Po maringotce se mi nestýská – rozhovor s Michalem Matzenauerem

Jak jsi prožil ten zlom v osmdesátém devátém?
Velmi zajímavě. 12. listopadu jsem se vrátil ze Švýcarska do Prahy, 17. listopadu jsem odjel do lesů na maringotku, a když jsem pak šel 24. listopadu do hospody a viděl v televizi, co se děje, tak jsem nestačil zírat. Říkal jsem kamarádovi: My sedíme na maringotce jako dva pitomci a nic nevíme, pojď, musíme jet hned do Prahy! Ale nemohli jsme, museli jsme počkat, až nás přijede někdo vystřídat. Když jsem pak do Prahy konečně dorazil, tak jsem jenom žasl, jak už jsou všichni na svých místech, v Občanském fóru a tak, a jak čekají na ty fleky. Pak mě zahlédl Vašek Malý a zavolal na mě: Michale, kde seš, rychle, zapoj se tady někde! Tak jsem se rozhlížel a uvažoval, kde bych se tady někde asi tak měl zapojit… Nakonec jsem se sebral a šel jsem domů. Tohle nebylo pro mě. A vzpomněl jsem si, jak jsem v roce 1982 seděl v hospodě U Zelené lípy s Vaškem Havlem poté, co ho pustili – to byl ten rok, kdy odjížděl do Rakouska Jirka Němec – a bavili jsme se o situaci u nás. Dodnes si pamatuju, jak jsem mu říkal, že dokud tu budou komunisti, tak v tom proti nim pojedu, ale kdyby se to náhodou otočilo, tak končím a do žádné politiky nejdu. Budu nejšťastnější, když budu doma a budu si malovat a psát. Tohle jsem po listopadu 1989 dodržel, přestože mi nabízeli různé funkce, a když viděli, že nemám zájem, tak se mě snažili ukecat, že prý třeba jen na tři roky… Ale to nešlo, takové věci je potřeba dělat s plným nasazením a pořádně.

Nelitoval jsi toho později?
Rozhodně ne. Naopak – zpětně jsem se děsil, jak bych se cítil hrozně, kdybych ně­­kterou z těch nabídek přijal. Já neumím splétat intriky, kterých je politika plná.

Čím ses po roce 1989 živil?
No, to je taky zajímavý… Můj soused se mě někdy v devadesátém zeptal, proč ještě pořád jezdím dělat na maringotku a proč se místo toho neživím malováním. A aby mě k tomu dokopal, tak mi řekl: Hele, namaluj obraz, já si ho od tebe za třicet pět tisíc koupím, ty budeš mít asi tak rok z čeho žít a můžeš malovat dál. Tenkrát ještě tyhle peníze na rok stačily. Takže jsme si plácli, já jsem se vykašlal na maringotku a od té doby se živím už jenom malováním. Nemám kdovíjaké prachy, ale vyžiju z toho a půjčovat si nemusím.

Je to tedy to, cos od změny totality v de­mokracii očekával a chtěl?
Jo, pro sebe jsem přesně tohle chtěl – normálně žít. Vždyť já jsem celý život dělal práci, kterou jsem vůbec dělat nechtěl. Vydělávat si na živobytí chemií, kterou jsem vystudoval, jsem nijak netoužil, na maringotce se mi líbilo tak první dva tři roky, ale šestnáct let – to už bylo moc. Když se mě dneska někdo zeptá, jestli se mi nestýská po maringotce, tak ani trochu.

Pro sebe jsi chtěl normálně žít… To, kam se vyvíjela společnost, ti nevadilo?
Netušil jsem, že jsou lidé tak rychlí. Že jsou tak absolutně zbaveni ideálů. Spíš jsem si myslel, že aspoň chvíli budou mít chuť něco pozitivního vytvářet. Věděl jsem, že lidé jsou jen lidé a že se od nich nemůže očekávat nesmyslná idealizace společnosti a pošetilá dobrota, ale že budou tak rychlí a rozkradou, co se dá, a že ten zbytek, který měl jakous takous kulturu, jen zírá s otevřenou hubou, tak to jsem si opravdu nemyslel. Myslel jsem si vlastně naivně, že pro tuhle zemi stačí něco udělat a pak – jako je tomu všude jinde – se naperou nahoru ti gauneři, kteří z toho budou těžit. Jenže tady to bylo moc rychlé. Gauneři nastoupili dřív, než se ti kulturnější rozkoukali a nestačili se divit. Třeba se budou jednou divit zase ti gauneři, až jim to někdo sebere.

Celý rozhovor lze číst ve Tvaru č. 12/2012