Máme přelomový dokumentární komiks?

Ještě jsme ve válce. Příběhy 20. století
Post Bellum, Argo, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2012

Komiksový sborník Ještě jsme ve válce vznikl na základě vyprávění pamětníků, která zaznamenali dokumentaristé sdružení Post Bellum mezi lety 2001 až 2011. Nahrávky jsou dohledatelné na internetu, na tomto podkladě vytvořené dokumenty pod názvem Příběhy 20. století vysílá Český rozhlas, existuje CD a nyní máme možnost podívat se na komiksovou verzi. Ta si stihla poměrně rychle získat skvělou pověst. Jde prý o přelomové, dechberoucí, záslužné dílo. Osobně bych bez výhrad souhlasil jen s tím posledním.

Ano, publikace Ještě jsme ve válce − stejně jako činnost Post Bellum − je záslužná. To samo o sobě ale ještě neznamená kvalitu. Problém přitom není pouze ve zvoleném médiu. Jednotlivé příspěvky pokrývají období od druhé světové války do 90. let, s důrazem na období přibližně do poloviny 50. let. Což je období, které si i „díky“ stavu našeho školství žádá určitý informační dodatek. O to více, že příběhy jsou vytvořeny podle vyprávění pamětníků, kteří necítí potřebu podávat ke spoustě věcí vysvětlení. Bohužel tuto potřebu nemají ani autoři.

Jistě je pěkné, že si s pamětníkem dají práci a stráví hodiny dohledáváním, zda loď, která jej odvážela do Anglie, měla dva nebo tři komíny (i když se daná loď objeví na jediném obrázku). Všechno je hned takové uvěřitelnější, reálnější a poctivější... Jenže hlavně pro samotné tvůrce. Je to přesně ten typ poznámek a informací, kterými oslňují tvůrci hollywoodských block­­­­busterů na DVD dokumentech, aby dokázali, jak je jejich dílo „true enough“.

Bohužel zcela bez vysvětlení je například pointa do ztracena dovedeného příběhu Česání bílého medvěda. Jeho hrdinkou je dívka z Podkarpatské Rusi, která uprchne do Sovětského svazu. Zde je obviněna ze špionáže a skončí v gulagu. Následuje absolutní mizérie a utrpení, aby náhle přišel obrázek s popiskem, že hrdinčin sen stát se zdravotnicí se splnil a ona vstoupila do zdravotního praporu Svobodovy armády. Ani slovo o tom, jak bylo možné dostat se z gulagu, zato se dozvíme další srdceryvnou, tragikomickou historku o získávání trochy jídla navíc.

Chápu, že účelem knihy je především uká­­zat osobní příklady: co je to statečnost nebo jak bylo těžké existovat v podmínkách totalitárních režimů. Jenže na poli krátkých příběhů, navíc tak silně subjektivních, se výsledek až moc vznáší v jakémsi informačním vakuu. Čest výjimkám. K těm patří například Masakr U Zabitého. Nabízí (krom perfektní práce se třemi základními barvami a s objekty včetně postav spíše naznačenými) důležité informace včetně citace dobových veřejných činitelů. V doslovu k Máničce ze severu se zase autor vypořádá s tradovanými mýty o československém undergroundu – aniž by k tomu potřeboval kdovíjak šílený prostor.

Předpokládejme ovšem, že většina čtená­­řů, včetně mladších generací (kterým by měl komiks zkušenost s totalitou přiblížit především), bude kontextu znalá, že za jmény jako Horáková, Píka, Svoboda či Jirous bu­­­de vidět konkrétní tváře a pochopí i útržky z dobového rozhlasu... Pak se jistě s tvůrci shodneme, že shromážděné osudy jsou působivé, v mnoha ohledech děsivé a my je nesmíme zapomenout. Zůstane jen jedna otázka: Jak je na tom samotný komiks? Tedy: je toto médium využité natolik dobře, abychom mohli mluvit o díle v českém prostoru přelomovém?

Podle komiksové kritičky Jarmily Křenkové je u nás často přání otcem myšlenky a většina tvůrců skládá spíše absolventské práce než skutečně autorská díla s jasnou vizí. Jinými slovy: v Čechách se chce dělat komiks, ideálně komiks zásadní a s obecnějším dopadem, ale jaksi není o čem. V našem případě je přáním mít dokumentární komiks ve stylu Mause (ten zazní v doslovu a povinně snad i v každé recenzi) či reportáží Joe Sacca. Ještě jsme ve válce však potvrzuje, že máme spoustu výtvarníků, ovšem málo skutečných tvůrců, nebo alespoň scenáristů. Kniha je přehlídkou grafických technik, ale výtvarná složka rozhodně sekven­čnost komiksu nevyužívá tak, jak by mohla, a výsledné sdělení posouvá na novou úroveň jen zřídka.

Naprostá většina knihy je lineární, nabízí nejjednodušší rozvržení příběhu a stránky – což je dle mého ve chvíli, kdy je jedním z cílů reflektovat subjektivní skutečnost a vzpomínky, trestuhodné. Ryze komiksových prvků najdeme málo a rozčlenění okének do více plánů bylo snad zákázáno befélem. Škoda. Výtvarníci jsou často ve vleku scénáře a ten někdy (především v úvodních příbězích) až otrocky sleduje zaznamenané vyprávění. Jindy sice výtvarník exceluje, avšak pouze na první pohled. Typickým příkladem je Luboš Jednorožec.

Vizuálně asi nejpůsobivější část knihy využívá stylizace postav do zvířat (v čele s Jednorožcem). Inspirace již zmíněným Mausem, ale i španělským noirovým Black­sadem je jasná. Jenže jmenovaná díla přistoupila ke „zvířecím“ metaforám promyšleně a systematicky – věděli jsme například, proč a kdy jsou využity jaké druhy. Zde to nevíme. Jednorožec je sice líbivý, ale jeho otcem je dravý pták; milá je laň nebo srna, ovšem tatáž zvířata v příběhu hrají roli psů. Svět příběhu je tedy nefunkční, ale o to více podbízivý, což nemá jeho hrdina zapotřebí.

Tvůrčí odvahu a schopnosti propojuje příběh Ten kluk přece nic neví od umělkyně používající přezdívku Toy_Box. Ta využívá různé techniky, hraje si s úhly i perspektivou, navozuje pocit ohrožení i jakéhosi deliria v nejlepší tradici Davea McKeana. K vrcholům patří a na to nejlepší z ABC odkazuje mrazivé Borské povstání vyvedené Petrem Včelkou. Pocta domácí tradici, jak má být. Osobně bych ale vyzdvihl ještě jeden příspěvek − zdánlivě infantilní Hurvínkovy příhody. Zde si tvůrce (vystupuje pod pseudonymem Vhrsti) pohrál se jménem hlavní postavy, rozčlenil vyprávění do několika epizod a vtiskl jim formu jednostránkových příběhů, které svou stylizací připomenou komiksové Rychlé šípy. Zdánlivá jednoduchost až primitivnost je plně funkční.

Škoda, že podobných příspěvků není většina. Pak bychom skutečně mohli mluvit o přelomovém komiksu, a nikoliv jen o sbírce výtvarných cvičení na závažná témata s ně­kolika skvělými příspěvky. Na skutečný přelom si ještě budeme muset počkat.

Boris Hokr