David Lodge: Výkvět mužství

románový životopis H. G. Wellse

úryvky z překladu Richarda Podaného

Sama Rebecca se chystala napsat krátkou sbírku literárních kritik pro ediční řadu Autoři naší doby. Vedoucí redaktor edice její recenze obdivoval, nabídl jí, ať do řady přispěje a námět ať si vybere sama, načež ona navrhla Henryho Jamese – k jeho nespokojenosti a překvapení, protože Rebecca moc dobře věděla, jak jej urazil Jamesův přístup k jeho dílu v TLS. Věděl sice, že její obdiv k Jamesovi ani trochu nezabíhá do nekritičnosti, ale i tak mu připadalo poněkud neloajální, s jakým nadšením se do toho pustila, a s jakou horlivostí, dosti nepřiměřenou rozsahu zadání, si znovu a znovu pročítá Jamesovo obrovité oeuvre. V lehce uražené náladě vyndal ze zásuvky Boona a coby hojivý balzám si přečetl svou protijamesovskou polemiku. Pobavila jej natolik, že začal psát knihu dál, připadalo mu, že to je vítané rozptýlení od všeho psaní o válce, a dokonce ji dovedl k závěru, anebo přinejmenším ke konci, protože tak jako tak to nadále byla spíš sbírka nesouvisejících epizod a promluv. Neukázal knihu Rebecce – vlastně ji neukázal nikomu kromě Jane, která ji přepisovala na stroji, a Fi­shera Unwina, který slíbil, že ji vydá. Sám sobě namluvil, že nechce Rebeccu rušit od soustředění na vlastní rozdělanou práci tím, jak neuctivě to téma pojednal, a také že kniha bude mít větší dopad, pokud přijde neohlášeně a nečekaně, ale skutečným důvodem toho, aby text nezkoušel na více čtenářích, jako to obvykle dělával s jinými knihami, bylo tušení, že by mu radili, ať to vůbec nevydává, a o tom on odmítal uvažovat. Když v polovině července dostal první hotové výtisky a přečetl si titulní stranu, zmocnila se jej škodolibá radost.

Boon, Myšlení rasy, Divocí osli Ďáblovi a Poslední trumf.

První to výběr z literární pozůstalosti George Boona, uzpůsobený naší době.

K otištění přichystal REGINALD BLISS, autor knih „Bratranci Charlotty Brontëové“, „Dějiny Crystal Palace pro děti“, „Procházky za světla ohně“, „Jedlé houby“, „Velryby v zajetí“ a dalších.

S víceznačnou předmluvou od H. G. Wellse.

K nemalé nelibosti Fishera Unwina, který tvrdil, že se to nepříznivě projeví na prodeji, nedal jinak, než že se tu jeho jméno smí objevit pouze jako jméno autora předmluvy a že na hřbetě musí stát „Reginald Bliss“. Nechtěl tím nikoho ve věci autorství mást, byl to jen způsob, jak dát najevo, že Boon by neměl být posuzován v jedné řadě s jeho ostatními literárními díly, ale jako burleskní zábava. Náhodou zalistoval a našel pasáž, v níž Henry James formuluje své výhrady vůči navrhované konferenci o „Myšlení rasy“:

„Vzhledem k tomu, jak jsme zavázáni,“ prohlásil, „jak nesmírně, nesmírně jsme zavázáni našemu příteli Gossemu, a oné nezvyklé, počestné, lež netrpělivé a, upřímně řečeno, někdy téměř chorobně ctižádostné organizační energii našeho přítele, nemohu zcela – říkám ne zcela, neboť ať tak, či onak, bez okolků řečeno, musel bych se stejně uchýlit k tomu kroku, ač je sebekrajnější a ač je tak drtivě izolující – vyčnívat z davu; nicméně se musím přiznat k nemalé úzkosti, ba strázni, obavě a takořka hrůze, již cítím ze všeho toho proudu intelektuálního kšeftování, z toho, jak se zmítáme sem a tam, bezpochyby způsobem skvělým a impozantním, ale přesto v zásadě sem a tam, místo abychom směřovali v jakémkoli úplném smyslu toho slova k cíli, což z valné části tvoří nakupení a nasměrování, k jejichž překonání jsme vyzýváni.“

Zlomyslně se uchechtl a četl dál, nemohl se ubránit vyslovené pýše a radosti nad přesností své parodie a dočetl až do konce kapitoly. Pak naškrábal vzkaz: „Drahý H. J., doufám, že vás tato jeu d’esprit aspoň trochu pobaví, zdraví H. G.,“ vložil papírek do knihy a tu dal do obálky adresované „pan Henry James, klub Reform“, a v klubu ji den nato uložil k vyzvednutí. Věděl, že Henry James po dobu války vyklidil Lamb House a žije v Londýně.

Vzkaz od Jamese s potvrzením, že kniha dorazila, přišel s delší odmlkou, než čekal, a on v té době trochu trpěl obavami, jestli je starý pán dost odolný a má dost smyslu pro humor, aby se pobavil i z vtipu na svůj účet. Když týden po začátku července dopis konečně došel a on poznal na obálce Jamesovo šikmé písmo, vzal si jej (už podle stisku palce a ukazováku uhodl, že to bude několik stránek), odnesl do pracovny, zavřel dveře, posadil se k psacímu stolu a s dosti nepříjemným napětím si jej pročetl. Navyklé oslovení – „Můj drahý Wellsi“ – bylo uklidňující, stejně jako poklidný a zdvořilý tón prvních řádek, v nichž mu James vysvětloval, proč na knihu reaguje tak pozdě. „Abych se mohl vyjádřit soudně, přečetl jsem značné množství jejího textu – ne však vše; abych byl zcela upřímný, v tomto ohledu mne poprvé jedna z vašich knih zdolala: tentokrát jsem nezjistil, že by mne její proud táhl dál a dál – jak se bez výjimky a neodolatelně dělo u těch předchozích (což jsem vám opakovaně dával vědět.)“ Komentář v závorkách jako by zněl vyčítavě, a z dalších stránek bylo stále jasnější, proč tomu tak je. „Měl bych to zkusit znovu – k smrti nerad bych přišel byť jen o kousek, jenž by mohl být zábavný či příjemný; prozatím jsem si víceméně osvojil vaše zhodnocení H. J., které jsem naznal být svým způsobem velmi zvláštním a zajímavým – i když mne přirozeně nenaplnilo dojetím ani radostí. Pro spisovatele je samozřejmě těžké vžít se cele do jiného spisovatele, který jej shledává tak pozoruhodně jalovým a prázdným a který se cítí povinen to rozhlásit celému světu ­–“

Na tom místě musel dopis odložit a projít se po pracovně. Kdepak, starý pán to nepochopil jako žert, nepobavilo ho to, nerozesmálo; je smrtelně uražen. Neochotně se vrátil k listu: „a to celé je myslím o to těžší, pokud se zmíněný shodou okolností z díla toho druhého autora těšil, a to už odedávna; tím způsobem totiž mezi nimi vznikl jistý zvyk považovat za jisté, že vždy najdou něco společného, a když ten se zhroutí, je to, jako kdyby se zřítil most, jenž onu komunikaci umožňoval.“ V tom přirovnání byla jistá ušlechtilost a patos, které jej zahanbovaly a plnily výčitkami. Ne že by chtěl odvolat cokoli z kritiky Jamesovy práce v Boonovi – satira je prostě satira a parodie je parodie, a nakonec jen mírně zveličil právě ty výhrady, které tak jako tak vůči Jamesovi mají i jeho nejvěrnější čtenáři. Litoval ale toho, jak silně se dotkl Jamesových citů, nemluvě o té hrozbě ukončením jejich přátelství. Spěšně prolétl zbytek dopisu, v němž James hájil své právo na to, aby šel tam, kam jej vede jeho múza, i kdyby ten směr byl od Wellsova směru sebeodlišnější, a zatoužil hned napsat odpověď, která by byla omluvná a smířlivá, ovšem aniž by pokrytecky kapituloval.

„Samozřejmě že tu je nefalšovaná a velmi zásadní odlišnost v našich vrozených i získaných přístupech k životu i literatuře,“ napsal. „Pro vás je literatura, podobně jako u malířství, cílem, pro mě je, podobně jako u architektury, prostředkem a má praktické využití. Měl jsem pocit, že váš postoj je až příliš dominantní ve světě kritiky, a tak jsem proti němu zaútočil hrubým a nesmiřitelným tónem. Navíc tohle psaní o vás bylo mým hlavním únikem před posedlostí této války. Boon je prostě odpadkový koš… Ale od té doby, co vyšel, jsem stokrát zalitoval, že jsem naše hluboké a nenapravitelné odlišnosti a náš kontrast nevylíčil elegantněji.“ Stokrát, to bylo trochu přehnané, ale zakončení dopisu bylo zcela upřímné: „Věřte, milý Jamesi, že jsem stále vaším všímavým a vděčným čtenářem, vaším vřelým, i když vzpurným a nesouhlasícím obdivovatelem, a že z bezpočtu příčin zůstávám vaším nejlepším příznivcem, H. G. Wells.“

James se ale obměkčit nenechal. Poslal dopis psaný na stroji (nahoře stálo v hranatých závorkách „diktováno“), který začínal: „Cítím nutnost vám sdělit, že podle mne váš dopis nijak neodčiňuje nevychovanost Boona,“ – a ve stejném duchu to pokračovalo dál. „Vaše přirovnání knihy k odpadkovému koši mi připadá jako krajně nevhodné, protože věci, jež do takové nádoby házíme, jsou přesně těmi, jež nepublikujeme.“ Zcela pozoruhodné bylo, o kolik přehlednějším a přímočařejším se Jamesův epistolární styl stal, jakmile jej k tomu přimělo něco, co zjevně považoval za útok proti svým nejdůležitějším zásadám. Dopis končil jakousi deklarací: „To umění utváří život, utváří zájem, utváří význam, prostřednictvím našeho uvážení a využití těchto věcí, a nevím o ničem, co by jakkoli nahradilo sílu a krásu tohoto procesu. Kdybych byl Boon, řekl bych, že jakékoli předstírání existence takové náhrady je nesmyslný a neužitečný humbuk; jenže já světu Boona dělat nebudu, a tak jen zůstávám Váš oddaný Henry James.“

Napsal mu další dopis o možných významech slova „umění“ v tomto kontextu, hlavně jako pokus pozvednout jejich korespondenci nad pouhé osobní záležitosti, ale nedostal odpověď. V říjnu se doslechl, že James je na tom špatně se zdravím, a v prosinci, že utrpěl mozkovou příhodu. Vyjádřil mu účast v dopisu, ale odpověděla mu jen zdvořile jeho tajemnice, slečna Bosanquetová. Pak už se mu James nikdy neozval, ani se nesetkali, a v březnu 1916 James zemřel a tím jakákoli možnost na usmíření pominula. James mu neodpustil.

(...)

V červenci toho roku tam měl sám zařízenou cestu kvůli interview se Stalinem, protože před nedávnem, v rámci téhož novinářského projektu, udělal v Americe rozhovor s Rooseveltem. Napadlo jej, že by bylo zajímavé, hlavně s ohledem na ekonomickou krizi, jež nyní postihla celý svět, vyzpovídat vůdce dvou velikých zemí, jedné kapitalistické, jedné komunistické, a zjistit, jestli se tyto ideologie dovedou jedna od druhé ponaučit; jeho jméno mělo stále dost dobrý zvuk, aby obě strany promptně souhlasily. Vzpomněl si, jak moc mu byla Moura užitečná v roli tlumočnice a průvodkyně v Petrohradě v roce 1920, a tak chtěl, aby jej doprovodila i do Moskvy, jenže ona k jeho nelibosti odmítla. Prý má strach, že kdyby se do Ruska vrátila, mohli by ji zatknout; když jí nabídl, že jí tedy opatří potřebné diplomatické záruky, začala zase tvrdit, že musí jet do Estonska za dětmi, stále tam totiž žily v péči věrné irské guvernantky Micky. Jak bylo příznačné, neuvedla žádný jiný důvod, jen že prostě musí – a také vyrazila, asi týden před jeho odjezdem. Domluvili se nicméně, že cestou zpátky ji navštíví a že stráví nějaký čas v jejím domě na venkově; dokonce jej to obměkčilo natolik, že ji doprovodil na letiště do Croydonu, když odlétala do Tallinnu. Slíbila, že mu bude do Moskvy psát.

Místo ní s sebou vzal Gipa a byl za jeho společnost vděčný, jenže synova ruština měla své meze, a tak zjistil, že je zoufale závislý na průvodci a tlumočníkovi, kterému nevěřil. Dobře věděl, že Inturist s ním propagandisticky manipuluje, ale nemohl s tím nic udělat. Interview se Stalinem bylo stejně ubíjející jako před lety ten rozhovor s Leninem, ani tenhle sovětský vůdce se v nejmenším nezajímal o jakékoli sbližování s liberální kapitalistickou demokracií. H. G. napsal lichotivější vylíčení Stalina a Stalinova Ruska, než jak to doopravdy cítil, čistě aby nehnal vodu na mlýn pravicovým britským myslitelům. Ve skutečnosti jej ale názorová uniformita, s níž se setkával, kamkoli přišel, silně deprimovala. Dokonce i Gorkij, se kterým se sešel v jeho prostorné venkovské dače za Moskvou, jen neúnavně deklamoval partajní stanoviska – konformnost byla bezpochyby cenou za jeho výsady. Dost jalově se pohádali o otázku svobody slova a Gorkij tvrdil, že jde o luxus, který si Rusko zatím nemůže dovolit. Ten večer se náhodou zmínil svému tlumočníkovi Umanskému, že cestou domů se staví v Estonsku a pobude chvíli se svou přítelkyní, baronkou Budbergovou, načež Umanskij prohodil: „Vida, ta tady byla ani ne před týdnem.“ Překvapením a zděšením na chvíli ztratil řeč. „Ale to... to není možné,“ vykoktal konečně. „Minulý týden mi od ní došel dopis z Estonska.“ Andrejičin z Inturistu něco řekl Umanskému rusky, ten se zatvářil znepokojeně, prohlásil: „Tak to jsem se asi spletl“, a pak už všechny další dotazy vytrvale zatloukal. U večeře, na které Umanskij nebyl, řekl Gorkému prostřednictvím Andrejičina: „Škoda, že tu nemám stejnou tlumočnici jako minule,“ načež jeho hostitel překvapeně vyrazil: „Koho tím myslíte?“ „Přece Mouru.“ Gorkij a Andrejičin si honem něco začali rusky povídat a ten druhý potom prohlásil: „Soudruh Gorkij říká, že za poslední rok tady byla třikrát.“ Díky dalším dotazům zjistil, že poprvé to bylo na Vánoce, kdy mu tvrdila, že jede za rodinou do Estonska – „Vždycky trávím Vánoce v Estonsku,“ prohlásila – a podruhé, když byl v Americe kvůli tomu interview s Rooseveltem. Potřetí minulý týden. „Soudruh Gorkij říká, že byste se o těch jejích návštěvách neměl zmiňovat ani v Estonsku, ani v Anglii, protože by jí to mohlo způsobit nepříjemnosti,“ oznámil mu Andrejičin. „Samozřejmě,“ přikývl, ačkoli nejsamozřejmějším závěrem se mu v té chvíli zdálo být, že jej Moura podvádí.