Víc prostoru pro překlady v médiích.
Rozhovor s Richardem Podaným

Richard Podaný se v těchto dnech dožívá padesáti let (narodil se 3. 5. 1962 v Praze), při té příležitosti mu vychází jeho debutová básnická sbírka s názvem Špásmo. Jinak je však bytostný překladatel: na svém kontě má už bezmála dvě stovky beletristických překladů z angličtiny a francouzštiny, převedl mj. díla Chucka Palahniuka, Davida Lodge či Fredericka Forsytha, v překladech se věnuje hojně též žánrové literatuře, jako je sci-fi, a také komiksu.

Ve svém medailonku na stránkách Obce překladatelů máte přiznánu pouhou desítku překladů, šest z angličtiny a čtyři z francouzštiny, přitom jste jedním z nejpilnějších překladatelů. Kolik titulů jste celkem přeložil? Počítáte to vůbec?

Je toho strašně moc, až se za to skoro stydím, když si vybavím všechny své vážené kolegy, kteří za celou životní dráhu udělali pár desítek překladů. Jenomže já sedím doma a překládám od rána do večera beletrii. Navíc si nepřivydělávám technickými překlady, ani nikde neučím, nepřednáším, nesedím v žádné redakci. Kromě toho mám nějaké nezasloužené štěstí, že jsem se své překlady naučil vytvářet rámcově v té podobě, v jaké potom vycházejí. Jsou jiní překladatelé – a není to nic dehonestujícího –, kteří vytvoří jakýsi polotovar a pak ho pracně předělávají až k výslednému tvaru. Souběhem těchto dvou faktorů se stalo, že když do toho, co jsem přeložil, započtu i všechny komiksy, tak už se pomalu blížím ke dvěma stovkám – což je strašlivé číslo...
Čili ano, počítám to, vedu si bibliografii, dokonce jsem už posílal Obci překladatelů aktualizaci svého hesla, ale ta bibliografie nějak zamrzla.

Pokoušíte to své „nezasloužené štěstí“ tím, že si vybíráte čím dál těžší texty?

Já těžké texty nevyhledávám, ony přicházejí samy – jen tomu člověk nesmí podlehnout. Já se snažím všechno po sobě důkladně číst a kontrolovat, srovnávat s originálem, ne si to jen po sobě prolítnout a opravit pár čáreček. Dlužno podotknout, že si k sobě do tandemu sháním ty nejlepší redaktory. Daří se mi nedělat, až na nějaké výjimky samozřejmě, takové ty úplně idiotské chyby – dost často vyrábím spíš chyby, že si například spletu dvě skupiny pojmů: co mělo být v měsících, to napíšu v letech a obráceně, a redaktoři, kteří už mě dobře znají, dobře vědí, na co si dát pozor.

A jsou rádi, že mají aspoň co dělat…

Určitě. Některé ale zásobuju tak strašně, že je to brzdí v jejich vlastní překladatelské práci. Černé svědomí mám, co se týká třeba Viktora Janiše, i když my se blokujeme navzájem, protože si vzájemně redigujeme své překlady.

Celý rozhovor si lze přečíst ve Tvaru č. 10/2012