„Když hledíš do jeho tváře, zdá se ti neuvěřitelné, že on mohl zemřít,“ píše Jaroslav Knobloch v básni Nad rakví J. V. Stalina v březnu 1953. Spolu s Milanem Kunderou, Michalem Sedloněm, Ivanem Skálou, Vilémem Závadou a dalšími se pokoušel básnicky se vyrovnat s tématem doposud vytěsňovaným ze socialistického uspořádání světa. Příležitostná poezie uveřejňovaná v té době v periodikách, krátké črty, povídky či lékařské zprávy tak pootevřely Pandořinu skříňku těla, tělesnosti, nemoci, rozkladu a smrti.
Tělo přitom socialistickému realismu vůbec není cizí. Zlatá éra monumentálního apelativního umění let 1948–1956 nabízela svému čtenáři procházku lesem rozmanitých tělesností, povětšinou přetavených metodou emblematické redukce v ocelový šik podmanivých obrazů, plujících stejně jako celé instrumentalizované umění do šťastného věku (viz takto pojmenovanou knihu Vladimíra Macury). To mělo jedinou ambici – vykročit z izolovanosti umění a stát se součástí čtenářova uspořádání světa. Těla socialistického realismu jsou proto těly hladkými, oproštěnými od všeho nadbytečného a neznakového, neboť literatura již nechce být znejisťující, nechce nabízet nekonečné množství verzí aktuálního světa. Stává se monolitem, absorbujícím do sebe různorodost vnějšku, ilustrátorem a inspirátorem jednoznačného světa.
Logickou podmínkou takové instrumentalizace je ovšem absolutní disciplinace, jež eliminuje všechno soukromé, intimní, pohybující se mimo sféru kontroly a mocenského dozoru. Z oficiálních textů tak postupně ustupuje nekontrolovatelný prožitek vlastní tělesnosti, utrpení, bolesti či existenciální úzkosti prožívaný v individuálním těle. Vedle expresivních obrazů armády blonďatých agentek v rudých bikinách operujících v československém pohraničí, starých Němek, které mají ovčí zuby a páchnou naftalínem, zezvířečtělých Sudeťáků rozbíjejících hlavičky nemluvňat o zeď, ztepilých pohraničářek či akcionářů ve fraku s rozteklýma rukama – tedy vedle obrazů těla mnohdy se přímo napájejících ze zakázaných „pokleslých“ žánrů prvorepublikové populární literatury – přicházejí rozpaky nad prožitkem individuálního těla v jeho rozkoši, bolesti či rozkladu.
Po prolistování si dezinfikujte ruce v nezředěné karbolce
Mýtus socialistické tělesnosti se velmi symptomaticky opíral nikoliv o vymezení tělesnosti nové, ale o prostou negaci tělesnosti staré, když představoval pomyslnou rukavičku hozenou do ringu silnému dědictví těla avantgardního, naturalistického a dekadentního. Stalinistická literární teorie jednoznačně odmítla odhalování těla „až na kost“ jako vulgárnost moderního umění a obžalovala je ze snahy sytit smysly dekadentů, „z mentality zahnívající“, z níž „nikdy žádná skutečná velká, trvalá poesie nečerpala a nemůže ani čerpat svou sílu, své tvůrčí podněty“ (Ladislav Štoll: 30 let bojů za československou socialistickou poesii). Kritikovi byla nestravitelná především „obrazová sugestivnost, celý ten fysiologický naturalismus základních živlů existencionalismu“, tedy tělo zobrazené ve své nahotě a surovosti svého vnitřku. Stejně tak nepřijatelná byla i představa „odhrnování kůže“, která odhalovala tělo v pomíjivosti jeho materie. Obrazy, které přímo odporují rétorice kultického věčného mládí, „vzbuzují pocit, že po prolistování knihy bude třeba si skutečně dezinfikovat ruce v nezředěné karbolce,“ jak varuje Jiří Taufer v Projevu na konferenci SČSS před poezií Jiřího Koláře.
Cestu z propasti těla nekontrolovatelného, subjektivně prožívaného a fragmentárního představovala tělesnost uzavřená, vnějškově ucelená, zcela opomíjející vnitřní tělesné pochody. Literární postava tak prošla typizací, aby se stala bytostí redukovanou na svůj emblematický vnější obal, jíž jsou určité sféry tělesnosti zcela zapovězeny. Jen redukované tělo se totiž může stát symptomem, ilustrací, zástupnou realizací hierarchie socialistického řádu a nabídnout svůj sémiotický systém do jeho služeb.
Tělo, jež se za vás vydává
Úmrtí Josifa Vissarionoviče Stalina a následný odchod Klementa Gottwalda v březnu 1953 do veřejného prostoru navrátil realitu těla jako něčeho, co podléhá zkáze, což bylo umocněno skutečností, že postava vůdce doposud fungovala jako zástupná realizace nového uspořádání světa (více ve zmíněném Macurově Šťastném věku). Zobrazení smrti tedy nutně oscilovalo mezi popíráním smrtelnosti této nejbytostnější konkretizace nového řádu, vyzdvihováním výdobytků pokrokové lékařské vědy a mystickými obrazy transcendentální proměny vůdce ve Stranu.
Samo stárnutí vůdcova těla není příliš výjimečným obrazem, šediny či vrásky v rétorice oslavné poezie a prózy ztrácejí negativní konotace a stávají se svědky „prošlého času nadlidské práce, starosti, bezesných nocí, spalující energie myšlení a velitelské vůle“ (Jarmila Glazarová). Nietzscheovský „soumrak svého druhu“ se zde stává jakousi daní, která je vůdcem zaplacena za lid a která jej posouvá do polohy biblického „těla, jež se za vás vydává“ (Lukáš 22, 19).
Pokus oddémonizovat smrt a zamlčet její naturalistický charakter představovaly i snahy vyzdvihnout nemytickou profánní podobu odchodu na onen svět. Vedle tradiční metafory spánku jako zaslouženého odpočinku se samotný skon nezřídka přetavil do familiární představy návratu domů: „A dříve nežli umřel, / promlouval takto Stalin se smrtí: / Matičko, / jablky z Gruzie voní tvůj vyšívaný vlňák“ (Jan Skácel), či opětovného shledání dvou vůdců: „Sešli se – jak scházejí se bratři / nebo jako otec se synem, / kteří k sobě nerozlučně patří – / soudruh Gottwald se soudruhem Stalinem“ (Pavel Kohout). Smrt tak získává kontury dělnické idyly spíše než hraniční skutečnosti: „Jako by si přišli večer po práci / sednout k bíle prostřenému stolu, / pozdravit se, dýmky nacpat si, / zakouřit a porozprávět spolu“ (Pavel Kohout).
Celý článek lze číst ve Tvaru č. 12/2012
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník