Svatava Antošová: Žádný kompromis

„Žádný kompromis se světem nutnosti“ – tak zněl jeden z veršů-hesel-tezí z Prolegomen poesie, jimiž vytrvale dláždil svou tvůrčí cestu básník, literární teoretik a překladatel Zbyněk Havlíček, od jehož na­­rození (1922) uplynulo letošního 22. května devadesát let. 

„Svět nutnosti“, který se tehdy z jednoho válečného konfliktu vzpamatovával a ke dru­­hému spěl, držel nad jednotlivými lidskými osudy natolik pevnou vládu, že by Havlíčkovi stačilo narodit se o pouhý rok dříve a v období německé okupace by jej pravděpodobně čekalo totální nasazení, kterému by se coby příslušník „ročníku jedenadvacet“ asi jen těžko vyhnul. Jeho tvorba by pak možná vypadala úplně jinak. Nicméně právě uprostřed války a jejích hrůz se šťastně potkal se surrealismem, který ho provedl všemi úskalími pozdějšího vývoje a nedovolil mu zlacinět poplatností dobovým požadavkům. Ba co víc – sbírkou Zem zemřít z roku 1945 v ringu tehdejší poezie nadlouho dopředu knokautoval oslavné básně o rudoarmějcích, ódy na Stalina a na budování těch nejsvětlejších zítřků svých, v literatuře již mnohem zabydlenějších, vrstevníků: 

Nejprve – – – sečtěte mrtvé
Mrtví jsou největší náměstí světa
Vaše náprsenky jsou jich plny
Písečná bouře na tvém portrétu je jejich
I textilie širých moří
Nejprve mrtví - - šlapte po nich
Živte se jimi básněte na nich
Spěte s nimi milujte na nich
Milujte na mrtvých živte prázdnotu
Živte prázdnotu
                       Živte prázdnotu
Teplem rodin smradem kanceláří
Zrcadly záchodů úsměvy dívek
A také jejich šaty jejich půvaby
Nejmilostnějšími pohyby a také smutkem
Jejich smutkem muzeí a smutkem slz
A zpěvem jejich srdcí která pukají
Živte prázdnotu
A buďte slavní 

Poprvé se přede mnou mihlo několik Havlíčkových veršů, když jsem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let listovala sborníkem Magnetická pole (Československý spisovatel, 1967), kde byl otištěn ne příliš výrazný a ničím nedráždící úryvek z jeho básně Samotáři financují hru. Pravda, v silně konkurenčním kontextu francouzských a belgických surrealistů vypadali ti čeští (a slovenští) poněkud přikrčeně všichni, avšak zatímco o takovém Teigem či Nezvalovi se uspořadatel sborníku Jan Tomeš ve svém doprovodném textu rozepsal přímo horentně, o Zbyňku Havlíčkovi se v něm zmínil jenom jednou, a to v souvislosti s blíže nepopsanou skupinovou aktivitou, která se rozvíjela „v bezprostředním okruhu působení Teigova“. Nebylo tedy kde brát, přestože v těsném sousedství Samotářů se skvěla ilustrace-frontispice Libora Fáry k jiné Havlíčkově básni – Kabinetu doktora Caligariho, která přitahovala už pouhým svým názvem.

Teprve později, když se mi dostal do ruky obsáhlejší soubor Havlíčkových textů ve formě špatně čitelných opisů na průklepových papírech, jsem pochopila, že mi jaksi mimoděk a naprosto nečekaně spadl do klína poklad. Nebyl sice zpeněžitelný, ale i kdyby byl, jeho hodnota by byla nevyčíslitelná. Cenila jsem si ho dokonce víc než Gins­­bergova Kvílení či Orwellova románu 1984, jejichž akcie na mé soukromé samizdatové burze vyletěly okamžitě po přečtení strmě vzhůru. Ovšem číst vedle nich Havlíčkovy básně z roku 1951 a konfrontovat je s normalizační realitou sedmdesátých let se rovnalo zjevení.

Bylo však ku podivu, že autorovi se navzdory „stalinské epoše“ podařilo dokončit studia a nastoupit na místo klinického psychologa v Psychiatrické léčebně v Dobřanech. Pak následovala sedmiletá pauza v psaní, neboť soustředěná a hektická tvorba, která praktickému životu předcházela, dala během jediného roku vzniknout takovým „peckám“, jakými byly v úvodu již zmíněná Prolegomena poesie, dále Karlotta menstruuje, Způsob šedesátý třetí, Tse-Tse, ale hlavně Kabinet doktora Caligariho: 

Viděl jsem
Inteligenci
Bezmezně zkorumpovanou
Pomáhající vytvářet vědu plechovým držkám
Poklopce mrtvých zaplácnuté národními pohřby
Mrtvoly živých galvanizované u příležitosti Velkých Výročí
Dehtující silnice svými mozky
Pro parní válce s křečovými žilami
A beztvarým nákladem těch kteří se vezou 

(…) 

Viděl jsem iluminovaný pot v podpaždí dělníka
Narychlo vyzdobeném na střílny pro tajemníky
Viděl jsem jak z těla proletariátu jsou rvány bifteky
Pocukrované jsou mu pak předkládány v závodních kuchyních
Kde na plakátech se ukazuje socialismus jako cudná kurva
A zatím proletariát zbytněl do pracujících
A zatím pracující zhubli do proletariátu
A to všechno se posralo jako jeden lid 

Nevím, jak moc bylo téma marasmu stalinské doby pro Havlíčka tématem „oblíbeným“, jak se lze dozvědět na Wikipedii. Když ale čtu jeho metafory naplněné úžasem a zděšením zároveň, neslyším v nich jen ozvuky časů již minulých. Každý řádek jako by se i dnes otřásal stále stejnými společenskými detonacemi, pouze ten „beztvarý náklad“ je něčím nový. Možná je jen oděn do jiných šatů, vozí se v jiných autech a místo počítadla používá počítače. Jako by jedna za druhou vybuchovala nálož nacpaná nablýskanými hřebíky naší současnosti a jako bychom ryčeli blahem pokaždé, když se nám zaseknou do měknoucí svaloviny, živené náhražkami. Ale nejen to.

Pro čtenáře obdarovaného historickým odstupem a možností srovnání rezonují v Havlíčkových verších i ozvuky básníka, který neméně přesnou diagnózu „naší epochy“ stanovil už o rok dříve. Mám na mysli Jana Zahradníčka a jeho Znamení moci (1950): 

Bylo to k smíchu a bylo to k pláči
s tou jejich svobodou
Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilních, jež mají být rozdrcena
pro potravu obrů tak nelidských
že kamení nad tím naříkalo

Ale zatímco na prahu let šedesátých Zahradníček na následky dlouhého věznění umírá, Havlíček se znovu vrhá do psaní. V rychlém sledu píše pásma a cykly Tvůj klín nivelizační značka kam sahala má hlava při poslední povodni (1960), Referát k mezinárodní situaci (1960), List z deníku (1961), Žiji život a píši báseň (1961), Plivnutí na prapor (1962), Izrael­ské plavky (1962), Útěky z katastrof (1962), Z malého testamentu (1962) a Otevřít po mé smrti (1963–1964). Účastní se všech aktivit surrealistické skupiny (ankety, výstavy, diskuze, přednášky), podílí se na navázání spolupráce s pařížskými surrealisty a na přípravě svého druhu ojedinělého sborníku Surrealistické východisko (Československý spisovatel, 1969).

Zabývá se intenzivně problematikou snů, absolvuje také teoretické semináře České psychoanalytické skupiny a stává se jejím členem. Odchází z Dobřan a nastupuje jako klinický psycholog a psychoterapeut v nemocnici v Sadské u Prahy, kde se kromě jiného věnuje i LSD-psychoterapii. V roce 1966, tedy tři roky před smrtí, způsobenou leukémií, píše poslední velkou báseň Pekingský hematom, v níž navzdory tehdejší „hipísácké“ euforii a předzvěstem pražského jara si dál vede svou: 

Národ je bude milovat
Kotláře
Prasečkáře
Agenty s vlažnou vodou
Rejžáky rváče žižkovský kluky se svatozáří hovna
Kovodělníky a králíkáře
Apoštoly a radní
České popelky na zápražích s ňadry tak kulatými že se vymykají i judistickým chvatům
České Honzy s kulatým svědomím kráječe knedlíků
Národ je bude milovat

Jako by se mi při četbě díval přes rameno duch Ivana Martina Jirouse a syčel, že „definitivně odepsal český národ poté, kdy bratři Nedvědové naplnili Strahovský stadion“ (Nový prostor č. 32/2001). Národ, jehož „top celebritama sou vožralí a umaštěný meloucháři, rozkrádači lešenářskejch trubek, mentálně retardovaný řvouni kovbojskejch cajdáků a podobnej ksindl,“ jak napsal zcela nedávno Milan Kozelka (Bez adresy, s deštěm v patách, Petřínský samizdat, 2009).

Národ, kterému bylo nabídnuto básnické Havlíčkovo dílo – onen ucelený, byť velmi nenápaditě pojatý „sborník“ Otevřít po mé smrti (Český spisovatel, 1994) – v úplnosti až v devadesátých letech přestože už krátce poté, co básník definitivně umlkl, připravili Vratislav Effenberger a Robert Kalivoda k vydání soubor jeho poezie Miluji, tedy jsem a soubor teoretických studií Princip imaginace. Národ, pro jehož dobro a uchování jeho nezkaženosti byla sazba Havlíčkova překladu Dějin surrea­lismu od Maurice Nadeaua nejprve dvakrát rozmetána (jistě nikoliv náhodou právě v letech 1949 a 1971), než se ji v roce 1994 podařilo vydat v dnes již neexistujícím nakladatelství Votobia, přičemž podobně ochranářský osud stihl i jeho překlad textu André Bretona Arkán 17.

Ten národ, který ač se nyní konečně dočkal knižních vydání dalších Havlíčkových děl, jako například tisícistránkové korespondence s Evou Prusíkovou (Torst, 2003) a souboru esejů a teoretických textů Skutečnost snu (Torst, 2004), míjí je i nadále téměř bez povšimnutí. – Cestou na zaplněný Strahovský stadion národ míjí básníka.