy knihy, kterým je hudba, tedy rock, či spíše punk, vnímaný jako výraz generační vzpoury proti establishmentu, jenž se tehdy nazýval reálný socialismus. Kamil s Adamem a dalšími nonkonformními týpky zakládají dobrou, leč nepříliš úspěšnou kapelu Stará vlna, jejíž osudy utvářejí osu zbytku knihy. Prostupují se v ní s dalšími epizodami a patáliemi z Kamilova a Adamova života tak, jak je postupně přinášel čas. Příběhy o normalizačním nepochopení pro provokativní hudbu a o trampotách, které hrdinovi přinesla povinná vojenská služba, jsou tak nahrazeny popisem událostí v listopadu 1989 a atmosféry doby polistopadové. Mihnou se zmínky o hrdinově práci v literárních časopisech a jeho prozaických pokusech, z nichž některé jsou dokonce v textu dlouze zpřítomněny. Zvláštní pozornost je věnována milostným a sexuálním hrátkám a patáliím s rozmanitými ženami a holkami, včetně těch, o které se Kamil a Adam bratrsky podělili, prostoru se však dostane rovněž historkám o drogách a jejich pašování tak, jak se na něm podílejí někteří jiní členové kapely. Jako tenká nit se pak celou knihou táhne obraz krásné, milované a úspěšné spolužačky Dariny, jež kdysi Kamilovi zjevila božského Kerouaca a později se mu dokonce na čas stala přítelkyní. Je to ostatně Darinina dcera, která na konci stárnoucímu ústřednímu hrdinovi porodí kýženého syna.

Obálka knihy prozrazuje, že první podobou Radovy prózy byla filmová povídka, která v roce 2008 vyhrála jakousi scenáristickou soutěž. Proč nebyla natočena, netuším. Patrně proto, že se tehdy nedostala do správných rukou, které by rozpoznaly, že jako předloha pro film není sice příliš inspirativní, ale jako výchozí text pro rozsáhlý televizní seriál je k nezaplacení. Alespoň definitivní verze takto působí – a to nejen proto, že se pohybuje v rovině „kroniky doby“, která na individuálních, a přitom poměrně zaměnitelných osudech ilustruje dějiny naší každodennosti tak, jak se proměňovala od šedesátých let až do nedávné současnosti.

Pro potenciální televizní seriál se v Radově knize nabízí celá řada relativně samostatných a docela zábavných motivů a epizod, včetně těch, které proplétají rozmanité vztahy mezi relativně omezeným počtem vystupujících figur. Lehké vyprávění, které je na obálce označeno jako hudebně-zábavná generační výpověď, navíc ani na chvíli nezabředá do přílišného psychologizování, natož pak do přehnaně analytických rozborů podstaty a ducha „doby“. Je tu popsáno vše, co průměrný divák o nedávné minulosti ví a co od jejího zpodobení očekává, aniž by mu to příliš komplikovalo trávení. Evokace času tu proto zůstává na úrovni obecně srozumitelných znaků a rekvizit, jakými jsou v té které chvíli oblíbené filmy, automobily nebo nejčastěji populární písně. Což je velice pěkně provedeno formou příhodných citací z příslušných hudebních textů: počínaje starodávnými Starci na chmelu a Rangers a nekonče písněmi Lucie Bílé.

Zkrátka: Radova kniha je sice poměrně slušně napsána, nikoho neurazí a nikomu neublíží, zdrojem nevšedního čtenářského zážitku vám však asi nebude. Jako předloha k seriálu by sice mohla zafungovat dobře, má ale tu smůlu, že naše obrazovky již okupuje obdobně koncipovaný seriál Vyprávěj.
 

Pavel Janoušek